„Ty se asi dost vyznáš v Beskydech, že? Doporučíš mi nějakou bezva túru na víkend? Něco bez lidí.“ Občas jsem slýchával.
„Jasně, jaká zhruba vzdálenost a náročnost?“

Nezavděčil jsem se. Většinou. Když bez lidí, tak bez lidí! A i přesto… V mých trasách „chyběly Pustevny“, na Slavíči „nic není“, u Kladnaté „jsme se ztratili“, cestou „bylo málo hospod“ a celkově vzato „ty vole, ty krpály“ a tak všelijak podobně. Když jsem tuhle doporučil kolegovi zimní výlet na Čertův mlýn přes oblíbenou Magurku, kde prý „málem chcípl v závěji“, ukládal jsem si raději své oblíbené trasy plné hangů „do šuplíku“ a okolí nabízel jen „mainstrým“.

Koukám do Map do sekce Uložené / Beskydy a začítám se: Horská prasečina, Velká trojka, Travnolys, Lysý Smrk, Okolomná, barjaká Křídla… Správně, každá z mých tras má své jméno. Často hezky v duchu toho chlívku, co mám v hlavě – tam kdesi vzadu, za mozkem. Ono by asi fakt byla škoda tohle nechat jen tak ladem. Navíc teď, když se hrabu víc v multimédiích. Proč to nevytáhnout a nezačít takový malý seriál? Navíc když je to zadarmo – dneska lidi prodávají už kdeco, že? Však on se najde někdo, kdo to ocení.

(Jeden se už našel, ale ten se nepočítá. Mé nadšení totiž kalí skutečnost, že mé trasy zvládá ve zlomkovém čase, co já. To, co ostře lezu 8 hodin, má on za necelé čtyři. Tihle ultra „chrti“, co už s nimi. Ale to jsem odbočil.)

Barjaká „křídla“

Není to jen o jednom kopci. To by taky byl nápad, ukazovat „výšlap na Lysou, jaký zaručeně neznáte“, že? Jenže co když je vaše srdcovka právě a jen pouze Smrk? Právě tady začala „křídla“. To pitoreskní „kreslení“ do mapy.

Číst dále …

Dekáda. Nebo snad raději dekadence? Obojí! Dekádu mám za sebou v tomto svém růžovém blogísku o koninách bez koní a dekadentní jsem tak nějak celý uvnitř. Vlastně i navenek. Nastal tedy logicky čas ohlížení, patetického dojímání se, „best of“ a tak podobně, že? Ani náhodou!

Vím, že svá chaotická písmenka nyní trochu (nelaskavý čtenář čte jako hodně) zanedbávám a přesunul jsem se k obrazům a formátu „Shorts“. Ta krátká videa, ne nepodobná reálným vzpomínkám tam kdesi vzadu, za mozkem, mě prostě pohltila. Kam je ukládám? Něco veřejně, jiné pod zámek pro nejbližší a pak jsou tu ty, co nikdy neopustí telefon/šifrovaný disk počítače.

Je to takový vedlejší produkt osobního archivu. Panuje falešná domněnka, že je to zajímavé? Tudy prosím…

Nicméně když už jsem to kyselé jablko ohlížení zmínil, aspoň jednou do něj kousnu.

Kdysi jsem napsal: „Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku!“ Tak z tohohle nezůstal kámen na kameni. Oranžové terárium jsem před rokem opustil, manželka se už taky nekoná, zato Imperátor se koná. (V poslední době ve svém druhém modelu v podobě malé čtyřnohé štěněcí bestie, se kterou budu brázdit hory i doly. Ale to má čas, jelikož on to ještě neví.)

A to těch 35 kilo tuku? Asi je navzdory letošnímu zlenivění stále ještě nemám zpět. I když… Kdo by to taky pořád dokola cejchoval? Mým osobním ukazatelem se stal počet kilometrů – horkých i běžeckých, kterými si zkracuji republiku a tady je to stále ještě dobré.

Mírně parafrázovaně: „Kdyby mi někdo před desítkou let řekl, že jednou budu chodit stovky kilometrů na jeden zátah, hystericky bych se mu vysmál…“

Vysmál, ale pak uvěřil. Koneckonců prožitků už mám přehršel a jeden letos notně vybočil ze standardů. Tak jsem jej začal sepisovat, coby svou nejzajímavější, nejromantičtější a nejmilejší zkušenost s medovým názvem „Mor mě!“. Ale než článek dokončím, je fajn se přeci jen ohlédnout a vytáhnout sem ostatní letošní nejzajímavější body. To aby ta má připravovaná mozaika střípků nebyla tak chaotická a čtenář si mohl to mé osobní puzzle lépe lepit, víme?

Opona se otevírá…

Číst dále …

„Kilo nekilo, za devatero haldami ohoblovaných kloubů a devatero bažinami utrpení žil byl jeden turista. A nebyl to obyčejný turista, byl to kultovní turista. Kult turista…“ Takto nějak by mohl začínat můj životní příběh, memoáry, prostě ta černá pohádka o růžovém dění. Zkráceně a jednoduše? Kila mě zcela pohltila. A kdyby jen ta kilometrická! Poté, co jsem si tuhle o Velikonocích zkusil i svou první stomílovku (161 km), říkal jsem si, že se vrátím k bezpečným a pohodovým stokilometrovým pochodům. Aneb jak se praxí dá osobní měřítko turistiky posunout do zcela zvrácených rovin. Co je pro jednoho túra z říše Nereálna, to jsem počínaje tímto rokem začal poklidně provozovat takřka každý měsíc coby takovou relaxační víkendovou procházku. Bez ohledu na počasí. Bez ohledu na únavu, psychiku. Bez ohledu na cokoliv. A tak mám za sebou stovku pohodovou, stovku neskutečně děsivou (viděl jsem a slyšel věci, o kterých raději nebudu vypravovat), stovku melancholickou a… Stovku okolo Olomouce – OLOKOMOUC, kdy mě celou noc někdo „fotografoval“ s bleskem. A právě k té se váže nadcházející příběh.

<div class=„video-container“><iframe style=„border:none“ src=„https://­frame.mapy.cz/s/ka­lepabosa“ width=„560“ height=„392“ frameborder=„0“></i­frame></div>

Že jsem však v práci a svém úzkém okolí procítěný vypravěč o všech těch svých prožitcích, tu a tam se ke mně někdo přidá. Většinou sice jen na kousek, poprvé a naposled, nicméně to není tento případ. (Naivní snílkové!) Proto ten příběh není můj. Pod vlivem emocí mi jej poslala ještě týž den kolegyně, co se tentokrát nechala strhnout a rozhodla se ochutnat kousek mého strašlivého světa dvacetihodinového střídání levé a pravé nohy. Vzniklo tak něco, co se sice později nedalo nazvat jinak než Válka světů v tom nejbizarnějším slova smyslu, ale o tom až jindy. Tentokrát mě totiž má parťačka ještě neproklela do třiadvacátého kolene, nesnažila se uškrtit, probodnout trekovou hůlkou… Dokonce se jí to snad i líbilo? V celém spektru a smyslu stockholmského syndromu!

Ale o tom pokračování, proklínání, …, bodání, …, skutečně až jindy. Předávám slovo a prostor svého „blogísku o koninách bez koní“ statečné Ivči. Takový ten pohled „běžného člověka“ pod mou vnější „mramorovou desku“.

V sále se zhasíná, opona se otevírá…

Číst dále …

Letní prázdniny jsou tytam a dovolená jakbysmet. Teď už mohu tak maximálně po nocích brečet do polštáře s vědomím, že příští odpočinková „štace“ budou zhruba tak Vánoce. Ale co už s tím, to přenechám pohřebním plačkám, nejsem sněhová vločka. Člověk je po vakacích přece odpočatý, plný energie, elánu, relaxace proběhla dokonale, takže se do pracovního procesu navýsost těší, ne? Ne! Mohu to vlastně mít se svým přístupem k životu, odpočinku, a vlastně tak nějak úplně ke všemu, jinak? Navíc, když už i nově vím, co je tzv. essenské schéma! To zase bylo! Dovolená, kterou si zasloužíte, víme? Kde jsem to už jen… Dost však s dumáním v dávné minulosti, hezky k věci. Zakousnout se do tématu. Lehce energicky. Možná i vztekle. Nebo tak nějak podobně.

Vyrazili jsme si letos s rodinou na Elbu! A osobně jsem prožil takový malý triptych příběhů se zvířátky a sportovně turistickým pozadím. Aneb jak jsem potkal bestie.

Příběh první: Bezobratlí

„Elba může být rozpálená sebevíce, ale jak vidím kopec, o kterém Mapy.cz tvrdí, že je nahoře bunkr, mohu slíbit jediné… Jo, vezmu si s sebou vodu.“ Napsal jsem si ten večer do mobilního deníčku, zatímco jsem si prvním dnem na dovolené ověřil, že pobyt na pláži a v moři mě nenaplňuje natolik, abych jej provozoval déle než nižší jednotky hodin první den. Aby taky naplňoval, když nedaleko na obzoru se tak hezky vlní hory. Zadumaně jsem si s telefonem prožil krátkou kartografickou chvilku, cvičně klikl na trasy a bylo vymalováno.

Číst dále …

<blockquote><p> Beskydský zločinec zpět na místě činu,<br> na túře protnu svých čtyři a čtyřicet let –<br> stár a stále nerozumný, sám nesu si vinu,<br> na stezce s bolestí nic nevezmu zpět…<br> <br> Svítilna, hole – horami kráčívám už roky,<br> stovka kilometrů je osobitosti milý „sport“;<br> povyražení z vlastních myšlenek stoky –<br> pořadatelé, v bufetu já chci dostat dort!<br> <br> Oslava v zápřahu, jen tak to musí být,<br> přihlášen ten z Ostravy bláznivý tvor –<br> měsíc vytrvat, vyladěnou přípravu mít,<br> blíží se čas psát další kapitolu z hor! </p><p> — Špacíru 2024 </p></blockquote>

Verše výše jsem vepsal o půlnoci letošního aprílu do poznámky registrace na Špacír 2024. Letos již jubilejní 25. ročník a podruhé s mou účastí. Ta sice tak jubilejní není, ale mohu říct, že Špacír je pro mě už tak srdcová záležitost jako by šlo o 25. účast na druhém ročníku. Že to nedává smysl? Možná. Ale ona vlastně mnohým nemusí dávat smysl ani ta má záliba v těchto extrémně dlouhých pochodech, takže je to vlastně v pořádku. Těšil jsem se. A to tak, že hodně. Dokonce tak moc, že jsem si spletl datum a vyrazil do Vsetína už dva týdny před opravdovým konání Špacíru, odkud jsem poté, co mi došel ten omyl, vyrazil pěšky domů, jelikož už mi nic nejelo. No dobrá, trochu si přikrašluji skutečnost a byl to jen obyčejný a plánovaný standardní 110kilometrový deštivý trénink. Tak to má přece úplně každý, že jo?

Když se mi konečně podařilo trefit to správné datum 3. 5. 2024, měl jsem po akreditaci a nákupu Šuvenýrů asi dvě hodiny na to, abych nebyl. Zašil jsem se do auta, kde jsem poslouchal hudbu, přemítal nad posledními několika hodinami, kdy je mi 43 let. Prožil si jeden moc hezký pocit a vnitřně trávil, co jsem to právě viděl u registrace a fabuloval, v co to pravděpodobně přeroste. Správně, letošní Špacír je DiscoŠpacír! Mohl jsem očekávat všelicos s taktem řetězové pily a vybroušeným vkusem ne nepodobným legendě Ein Kessel Buntes. Koneckonců už loňský humor jemný jako dýka napověděl dost. Když to vypuklo, seděl jsem v sále na zemi, pozoroval to defilé oblečků z devadesátek a s pobaveným úsměvem kroutil hlavou. Nejvíce na mě asi zapůsobila dáma, co zjevně utekla z Cvičme v rytme a mně se probudilo dávno zapomenuté dětské trauma, když jsem si uvědomil, že si dodnes pamatuji jednu z těch příšerných říkanek z tohoto sportovně-hudebního pořadu! Cca 38 let! „Raz, dva, raz, dva, na ornici brázda, po nej drobčí jarabica a na konci otočí sa. Vysoko je slnko. hlboko je zrnko. Cez rieku je most, cvičili sme dosť.“ Mou konsternaci možná mohla opravit láhev špacírnické slivovice, co právě plula davem kolem, ale to bych ji musel obrátit do sebe celou, což by pravděpodobně narušilo plán nadcházejícího pochodu. A asi i dost naštvalo další zájemce o napití se. Na diskotéce jsem ještě přes hubu nedostal a nechtěl to měnit. Láhev jsem tedy poslal dál. I tu druhou, co za chvíli přišla z protisměru, a uznal, že mi bude zadostiučiněním, když orgům pošlu fakturu za terapeuta, který mě nepochybně bude v následujících dnech čekat. Dosti mastnou fakturu! Asi se mi začal rozjíždět tik.

Tak ne, nebyl to tik, jen půlnoční zvon. Jak jsem se, zatraceně, dostal ven? Nechám to koňovi, má větší hlavu, Špacír 2024 se pro mě právě roztančil.

Číst dále …

„Jednou přejdu odtud tam…“
„Výhledově bych mohl přejít…“
„Až jednou mladý odroste, natrénuji a…“

Jednou, výhledově, třeba, možná, až… Tak tahle slůvka nikdy v mém slovníku moc nebyla. Vlastně se dá říct, že celý můj slovník je poslední dobou docela úsporný, ale to je jiná kapitola. Co však rozhodně není úsporné, je můj kilometrický hlad! Měl jsem velké vize, protože mi přestávaly stačit takzvané „horské prasečiny“, jak s oblibou nazývám svá padesáti a více kilometrová turistická kolečka. Jenže kde na tohle vzít parťáky? Můj věčný „nevrgrýn“! „Na takovéto »klády« člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.“

Proč parťáky? Protože, a to si upřímně přiznávám, noční přechody pro mě nejsou nejkomfortnější. (Tedy nebyly, ale o tom postupně.) Ne, není to o strachu, nicméně… Přeci jen je fajn mít s sebou někoho, s kým se v družném hovoru tma lépe krájí. Někoho, kdo zavolá pomoc, pokud se temná stezka změní ve sráz, který „nevychytám“. Navíc významným benefitem je, pokud je ten někdo o fous výkonnostně slabší. Takové to…
„Ty se nebojíš divokého prasete nebo toho medvěda, co tu brousí? Víš, že nemůžeš být rychlejší.“
„Ne. Mně stačí, když budu rychlejší než ty, až ho potkáme.“
Ten člověk už pak se mnou moc chodit nechtěl, což samozřejmě ani trochu nechápu.

Ale zpět. Kde parťáci nejsou, ten „kilometrický násilník“, v něhož jsem se postupně začal měnit, začal hledat pomoc na konci své paže. A tak jsem se na začátku roku 2023 začal učit osamělé noci…

Číst dále …

Bylo to velké, bylo to dlouhé, bylo to krásné!

Něco málo přes tři roky, 37 túr a 86 vrcholů Moravskoslezských Beskyd s výškou nad 800 m n. m., co nejsou „tisícovka“. Co nám to dalo? Spoustu společných kilometrů a času ve vztahu otec a syn, který občas nezasvěcenému kolemjdoucímu mohl připomínat vztah domptéra se svou šelmou, které se zrovna nechce „zabrat“. A občas naopak ta malá „potvora“ utekla kamsi kupředu, aby se svému pronásledovateli zákeřně smála. Prostě spousta radosti i občasných kleteb, kdy se prostě cestou něco pokazilo a člověk kupříkladu skončil po kotníky v bahně – samozřejmě pro srandu těm menším… Ale hlavně? Hlavně to vše přineslo obrovské poznání našich Beskyd, o které se rádi dělíme…

(Ne)svatá trojice naší sbírky

• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 1. část
• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 2. část
• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 3. část

Koukám na datum a sestavuji si v hlavě časovou osu. Proč zatraceně posledních šest kousků trvalo přes rok? Je snad někdo, kdo krade listy z kalendáře? Inu proto, že jsme prostě doplnili #ttisícovky, začali Jeseníky a tam vzadu se nebezpečně řehní Malá Fatra. Tak jednoduché to je. Nebudu se však dojímat a vrátím se k aktuálnímu uzavření.

Jaká že byla ta poslední otázka a její „složité řešení“?

Číst dále …