Ak*urva! Vyběhli jsme. Smířil jsem se se skutečností, že každý
spartský závod začíná výběhem do krpálu jako prase. Škoda jen, že si
na to nezvyklo mé srdce, které zarputile nabírá na obrátkách až někde po
druhém kilometru trati. Takže jsem funěl, proklínal všechno svaté
i nesvaté…
Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po
druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se
člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo
obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic
takového nechci!
Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím
nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň
Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu
rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc
nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě
dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány.
Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který
se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví,
než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho
touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo
uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám
Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek
„zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl.
Účel světí prostředky.
Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí,
registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec
dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.
Ouvertura: Pět ran morových
Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor
o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to
předbíhám…
Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad
pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a
čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu
za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze
o angličácích dalek pravdy.
Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si
odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde
jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně
klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém
zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala
a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně
navlhlým pětikilem.
Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race
s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje
stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je
jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na
zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a
jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním
překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme
rohaté…
Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé
jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.
Od mé prvotní spartské iniciace uplynulo pěkných pár měsíců a byly
to víceméně poklidné měsíce, beru-li v potaz své standardní měřítko.
Přežil jsem medovou
matraci, absolvoval jednu bezva
dovolenou a ve volném čase plíživě zvyšoval svou osobní kondici. No
ne že by šlo zrovna o horkou novinku do televizních novin, zase taková
raketa to u mě není, ale uvědomuji si, že už zaběhnu nějaký ten
kilometr bez toho, abych ze sebe každých pár stovek metrů vyplivl jeden
plicní sklípek. Také se už oženu, aniž bych se přitom zmrzačil, s kusem
železa, který je o poznání větší, než tomu bývalo. A proto jsem neměl
z druhého kroku toho svého upoceného triptychu, který „slepičí
prdelka“ Leoš samozřejmě vytroubil
na svém fejs-bůčku celé planetě, velké obavy.
Když jsem se pak týden před závodem svíjel v křečích po nočním
šavlovém tanci (naše rodina si Chačaturjana
zjevně oblíbila) z „otráveného“ jídla z restaurace, došlo mi, že je
to vlastně můj obvyklý scénář, a začal jsem se těšit, jaký asi
„majstrštyk“ mě bude čekat týden před zeleným uzavřením trojice. Ale
to předbíhám. Po svém nočním tyjátru s „keramickým přítelem“ jsem
v práci totálně devastoval páteční morálku mužstva, jelikož jsem
podstatnou část dopoledne trávil na gaučíku, který mám v kanceláři, a
domů odešel před polednem. Bez oběda. Jako bonus jsem i za tak krátkou a
velice produktivní pracovní dobu stihl děsit kolegyně, které přede mnou
štítivě uskakovaly do zdí, když na svou lítostivou zvědavost dostaly
odpověď, co mi je – byla vidět jejich hluboká důvěra v to, že to fakt
mám z jídla a nejedná se o salmonelu nebo alespoň mor. Když tak
přemýšlím, proč jsem do té práce vůbec šel? Kvůli krásným očím Velkostatkářovým určitě ne, ale musel jsem
předat úkoly, mám totiž v sobě ještě nějakou tu špetku té… no…
jak se tomu jen nadává… „odpovídanosti“.
Velkolepé víkendové plány tímto vzaly za své, pár lidí už má
určitě mou vúdú panenku, ale co už nadělám, nemusím se aspoň divit
zcela nečekaným a nelogickým bolestem. V neděli v podvečer jsem se cítil
jakž takž fit a měl tedy pět dnů na to, abych se ujistil, že to s mou
„vrcholovou formou“ až tak moc nezamávalo. Asi ne, uznal jsem nakonec –
kde fakta ukazují něco jiného, je třeba sobě samému nakecat opak a vše je
tak v pořádku.
Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se
Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal
až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše
zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se
proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce
znelíbilo a…
„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme
chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“
postavila mě před hotovou věc.
Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na
čtvrtý křížek. To už tu
bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží
socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň
trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí,
s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni
mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta
byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že
ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto
budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako
v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub
zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích.
Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na
hřbetě – Velký Rozsutec a
tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až
někdy jindy. Možná.
Hlavní dějství (sumář)
Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale
tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní
tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem
nebyl otráven
jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu
do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová
sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké
brány – nebo tak něco.
„Mám s sebou kněze
a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal
jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval
Padre (ve všedním životě evangelický pastor,
pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina,
Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak
trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí
rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí
vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do
nepochybně prima závodu.
Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby –
i když to jsem o kultturistice říkal
také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji
očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku
sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani
u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to
jsem na tom závodě
byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co
rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a
hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej
to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více
„motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To
jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač
nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou
všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem
trochu odbočil.
Minule
zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako
nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy –
„apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání
intuitivnější – OpenShot je
dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na
silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými
fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.
Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé
je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť
to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec
mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob
„fosilovy“ životní formy.
Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“
Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu
videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je
to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně
vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že
jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco
společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky,
vzpomínáme?
Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním
příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má
za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy
hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám
na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky.
To ten povolávací
rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.
Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské
video. Aroo… tedy vlastně Ak*rva!
Dohnat a předehnat… jsem Bycha chtěl. Ale je to
potvora houževnatá, jen co je pravda.
Předehra
Na spartský víkend v Koutech jsem se těšil opravdu velice velmi –
mělo to být takové jarní symbolické zahájení sezóny mých letošních extrémních spektáklů. Opakuji, že to
zahájení mělo být jarní, neboť tohle zdánlivě neškodné období
příjemných teplot, kdy to všechno pučí, bzučí a celkově se mile
probouzí, mělo tento rok docela svéráznou podobu. Nicméně v mé upocené
cestě je vlastně všechno tak trochu svérázné, takže mě to už ani
nezaskočilo. Kdybych měl v lahvi od okurek rosničku se žebříkem, sledoval
bych ji. Ale že ji nemám, sledoval jsem aspoň meteoradar a webkameru z Koutů, z čehož jsem
vydedukoval, že má teoretická zelená žabka by v této chvíli byla
nepochybně modrá a ležela na dně sklenice. Na boku. Jen jí očka zatlačit.
Ve světle nasávaných informací jsem proto na rostoucí hromadu věcí,
které jsem si chtěl vzít s sebou, přiložil dva kilogramy mrkve – pro
přátele sněhuláky – a začínalo mi být vše jasné. Nechtěl jsem letos
absolvovat zimní Spartan Race, a proto mě teď čekají dva. Na konci dubna.
To samozřejmě dává logiku a já nechápu, jak jsem jen mohl předpokládat
něco jiného?
Sice jsem se zařekl, že už nikdy žádný závod točit
nebudu, nicméně kostky byly vrženy tak zajímavě, že jsem tu kameru
prostě přibalil. Kde jinde získat pro budoucí generace prima záznam
potupného úmrtí pod lavinou, že?
Den odjezdu
„Husté sněžení komplikuje dopravu“ a „Díky silnému dešti
stoupají hladiny řek v Jeseníkách“ nebo nějak podobně zněly titulky
článků, které jsem si ráno přečetl na síti sítí. Přibalil jsem si
proto šnorchl, pro jistotu i sněžnice a začal uvažovat i o možnosti
zápůjčky kulovnice na toulavé lední medvědy – jeden nikdy neví. Ve
chvíli, kdy jsem na připravenou hromadu věcí začal skládat v podstatě
celou svou zimní běžeckou výbavu bez ohledu na to, jak moc nové to
oblečení je, manželka utrousila ultimátní poznámku: „Kdyby ses náhodou
nevrátil, snad mi pošlou aspoň ty hadry, abych je prodala.“ Vše v mém
dění tak bylo v naprostém pořádku a já mohl s klidným srdcem nastoupit
do auta mého letošního parťáka, který mě mezitím přijel vyzvednout
(měl ještě zimní pneumatiky), a vyrazili jsme do podhůří Jeseníků.
Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva strojvůdce Nechytila. O hodinu
později vyjíždí stejným směrem parní lokomotiva strojvůdce Dohnala. Oba
stroje čeká 8kilometrová dráha nemravně nakloněnou rovinou.
Za jak dlouho bude potupen mašinfýra Nechytil, když jeho stroj oproti
Dohnalovému má v průměru poloviční výkon? Vezměme však v úvahu
Dohnalův hendikep, kterým je polovina lahve hruškovice, která způsobila,
že pod kotel přikládá s o 2/8 pomalejší kadencí než obvykle?
Jaká je pravděpodobnost, že Nechytil dosáhne cíle, aniž by byl zastižen
Dohnalem?
Nezbláznil jsem se. Aspoň si to myslím. Ani jsem si nezačal
přivydělávat jako autor podivných matematických úloh pro žáky
osmiletých gymnázií, prostě to tak vyplynulo ze situace. Že mě čekal
druhý, byť snazší extrémní spektákl hned další den po prvním,
to již víme. Co však ještě nevíme, je, že se vlivem informačního šumu
při registracích stalo to, že jsem startoval o hodinu dříve než můj
parťák. Případně on startoval s hodinovým zpožděním, je to o úhlu
pohledu. Co tedy s tím? Co by, přece přetavit v něco „užitečného“.
Z uplynulého dne jsem si odnesl jednu skutečnost – nikdy nevěř
člověku, který aktivně cvičí crossfit, když říká, že je v mizerné
kondici. Možná je, nicméně i tak tě jakoby mimochodem překousne
vejpůl. Snad raději nebudu přemýšlet, jak by vypadala skutečnost, kdyby
v kondici byl. (Jak asi, žral by jiné lidi.) O kom že to mluvím? No
samozřejmě o mém spartském parťákovi, který je v praktickém
porovnání se mnou něco jako když si monster truck potyká s trabantem –
výsledkem je kupa trsátek. Ale zpět. Hodinový startovní náskok? Já se mu
pokusím utéci a on mě dohnat. Dojednáno! V sázce nebylo nic menšího než
osobní čest.
Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných
A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet,
proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být
humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní
stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a
pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil
v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává
mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá
legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)
Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně
nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se
vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale
co když je váš vnitřní samec tura
domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával
na intenzitě svým běhům po
schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které
„šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní
tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a
v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co
s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl
i celých maratonů.
Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme
naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů.
Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory.
Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je
to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako
zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení
čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové
hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ –
Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra
#ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první
v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli
pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem
14:42 pěkně kecají.
Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním
opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů
i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak
matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub
rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale
s tím se nějak naučíme žít. Možná.
Jak druhý utra
#ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších
kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí
nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem
případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně
schválil…
Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti,
ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm
zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou
naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně.
Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém
zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě
„neobstál“ v zápasu
s časovým limitemUltra
Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás
veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti
kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických
myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno,
možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt,
uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na
návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je
to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)
Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned
zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát?
Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při
určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné
sportovní kariéry a začal se přiživovat coby
střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych
si ani na slanou vodu.
Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil
Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a
„rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si
jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti
druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se
při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…
Povedlo se mu to. A ne, že ne!
Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny
strany (nejen energie). Co to je?
Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky
dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani
nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo,
panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků,
tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy
divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola
usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či
později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na
Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem
se už koneckonců zmiňoval.)
Úvodní odsazení příběhu
Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty
atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování
deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu
přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí –
„Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na
mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost
jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek
ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů,
shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí,
namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací
„příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého
Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.
V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově
prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým
zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím
já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně
před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené
pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější,
v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se
promenádují
hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se
čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.
Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného
spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad,
ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne.
Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž
hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice,
„Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní
závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně
nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky
dělám, víme?
„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé
(rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem
aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka
pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu
hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem
dále po svých.
Střípky hlavního dějství
Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku –
líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát),
přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na
11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém
nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a
udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to,
mluví anglicky a absolvuje závod v tomto
kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že
brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“.
Sběratelství!
Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech.
Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické
vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct,
abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli.
Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými
„brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká
slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku
s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým
způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně
měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.
Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty
další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců
tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že
Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.
Mé první
setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů
psali nadšené ódy, ale to druhé
to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo
poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do
nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud
poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí.
Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další
milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí
dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem
hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě
předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj
vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme
byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě
v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal
plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů!
Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.
Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda.
A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na
jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek,
mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já
se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše
mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus
scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností
protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil
„višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto
voňavou
legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte
u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a
tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu
divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě,
štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.
„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá.
Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by
i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím,
byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička
hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…
Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě
mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík
radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké
to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury
specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako
o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou
první trifectu, a
proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco
v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal
freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy
věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou
výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom
se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal.
Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok,
rázem mi to vše docvaklo…
A je to, mám sestříháno! Co na tom, že mi to trvalo více než rok.
Jakže byl ten vtip? „Když muž řekne, že něco udělá, tak to taky udělá. A není
potřeba mu to každých 12 měsíců připomínat.“
Dlužno přiznat, že za to tak trochu může ta „dobrá rada“ kolegova,
kdy určitě stačí natáčet namísto v 50 snímcích za sekundu ve
25 snímcích. Ušetří se kapacita a i ta baterie prý déle vydrží. To,
že následně díky stabilizaci obrazu dynamický pohyb vypadá jako pohled
přes chvějící se aspikový dort, to prý nevěděl. Ale nakonec jsem se
i s tím nějak vypořádal – vejce natvrdo a okurku jsem do sestřihu
nakonec přidávat nemusel.
Tak takové byly loňské Spartské Kouty, to malebné čtvero
ročních období! Moc rád na ně vzpomínám!
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Spotify mi napsalo e-mail. „Release Radar zachytil novou hudbu tvých
oblíbenců! Nechybí ani Traktor.“ A kdo dnes nasral vás? Já ti dám
oblíbence, ty malý hajzle! 🤣