Úplně od začátku

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál…


 

Nejnovější kapitola

Matracový morzakor! Část druhá

A pak? Doběhli jsme.

Kupodivu všichni, byť původní plán byl, že skončím sám. Asi jsem fakt měkký a přilnul jsem k nim více, než si dokážu připustit. Nicméně na veřejnosti budu tvrdit, že jsem cestou při závodu nenašel vhodné místo beze svědků a i „oběť oltářní“ se ke ztracení moc neměla. Více bych se v tom nepitval. Takže jaká byla matrace?

Zjistil jsem na ní odpověď na otázku, která trápí lidstvo od nepaměti – „Co je otravnější než jehovista s »herbalájfem«?“ Teď už vím, že „evangelický pastor na »spídu«“! Kdybych to totiž byl tušil, tak zbytku týmu místo namísto tradičního nakopávače nabídnu lahvičku se sedativy. Poučení pro příští rok. Ale vlastně mi to moc nevadí – za svůj objev „převratné odpovědi“ totiž určitě obdržím Nobelovu cenu za vědu, a pro ni bylo nutné leccos obětovat. A že to bylo obětování! Rozeberme si závod překážku po překážce – lépe to vynikne.

Šedesát angličáků vlastních a k tomu nějaká ta drobotina s ostatními, kdy jsem se tu a tam převlékal do roucha beránčího, jelikož na nějakou „týmovou basu“ se mi ostatní vykašlali, což mě lehce překvapilo. Asi to s tím jejich „pomáhání bližnímu svému“ nebude tak horké.

Tři, dva, jedna, výběh! A hned pěkně zostra do Vaňkova kopce. Povedená sviňárna, jen co je pravda. Škoda jen, že to nebylo dvakrát za sebou, jak bylo původně zamýšleno. Vím to, jsem škodolibý, bylo by to zlé a sprosté – líbilo by se mi to! Překážka „čapí nohy“, kdy jsme překračovali natažené špagáty, nás, 190centimetrové habány s nohama jako hajzlový pavouk, nemůže rozházet. Pak zbytek kopce a na něm seběhnutí do jámy s vodou, z ní následný výlez, přičemž vás cestou zalévá úchylný zahradník s hadicí, který si zjevně myslí, že jste asi velice suchá kytka. První nadávky jsou tady. Sebíháme zpátky na úroveň startu a cestou nás čeká plazení pod pletivem.
„Žádné válení sudů!“ huláká strážce této překážky a já začínám dštít síru, jelikož má vyhřezlá ploténka tuší, že si ta mrcha čarodějnická právě začala seřizovat mušku, jelikož zavětřila svou šanci. Ale třeba se dnes netrefí?

Pod kopcem máme opičákův bar – ručkování, přičemž mě čekají první angličáky. Ty beránčí. Aspoň pár, jelikož zatímco jsem dokončoval ručkování, dva spoluzávodníci už něco málo nahopkali. Pokračujeme… Přeskok trojice klád, tunel pod mostkem, po pás v potoce.
„Co vy tady, slečno, vy nepůjdete do vody?“ zkusil jsem komunikovat se znuděnou dozorčí tratě. Po několika zbylých metrech mokré chůze vybíháme na louku, kde už čeká překonání stohu z balíků slámy. Zatraceně, v tom potoce mi zvlhly pro tuto chvíli připravené sirky, mé horší já začalo pobrekávat.

„Alééé, máme tady první přípravu na závod radostně jsem ohodnotil situaci, když se Inženýr ztratil někde v houští, aby se posléze vynořil s radlerem v ruce.
„Té-týme, máme tu pivo! Obžerstvení!“ houkl jsem na zbytek osazenstva a první závistivé pohledy od závodníků okolo si u nás otevřely účet. Posilněni jsme přelezli další překážku, kterou byla vodorovná síť, brnkačka, a hned za ní šikmou síť, kterou jsme dole vždy tři napnuli, aby mohli ostatní jednodušeji vyšplhat. Skvělá týmová spolupráce. Mezitím nás dohnal jakýsi „dívčí klub“.
„Pánové, děkujeme, že nám tu síť taky podržíte.“
„Bodejť byste nadávaly, tak šup.“
„Pak podržíme my vám.“
„To má být jako nabídka k sňatku?“
„Po závodu si nás najděte, máte u nás pivo.“

To určitě! S mým pamatovákem na tváře si mohu nechat o pivu leda tak zdát, dumal jsem při přesunu dále. K zábradlí! Protáhnout se mezi tyčkami bylo teď snadné, ale před rokem bych se šprajcl a ke slovu by určitě přišla rozbrušovačka. O kousek dále se trať začala poprvé dělit – Hobby úroveň šla rovně, Sport doleva. „Pojďme tu šipku otočit doprava,“ zkusilo to mé horší já, které se závodem zjevně dostatečně nebavilo. Zlé já bylo zticha – trpěl jsem, a tak to bylo v pořádku.

Přeručkování po laně ve stylu „grilované kuře“. Pohoda.
„Pánové, nebyl váš dědeček krab?“ pískl jsem na první dva týmové kolegy. Ještě jsem totiž nikdy neviděl, aby někdo na této překážce ručkoval nohama napřed. Pak nás čekalo kutálení penumatiky do kopce a oklikou zpět. Fakt „skvělá“ práce v předklonu.
„Pokud se toto dozví můj neurolog, okamžitě mě vyřadí z evidence,“ proklínal jsem zadaný úkol a přemýšlel o čarodějnici – jestlipak už má mušku seřízenou?

Po další chvilce běhu jsme dorazili k občerstvovací stanici.

„Co kdybychom zrychlili?“ hodil v plén Padre – oběť oltářní, zjevně na něj začal naléhat nakopávač, který jsem mu před závodem dal okoštovat.
„Šetři síly, jsme sotva v polovině,“ konejšil jsem jej.
„No jo, ale chtělo by to sportovního ducha, ne?“ nedal se odbýt.
„Tak hele, pokud chceš sportovního ducha, začni o volných chvílích skákat angličáky a nepruď!“ ukončil jsem rázně debatu a jali jsme se běžet rozumným tempem dále.

Dále k močálu! Bahenní lázeň, moc hezké svinstvo. Jak já se na něj těšil! Když následovala skluzavka do hnědé vody, kterou se pak člověk brodil po pás ve špíně, začal jsem si kolébavě prozpěvovat: „Vzhůru na palubu, dálky volají, vítr už příhodný vane nám.“ (Kdo to dnes ještě zná?) Už mi začalo asi vážně hrabat, jelikož se mi tato část závodu v mokřadech maximálně líbila! Překonání hrazdy mezi stromy bylo její malé zpestření.

Další překážkou byla jakási sedačková lanovka pro jednoho, poháněná přítahem za lano, která byla… zábavná a krátká! Pak zase ten běh a my skončili u průlezu trubkou pod cestou. Očekávaný špunt se tu nekonal, takže jsem se slovy: „Mám klaustrofobii nebo ne? Zjistíme.“ vlezl dovnitř, abych na druhém konci vylezl se šklebem a konstatováním: „Stojí mi to za to? Už jsem přeci jen starší muž.“ – když jsme trať „testovali“, bylo v trubce listí. Teď byla „čistá“ a naše rozbité lokty si tuto překážku budou dlouho pamatovat! Ale na nějaké další hodnocení nebyl čas, přesouvali jsme se dále. Průlez zavěšeným plechovým válcem mezi stromy. Tady jsme na to šli týmově. Jeden se vždy nasoukal dovnitř, další dva udělali z tubusu „nakloněnou rovinu“ a poslední z týmu ho vytáhl za nohy druhou stranou ven.
„Taháš nás jak do kremační pece, co to mělo být za závoz?“ poděkoval jsem za spolupráci a běželi jsme pryč, jelikož už na nás čekalo vytahování břemene. Velká pneumatika na laně! Jednoduché a ani ne moc těžké – to ta má síla na rozdávání, víme? Se slovy: „Pánové, pokud jste někdo lehčí než ta pneumatika, tak bacha,“ jsem začal pozorovat inženýra, jak zápolí, a vzpomněl si na večerníček o Rumcajsovi – „Dvě očka upletla a tři vypárala.“ S angličáky jsem mu rád „pomohl“. A světe div se, do skákání se tady zapojil i zbytek týmu! Asi jim už začalo hrabat taky.

Na další zastávku jsem se těšil nejvíce, fakt! Mucholapka! Ale když jsem ji viděl, zvítězil můj pud sebezáchovy a vědomí, že mě teď čeká dovolená, takže jsem ji překonal bez plánovaného šíleného skoku do prázdna. Ten však zkusil Padre, kterému jsem na toto půjčil GoPro kameru, takže mám na videu efektní skok. S dobrým sestřihem mohu všem tvrdit, že jsem to já, jelikož si určitě nikdo nevšimne, že na záznamu jsou najednou úplně jiné ruce. Ale i samotné přelezení sítě bylo náročné – nic pro ty, kteří mají strach z výšek. Spoluzávodník s krycím názvem „oběť náhodná“ proto raději volil náhradní plnění, které v tomto případě bylo krásných 40 angličáků.

Na „šíleně medovou matraci“ jsme byli fakt skvěle připraveni. Když po této překážce Inženýr vytáhl ze škarpy černou igelitku, z níž začal tahat birelly, nemělo nás asi hodně okolo běžících rádo. Můžeme snad za to, že podcenili přípravu? Koneckonců jsem to všem radil.

Další překážka, chůze po laně s krycím názvem „tramvaj“ byla zcela pohodová a mně přepadla běhací nálada na ironické parafráze.

„Běda vám, ó země a moře, neboť »tt« šelmou rozhněvanou jest, protože ví, že času se již nedostává. Kdo máš rozum, uhni z cesty té šelmy, neboť kopne tě do řiti,“ předběhl jsem Padreho.
„Zjevení Kultturistovo?“ zeptal se mě.
„Jistě, kapitola 13, verš 18.“
Jepičí život mého nadšení ukončila hned příští překážka, lano – tu jsem si již tradičně odskákal. A Inženýr se mnou. Naši dva zbylí se plazili nahoru tak urputně, až se tam odplazili. Pak zase ten běh, v této fázi závodu už tak trochu indiánský, dokud nás nezastavila polena.

„On je sice úplně blbej, ale zato hodně unese,“ začal Inženýr citovat svého otce, naložil si jednu kládu na hřbet a vyrazil. Následoval jsem ho a uvažoval, jak to zaonačit, abych byl pokud možno vyvážený, nebyl v předklonu a celkově nenamáhal to nejkřehčí ve svém těle. Ještě s láskou jsem zavzpomínal na Spartan Race, kde se přenášel pytel s pískem. Tady ten odporný dřevěný špalek byl vše, jen ne ergonomický. Moc jsem se těšil, až s ním na konci okruhu překážky budu moci praštit o zem. Opravdu jsem se moc těšil, takže mi vše logicky překazil další závodník, kterému se zjevně nechtělo zvedat vlastní ze země, a tak si vzal rovnou ten z mých zad. Zmohl jsem se jen na údiv: „To je sprostota toto! Za tohle bych ti dal kolečko navrch, blamáž!“ a vztekle odfuněl k dalším zastaveníčkům. Zeď s oknem, pohoda, velice vysoká zeď – taktéž pohoda, jelikož jsme spolupracovali a vzájemně si pomohli. Znamenám si: „Pokud někdy poběžím matraci sám, přidat nebozez do základní výbavy.“ Zeď je dřevěná já bych si s ním udělal schůzky – jako MacGyver.

Trať se blížila do finiše a zbýval nám traverz. Chvíli jsem pozoroval Padreho, který si v polovině svého „horolezeckého“ výkonu začal zuřivě okusovat prst.
„Cože? Tříska? Pod nehet? Někdo tě nahoře nemá rád!“ začal jsem ho zase škádlit.
„Utrpení formuje člověka!“ odpověděl.
„Aha, tak jestli chceš, já tě potom zbičuji,“ dal jsem v plén nabídku, která se neodmítá, a po svém chabém pokusu zopakovat totéž, co on, jen bez třísky, si to šel odskákat.

A konečně to nastalo! U posledního angličáku mnou projel blesk a bylo jasné, že čarodějnice tu mušku konečně seřídila a zkusila vystřelit.

„Tak sem sis to chystala, ty mrcho?“
„Opravdu skvěle načasováno, ale nějak se ti to nepovedlo, stále se trochu hýbu, vidíš to?“
„Od posledně jsem o trošku více zocelený, tvá střela tentokrát nešla až k jádru!“
„Večer si z knihovny vytáhnu Malleus Maleficarum a začnu si ho číst. Co na tom, že je to tupý škvár, bude mi stačit, že tebe to nasere! Che!“

Za tohoto spílání jsem v rámci možností dokončil další překážku, kterou bylo převrácení traktorové pneumatiky a přeskákání „maticí“ automobilových pneu na zemi, a pokračoval dál. Ne už jako běžec, ale jako chodec se všemi těmi směšnými uvolňovacími pohyby. Zbytek týmu jsem i tímto tempem dohnal, jelikož se krmili třešněmi u stromu, který si tak stál v polích. Sním či bdím? Padre ve větvích, fakt už byly zralé.

„Hezké zpestření, nicméně se tu nemusíme půl hodiny pást,“ zavelel jsem po nějaké době k pohybu. Moment. Fakt jsem to řekl já?!
„Hej, počkej, kam jdeš s tou větví, já si dám ještě, nemyslel jsem to tak,“ volal jsem zase, když se naše karavana zoufalců poslušně pohnula.
„Aha, už chápu, vidíš, že sotva lezu, takže to na mě zkusíš jako s tím oslem a mrkví, že?“ došlo mi. A fungovalo to. Za chvíli jsme byli opět na Vaňkáči a v pořadí čekaly poslední dvě překážky. Ale ty už jsme znali. Zase ta jáma s vodou a zase plazení pod pletivem.
„Žádné válení sudů!“ zazněl opět ten hlas a při mém stavu „líznutí čarodějnicí“ mi to připadlo, že to bylo asi tak mile jako od bachaře z gulagu. Mám proto z tohoto závěru závodu mnoho krásných fotek, na nichž se tvářím jako zasloužilý masový vrah, kterého náhodou zabásli za banální dopravní přestupek. Inženýrova manželka si toto s foťákem zjevně nenechala ujít.

A pak? Pak jsme proběhli cílem a po ledové sprše jsem se uklidil k pivnímu stánku, odkud si mě někdy odpoledne vyzvedla manželka s Impem.

„Dum vivimus vivamus!“

Dobré to bylo! Takové „medové“.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Twitter @KultTurista

neděle, 26. červen 2016
Kniha dorazila a ostatní „čtení“ teď spadlo z lopatky. 1. přikázání Impovo: v jeden bagr věřiti budeš. @FosilieN

sobota, 25. červen 2016
Před 40 lety vyšel v US fenomenální „Omen“! To zní jako skvělý večerní plán pro horký letní den, co? #TheOmen

sobota, 25. červen 2016
Imp si našel novou zábavu. Jakmile si lehnu, přetáhne mi deku přes hlavu. Jsem skutečně zvědav, kdy mi začne zkoušet zatlačovat oči.

pátek, 24. červen 2016
Kolegyně asi fušuje do umění, udělala fascinující „výškovou instalaci“ nádobí v odkapávači v kuchyňce. Nebo je to past a čeká, že to shodím?

pátek, 24. červen 2016
Aby měl Imp nějaké to zvířecí vyžití, má manželka permici do ZOO. Mladý tam má nejraději kameny a zavírání branky u koz. To dává logiku, ne?

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist