Úplně od začátku

Kdyby mi někdo před rokem dvěma lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál…


 

Nejnovější kapitola

Dovolená s Imperátorem II, kterou si zasloužíte

„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“

„Takže se to vlastně povedlo…“

„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený, kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ Představil jsem si záplavy ouza, které mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní neporovnatelného, jsme jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.

Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry, plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy, letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu do letadla a celkově se i začal těšit.

„Ještě několikrát se vyspinkáme, fotr přežije Medovou matraci a vyrazíme,“ říkával jsem mladému namísto pohádky na dobrou noc.

Když přišel den odletu, cesta do země Helénské proběhla v našich obvyklých intencích. Tedy pokud za obvyklé považujete, že na letišti nic netušili o mé nadváze – té objednané pro zavazadla samozřejmě, což jsem smetl ze stolu prozřetelně vytištěným dokladem a potvrzením objednávky, a po dobu letu se Imp aktivně pokoušel „demontovat“ letadlo. Stolek nahoru, stolek dolů, stolek nahoru, dolů, pás rozepnout, zapnout, sedadlo sklopit – a to celé asi milionkrát dokola. No a ve večerním hotelu nás namísto delegáta čekal jen uvítací dopis… Obvyklé? Může být.

„Dovolená, kterou si zasloužíte…“

„Trochu cynické motto, což?“ pronesl jsem k manželce, když jsem očima prolétl instrukce. Unaveni cestou jsme po vybalení rovnou zapluli do postele.

Druhý den po snídani, kde jsem zjistil, že v hotelu skvěle vaří, takže jsem se vnitřně rozhodl popustit uzdu a zatoužil ochutnat zcela vše, co bylo k mání, jsme začali plánovat. Po schůzce s nemastnou-neslanou delegátkou bylo vše jasné, půjdeme si svou cestou… Tento den se testuje nabídka hotelového vyžití, druhý den moře, pak se budeme toulat okolím, načež se na další den půjčí auto, pak zase to moře a tak dále a dále. Pohoda, klid, radosti a slasti, prostě zamýšlený relax.

Hotelové vyžití by šlo, tedy pokud člověk ocení to, že se v deset ráno dobelhá k bazénu, kde se rozplácne a předstírá mrtvého do sedmé večerní, kdy se přesune na večeři. (Někteří z těch britských důchodců předstírali mrtvé tak dobře, že jsem jim to málem uvěřil i ze své pozice vrchního pochybovače.) Prostě to nebylo nic, co bychom chtěli provozovat i další dny, jelikož s Impem „šijou všichni, bezezbytku, čerti“. A se mnou vlastně taky – do důchodu času dost. Další den na pláži to bylo fajn. Synátor se za dozoru manželky pokoušel prokopat na druhou stranu planety a do díry, kterou vyrobil, postupně přenést v kyblíčku Jónské moře. Takže jsem měl dost prostoru jít si zaplavat…

Když tak vstupujete do moře mnoho desítek metrů, pevnina se vzdaluje, že už svou rodinu ani nevidíte, a voda je vám stále po kolena, jednoho napadne, že se tudy dá do té Albánie snad i dojít. Koneckonců tam vzadu se už rýsuje. Takže jsem zbytek dne hledal s mladým mušličky.

„Dost, zítra se jdeme aktivně projít, bylo rozhodnuto rodinnou radou.“

Když jsem se druhý den na recepci ptal, kudy na Cape Drastis, recepční se mě začala ptát, jaké mám auto. Když zjistila, že zatím žádným nedisponujeme, vypadala dost vyděšeně.
„Vždyť je to jen pět kilometrů, to jsme fakt z jiného světa?“ uvažoval jsem nahlas.

Byla by to moc hezká procházka, kdyby Imp na mysu ze sebe nevyhodil vše, co ten den snědl. „Mladej, zase tak ošklivá ta vyhlídka není, abys musel takto reagovat,“ řekl jsem mu a ještě netušil, že náš pobyt právě začal mít dosud tolik chybějící spád…

Ještě ten večer jsme volali místního felčara, na němž jsem si vyzkoušel své anglické neumětelství a nezvykle bohatou slovní zásobu obskurností ze všeho toho hudebně kovového chlívku, který mám fakt rád. Všechny ty „Vomitory“, „Nausea“, „Feeble (whore)“ jeden jako když najde. Imp dostal nějaký uklidňující dryják, my pár rad o pozorování té husy s klasem a noc mohla začít. Aram Chačaturjan by se asi divil, kolik podob může jeho Šavlový tanec mít. Bylo jasné, že my míníme a Imp mění (jako obvykle), plány na další dny se rozplynuly.

„Dovolená, kterou si zasloužíte…“

Další den byl jako přes kopírák. Mladý si doktora zjevně oblíbil, jelikož k šavlovému tanci přihodil i průjmový bonus, takže další návštěva. Nic, o čem bychom psali domů. Když jsem téhož podvečera omrkl ceníky taxíků, protože ve vzduchu začal díky zjevně nastupující dehydrataci viset špitál, plán půjčení auta byl opět ve hře. Naštěstí však na něj nedošlo.

Jsem fotr roku! V některých věcech líný jako vandrácká veš a tím i navýsost prozřetelný, prostě učiněný spasitel! (Jednou svá moudra sepíšu do jedinečného „know-how“ a lidstvo mi poděkuje.) Jak je to možné? Jednoduše. Před dovolenou se mi fakt nechtělo účastnit se Impova „odstavování“.
„Já ho začnu uspávat až po dovolené, drahá,“ reagoval jsem na manželčiny ostré prosby…
Výsledek? Na dovolené se právě kojení stalo mladému záchranou před špitálem.

Do konce našeho pobytu jsme pro osazenstvo hotelu museli působit jako slušně rozhádaný pár, který nejspíše synka prodal albánským překupníkům, a nyní „jsou vepři“ o podíl. Na jídlo jsme chodili každý zvlášť, manželka se jinak „neukazovala“. Nákupy jsem obstarával sám, stejně tak i jakékoliv vyžití znamenalo, že má maličkost opustila pokoj, zaplavala si 40 bazénů, načež se bezprostředně vrátila zpět do „ubikace“. Chápu, že to pro ostatní „řízky“ působilo nepatřičně, ale co už s tím. A mimochodem, přečetl jsem 700 stran z Kingova „TO“.

Den před odletem do vlasti se náš Ničitel plánů začal pozvolna vzpamatovávat, už nevrhal šavle pětkrát do hodiny a v mezičase jen nespal, ale zase se začal zajímat o zásuvky, takže mně se mohl cynismus vrátit do obvyklých intencí.
„Koukej, jak je pohublý, ta žebra!“ posmutněle mi ukázala zjevný fakt napůl „sežraná/vypitá“ manželka, když jsme se začali balit na cestu domů.
„Hm, vidím… Tady se dá dělat už jen jedno,“ opáčil jsem.
Se zvědavostí a snad i „nadějí“ na mě pohlédla…
„Vytáhnout paličky na xylofon a zahrát si!“
Smích? Uvolňuje.

„Dovolená, kterou si zasloužíte…“

„Nerad ruším, ale už před 15 minutami jsme měli odjet na letiště, autobus zatím nedorazil, je vše v pořádku?“ volal jsem v den odjezdu delegátce poté, co jsme čekali před hotelem požadovanou půl hodinu před stanoveným časem plus akademickou čtvrthodinku poté.
„Autobus ještě nepřijel? Tak to má asi zpoždění,“ odzbrojila mě delegátka svou chladnou logikou a mně se chtělo zakřičet: „Hovno! Fakt?!“
„Neměla jste v něm náhodou být?“ kontroval jsem.
„Vyčkejte, nikam nechoďte, zjistím,“ nasadila delegátka uklidňující nótu a já se ve společnosti stále ještě nemocného Impa a zcela vyčerpané manželky plynule začal měnit v neuvěřitelného Hulka či jak se ta zelená potvora jmenuje. (Nikdy jsem ten film neviděl, ale asi se podívám, abych věděl, jak správně na to.)
„Autobus má problém, zkouším zajistit alternativu,“ přišla mi SMS. Mezi řádky jsem četl: „Dojebu i žulovou kostku a teď to »lepím« jako vlaštovka hnízdo.“

Po další hodině, kterou jsem průběžně vyplňoval „milými“ telefonáty se začínajícím koprolálním nádechem, nějaký autobus dojel. Delegátka samozřejmě nikde, nicméně naděje, že ještě dnes odletíme zcela ještě nechcípla, byť se na márách už zkusmo rozvalovala.

Nebudu z toho dělat pohádku o červené punčošce, stihli jsme to! O fous. Takový začátek odbavení v chaosu letištní haly 20 minut před reálným odletem má něco do sebe. Jednomu je pak mnoho věcí lhostejných, například ta osahávačka, kdy mě na letišti nenechali sundat hodinky při průchodu detektorem, „bo hurry“, načež jsem v rámu pípal, jako bych pronášel kalašnikov. Ten zaměstnanec si to hlazení vyloženě užíval.

Suma sumárum?

„Dovolená, kterou si zasloužíte…“

Nemůžu si stěžovat, chápu. O mně tu a tam někdo pronese, že jsem byl beztak v minulém životě přinejmenším fašistický diktátor, takže za sebe to beru. Ale jak k tomu přijde manželka? A co „tabula rasa“ Imperátor?

Ale co, pořád se něco děje, aspoň má člověk pocit, že žije. Nejen tělo je nutné ocelit, ducha taky.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Twitter @KultTurista

čtvrtek, 28. červenec 2016
„Dej si buchtu…“
„Nedám, byla bych tlustá.“
„Tichobuď, to je bezlepková domácí pro děti.“
Hmm.
„Blé, vždyť to vůbec není sladké!“
 
Kolegyně!

středa, 27. červenec 2016
Doba poskočila, 10 let je zatraceně vidět nejen na rozsahu manuálu. Král byl poslán o dům dále, ať žije král. #nikon

úterý, 26. červenec 2016
Po večerních „procedurách“ s Impem slavnostně prohlašuji, že nastalo období „jásámismu“. Snažím se uhlídat, aby se (nebo mě) nezmrzačil.

pondělí, 25. červenec 2016
Nemohu se rozhodnout, zda mít dvě 10kilové činky uloženy ve sklepě, nebo v bytě. Tak s nimi chodím „po schodoch, poznávat poschodia“.

neděle, 24. červenec 2016
Aram Chačaturjan by se asi divil, kolik podob může jeho Šavlový tanec mít…
 
„Dovolená, kterou si zasloužíte…“
 
kultturista.cz/cer­venec-2016/dovolena…

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist