Intermezzo: Jak to vše pokračuje?

úterý, 23. prosinec 2025

Dekáda. Nebo snad raději dekadence? Obojí! Dekádu mám za sebou v tomto svém růžovém blogísku o koninách bez koní a dekadentní jsem tak nějak celý uvnitř. Vlastně i navenek. Nastal tedy logicky čas ohlížení, patetického dojímání se, „best of“ a tak podobně, že? Ani náhodou!

Vím, že svá chaotická písmenka nyní trochu (nelaskavý čtenář čte jako hodně) zanedbávám a přesunul jsem se k obrazům a formátu „Shorts“. Ta krátká videa, ne nepodobná reálným vzpomínkám tam kdesi vzadu, za mozkem, mě prostě pohltila. Kam je ukládám? Něco veřejně, jiné pod zámek pro nejbližší a pak jsou tu ty, co nikdy neopustí telefon/šifrovaný disk počítače.

Je to takový vedlejší produkt osobního archivu. Panuje falešná domněnka, že je to zajímavé? Tudy prosím…

Nicméně když už jsem to kyselé jablko ohlížení zmínil, aspoň jednou do něj kousnu.

Kdysi jsem napsal: „Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku!“ Tak z tohohle nezůstal kámen na kameni. Oranžové terárium jsem před rokem opustil, manželka se už taky nekoná, zato Imperátor se koná. (V poslední době ve svém druhém modelu v podobě malé čtyřnohé štěněcí bestie, se kterou budu brázdit hory i doly. Ale to má čas, jelikož on to ještě neví.)

A to těch 35 kilo tuku? Asi je navzdory letošnímu zlenivění stále ještě nemám zpět. I když… Kdo by to taky pořád dokola cejchoval? Mým osobním ukazatelem se stal počet kilometrů – horkých i běžeckých, kterými si zkracuji republiku a tady je to stále ještě dobré.

Mírně parafrázovaně: „Kdyby mi někdo před desítkou let řekl, že jednou budu chodit stovky kilometrů na jeden zátah, hystericky bych se mu vysmál…“

Vysmál, ale pak uvěřil. Koneckonců prožitků už mám přehršel a jeden letos notně vybočil ze standardů. Tak jsem jej začal sepisovat, coby svou nejzajímavější, nejromantičtější a nejmilejší zkušenost s medovým názvem „Mor mě!“. Ale než článek dokončím, je fajn se přeci jen ohlédnout a vytáhnout sem ostatní letošní nejzajímavější body. To aby ta má připravovaná mozaika střípků nebyla tak chaotická a čtenář si mohl to mé osobní puzzle lépe lepit, víme?

Opona se otevírá…

DD – definitivní dvoukilo

Padla! Zaklapnout noťas, vypnout krám pod stolem, odložit telefon… Co ale dále, když někdy hlava stále „zpracovává“ pracovní povinnosti a některé starosti ne a ne „pustit“? Správně, koníčky, sporty, čistky mysli. A co když je vaše „pračka myšlenek“ extrémní turistika? Nic, prostě si jen vyhradíte více volného času. A pak to sestříháte ve video, přičemž tento nabytý „skill“ se vám paradoxně coby nově zaměstnanému markeťákovi více než hodí. Takové to „příjemné s užitečným“. Tady vlastně všechno to mé multimediální blouznění začalo.

Na konci loňského října mě čekala nejtěžší výzva mého kilometrického „sebenásilí“. Byla to vážně dlouhá báseň! Jak vypadá 200 kilometrů na jeden zátah? Je to takové ohlédnutí za 40 hodinami v minutě a půl… Obešel jsem Ostravu a Frýdek i s Místkem. A co?

Špacír Jedna báseň

Špacír vpadl do mého života jako takový osobní narozeninový dacanský dar. Do třetice všeho zlého. Letos to byla doslova Jedna báseň – 100 km ze Vsetína na Vsetín za 24 hodin. Byla to velká láska v krásném počasí, která by stála – kdyby nezačalo lít – za vyliž… Naštěstí se vše v dobré obrátilo, přišla strašlivá bouře a letošní Špacír dostál svému bahnitému jménu.

Špacírníkova óda do třetice

Mezi rušnými postavami plyne tvář sivá,
netušen, necítěn, pak pohledy se potkají;
neboj se, člověče, to jen Mrtvý se dívá
a opustí startovní čáru – jakoby potají.

Nad Vsetínem myšlenky jak hejno vran,
tak rád bych „ztratil se“ v podsvětí –
křičí, klovou, útočí ze všech stran…
Kroky… Jste duše opora, ale i prokletí.

Cíl! Stojí nade mnou z kostí postava
a s pobavením se do tváře usmívá,
tehdy cítím, že vůle už boj prohrává
a na tělo se už jen koroner podívá.

Za zmínku stojí, že letos vyšel Špacír i jako kniha, ve které mám svá fotografická a textová želízka. A taky vyšlo toto strašlivé hudební dílo.

Čavisovská stovka – Č100

Čavisovská stovka je na tom podobně jako Špacír. Letos podruhé a určitě ne naposledy, zlatý retrívr mezi kily, jak jí od prvního seznámení přezdívám. Proč? Protože „nekouše“. Alespoň tedy mě ne. Milá komorní akce. Děkuji, zopakuji.

OKOLOVA!!!

Jak moc rádi máte město, kde žijete?

Bez Ostravy se neobejdu, mám to tu rád a jednou zde i zemřu a budu spálen – na Slezské. (Následně rozprášen na Smrku J.)

Ale zpět. Když už se bez ní neobejdu, neznamená, že ji aspoň neobejdu. Kroky podél hranice.

I když se teď moc nehýbu, kila jsem nezapomněl, stále to umím. Byla to další hlavu čistící „terapeutická“ OKOLOVA!!! Tentokrát poněkud (dost) kremační.

Jak to vypadalo?

Životní body aneb „o 106“ (km)

Jedno z mých osobních mott je „hlavně o tom moc nepřemýšlet“. Tuhle například trasa s příznačným i přízračným názvem „Životní body“.

Žiju v Ostravě, to už víme, dětství jsem prožil ve Studénce, pár klíčových měsíců ve Štramberku, pak střední škola ve Frenštátě pod Radhoštěm a opět zpět do Ostravy. To už nevíme. Tak proč to neobejít hezky po svých na jeden zátah? Pro lepší zapamatování.

Byly to takové životní body a krásných 106 kilometrů. S čistou hlavou do dalšího dění.

Jednou jsem dostal otázku, jak je možné, že ujdu tolik kilometrů? Je to jednoduché. Stačí střídat levou a pravou nohu. V dostatečném množství.

Opona se zavírá…

Bude to mít pokračování. Mor mě!

Nekončím, stále jsem tady.