Intermezzo: Ostuda jak cyp v Bělském lese

Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.

„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod 25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek, registraci jsem provedl taktéž.

„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«, jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně těžké.“ (Twitter, 31. 7. 2016)

Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou „nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící se nechť je škrtnuto). No a další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a španělské chřipky sám.

Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!

„Nevracej se domů bez medaile,“ motivovala mě před odchodem z domu to sobotní ráno manželka.
„Buď bez obav, drahá, medaile je v ceně startovného,“ utěšoval jsem ji.
„Ta cetka za účast mě nezajímá, mě zajímá opravdová medaile. Jestli mi ji nepřineseš, nedostaneš oběd!“ Má žena má skvělý smysl pro humor.
V bouřkových mracích a úvahách, v nichž se mísila má maličkost, větné členy (příslovečné určení místa) a části těl (řiť) jsem opustil domov.

Po zaparkování nedaleko Bělského lesa jsem při cestě na místo konání potkal chumel, který před pár minutami startoval pod hlavičkou „Ženy A“. Vepředu terminátorka notně povzbuzovaná trenérem na kole („Dobře to dáváš, teď drž tempo, nezrychluj, trochu prodluž krok.“), za ní parta obdobných polostrojů s karosériemi evokujícími něžné pohlaví… a až po drahné době „normální baby“. Tedy pokud je účast v něčem takovém „normální“.

Prezentace, obhlédnutí okolí. Viděl jsem, že sem nepatřím. A asi to tak trošičku došlo i kolegovi, když jsem mu cynicky ukazoval ty zkratky na dresech ostatních – TJ, SSK, AK (čtyřicet sedmička chyběla), SRTG, …, RVHP či NSDAP jsem nezahlédl nebo si to už nepamatuji. Prostě „lidi, co na trati žerou jiné lidi“.

Odstartováno.

„Tak tohle jsem nečekal,“ hlesl po výběhu kolega a začal se šacovat, jako když jeden předstírá revizorovi, že tu jízdenku prostě někde má.
Mezitím okolo nás prosvištěly „stroje“.
Poté, co konečně kolega zapnul všechny své digitální kraviny jako sluchátka s hudbou, GPS, monitor tepu, nadmořské výšky, rosného bodu, snad i tlaku v podrážkách bot (to bylo to jeho šacování), zapnula se mu i ta jeho vrtule v prdeli a zmizel mi taky.
„Tohle nemám zapotřebí,“ řeklo si mé stárnoucí analogové srdce a hrnul jsem se svým tempem lehce vytuněného buldozeru táhlým kopcem dopředu a po očku monitoroval všechny, co mě pozvolna předbíhali.
Ve chvíli, když mě pokusil předběhnout jeden, jehož jsem vizuálně vyhodnotil jakože „tohle už fakt ne“, naběhla konečně i má pumpa a rozjel jsem se rychlostí nad dvanáct v hodině kupředu, aby tomu „opelichanci“ (nic ve zlém) zbyly oči pro pláč.

Jak vím, že jsem se přesouval tak „rychle“? Mám Ivetu a nebojím se ji použít! Kolegyni z práce se zželela má osamělost přespolního běžce a doprovázela mě na koloběžce, na které má tachometr. Je to silná žena, vytrvala po mém boku i ve chvíli, kdy má „spotřeba“ stoupla na obvyklých deset pracovnic veřejného domu za minutu, takže se za mnou otáčeli i dlaždiči, kteří sehnuti spravovali cosi okolo trati. (Dobrá, ty dlaždiče jsem si tak trochu vymyslel.)

Když jsem probíhal cílem v čase 27 a půl minuty, věděl jsem jedno jediné – tohle závodění není nic pro mě. Dokud v tom není armáda angličanů, převýšení jako Himaláje na délce alespoň půl maratonu, pořádné bahno a voda na trati, nezaslouží si to mou pozornost. Ale bylo moc fajn si to zkusit.

Nicméně?

Už to nechci!

Za měsíc mě čekají Kouty. A dále snad ani nechci pohlížet. Mám co dělat! A vykašlat se na to není to, o čem bych aktuálně uvažoval. (To má svůj čas vždy týden před závodem.)

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 27. březen 2017
Pomáhá mi i proti mně. Impova touha účastnit se jakékoliv práce je nenasytná! Mu to v patnácti připomenu – „total vopruz“. #dětijsouradost

neděle, 26. březen 2017
Tři články v měsíci? To už tu dlouho nebylo! Druhá míza, nebo chimerické zlepšení před zcepeněním? Nebo něco jiného? kultturista.cz/bre­zen-2017/intermezzo…

sobota, 25. březen 2017
Je cosi uklidňujícího v pohledu na hrající si asijské dítě. Ta preciznost přesívání, strojově přesná opakování… Je z masa a kostí? #napísku

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist