Únor 2015

Začínáme

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude.

Byl jsem odveden k rotopedu, kde se prý mám zahřát, než mě začne protahovat.
„Cože mě budeš?“
„Protahovat.“
A také že jo, během naší první hodiny jsem se doslova nehnul ze žíněnky, Leoš na mě sahal, já ohýbal končetiny i hřbet a u toho poslouchal výklady, co že je vše špatně, nebo by v lepším případě mohlo být trochu jinak. (Vyhřezlá ploténka se neozývala, beztak se vyděšeně krčila někde v koutě, protože tušila nějakou nekalost.)
„Čekal jsem to horší,“ ohodnotil jsem první lekci, když jsme skončili.
„Však počkej příště,“ odpověděl Leoš a já měl tu možnost zahlédnout doslova ďábelskou jiskru v jeho levém oku.

„Ještě si dej dvacet minut na orbitreku a můžeš jít.“
Ušklíbl jsem se při představě této krátké doby a vyzkoušel tu pohybovou věc. Tíže relativity času na mě dolehla silou nebývalou! Po minutě jsem nevěděl, co s roupy, po pěti minutách jsem v zoufalství dřel zubní sklovinu a po deseti minutách jsem se rozhodoval, zda si zkusit zpívat, nebo raději omdlít. Tak hrozivá nuda to byla. Stojíte na místě, macháte rukama/nohama a myšlenky trpí – rozhlížet se kolem jsem ještě nenašel odvahu, snad později. Poučení pro příště? Nalézt způsob, jak si vzít s sebou hudbu. Přehrávač už nemám, kvalitní sluchátka jsem věnoval potřebným, ale snad něco vymyslím s mobilním telefonem. Po naprosto pekelných dvaceti minutách jsem opustil tzv. kardio zónu, prohnal se sprchou (sprchám se asi ještě budu věnovat v samostatné kapitole) a snad nikdy se tak netěšil do práce. Po této myšlenkové katalepsii byl jakýkoliv pracovní problém léčebnou oázou. A mimochodem, nikomu v práci má lakonická odpověď na to, kde jsem tak dlouho, nepřipadla divná. Takže to bychom měli.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

sobota, 23. březen 2024
Polomský hřbet je sázka na jistotu. Tichá samota putujících s výhledy na oblíbené velikány. Naše tečka za hrou #drobottina nemohla být lépe zvolena. 🖤 Vrchol Úplaz je tajemně skryt v NPR Mionší, takže jen zamávat zpovzdálí a jako myšky se vytratit. Děkujeme! #dětijsouradost

sobota, 23. březen 2024
Cestou 1…

sobota, 23. březen 2024
Cestou 2…

sobota, 23. březen 2024
Cestou 3…

pátek, 22. březen 2024
Bezesná noc a těžké ráno – okolo město a v duši les… Jen prokousat se dnem… Co přinese? 😏

středa, 20. březen 2024
Příprava těla, ale i duše… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek