Úplně od začátku

Kdyby mi někdo před rokem dvěma lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál…


 

Nejnovější kapitola

V kůži medového pantera – déjà vu

„Slibuji před svými šrámy a jizev pruhy, že se budu drancovat, mučit se a bít podle dionýských zákonů, abych si byl dobrým tyranem na cestě svých milovaných strastí a svým jednáním chránil pěst milované sociopatické osobnostní repliky.“

Nebo tak nějak podobně. Podobně bizarně! Jako tehdy před drahnými léty, kdy jsem coby devítiletý v aule základky stál „škrcen“ rudým hadříkem, si představuji slib, který jsem musel odříkat při vstupu do spolku přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem. Nechápal jsem tehdy, nechápu ani teď. A navíc si nevzpomínám, že bych se tam kdy hlásil? Nicméně nepochybně členem jsem, protože jinak to snad ani není možné.

„…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Podobně jako loni, i letos si se mnou dal malé rendez-vous otec představený Chrámu činek a tyčinek. Samozřejmě se debata točila okolo medové matrace a jejího již 3. ročníku. Takové to:
„Letos to uděláme o dost těžší, trať bude delší, uvažujeme o třinácti kilometrech…“ obul se do toho zostra otec.
„Cože? Celých třináct kilometrů? To má být jako ta dlouhá, těžší trať?“ odpověděl jsem drzým řehotem.

Kdo to říkal? Co kdo říkal? Já to říkal! (Jestli tohle není jednoznačný důkaz mého působení v masochistickém spolku, tak už nevím. Musím najít tu zpropadenou legitimaci, protože nic mě tak nezajímá jako datum počátku mého členství. Ta amnézie!) Kdyby mi loni někdo tvrdil, že budu někdy takto reagovat, hystericky bych se mu vysmál. Já vlastně mívám často tendence se hystericky vysmívat, nicméně praxe se ubírá zcela jinou cestou – já míním a řádky mého testosteronového blogísku mění.

Nebudu obcházet horkou jáhlovou kaši, beztak všichni vědí, co zase budu svolávat, tedy půjdu přímo k jádru pudla (s tím, že mám čerstvě nabroušený nůž, to nijak nesouvisí)…

Motto: Nebylo jich loni mnoho, dost možná mě čtou jen samé lemry líné, nicméně toto není pro mé bláznivé snílkovství žádný nepřekonatelný zátaras, naopak.

#ttým – věc veřejná – déjà vu

Bude to dravé i hravé, bude to palba humor(d)u ne nepodobná té loňské, pojďte do toho se mnou, ale zase se moc netlačte, víte přeci, jak moc mám rád lidi!
Registrace tudy: www.mad-race.cz/registrace
Stačí jen uvést název týmu „#ttým“ (včetně křížku) a je vymalováno. PIN týmu je „rozcvicka“. Ano, správně, rozcvička bez háčku! Nic jiného to totiž nebude.
Trať sport 13km+! To připomínám jen, kdyby byl někdo mdlého ducha a myslel si, že se chci nechat ošálit nějakým hobby.

Mimochodem, je to taky způsob, jak se dostat do vlny v 9.45, kde se #ttým uhnízdil – závod se totiž plní, až se nad tím kroutí obočí. V době psaní výzvy se volné vlny nacházejí až někdy po poledni. Jak při registraci na to? Od toho tu mám kontaktní formulář níže. A taky úštěbky.

Epilog

A tak zase trénuji se špetkou větší zapáleností než dříve. Do toho „kreativně“ hledám způsoby, aby se trénink nažral a ostatky mého času s rodinou zůstaly aspoň trošičku celé (dá-li se o tom tak smýšlet). Avšak i přes to, když jsem poprvé vybíhal na svou ranní pětikilometrovou cestu do práce, jsem si říkal, stojí mi to za to? Teploměr v šest ukazoval mínus sedm a mně se chtělo asi jako poprvé do Chrámu. Ale po pár stovkách metrů od domu už přišly ty první pohledy! Takový vyděšený výraz nejednoho zuby drkotajícího pejskaře, venčícího svůj strojek na exkrementy, to je něco, co jednoho nakopne tak, že s pocitem sebe sama jako přízraku běží jako o závod – aspoň si to tedy namlouvá – a náladu mu ten den už nezkazí nic. Tedy pokud jste cynik jako já. Po sprše v práci pak už není potřeba ani to kafe. Technicky vzato – samé úspory! Trošku však ještě zapracuji na svém pracovním výrazu v den výběhu, jelikož se prý tvářím mile. A to by jako fakt nešlo. Kolegové by si mohli zvyknout a mé léta pečlivě budované PR firemního protivy by bylo totam…

Co se týče závodů, mám to letos hezky rozplánováno jako loni, ač trošku ostřeji. Stále nevím, je to opravdu vše?

 


Pošlete svůj názor autorovi




Twitter @KultTurista

pátek, 24. únor 2017
Něco mi říká, že by mohl být pátek? Na patře už není ani noha, i e-maily přestaly chodit. Nebo jen všichni umřeli. (Konečně?) #pracovnítvít

čtvrtek, 23. únor 2017
Nedovolí mi na nákupu „zapomenout“ pivo. Imp. Mám mít radost, že dbá o můj pitný režim, nebo to o mně něco má vypovídat? #dětijsouradost

středa, 22. únor 2017
„Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle…“
Nebo tak nějak (masochisticky) podobně, víme?
kultturista.cz/u­nor-2017/v-kuzi…

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist