Červen 2016

Matracový morzakor! Část první

neděle, 5. červen 2016, přečteno 4253×

Realita, nebo jen podivný sen? Ovlivnění mou poťouchlou zálibou v krvácích a „mordech za korunu“, které se nemohu a ani nechci zbavit? Můj zrak se stáčí ke knihovně, kde odpočívá Váchalův Krvavý román… prsty se rozbíhají po klávesnici. Závod je za mnou a určitě není poslední, byť mám splněno.

Vnitřní prolog

Šílená matrace se blížila svými medovými krůčky a mé osobní tréninky se staly stále jednotvárnější – prostě jsem jen běhal. No ne že by mě už nebavilo laškovat s „angličany“ nebo máchat kusem železa s uchem, kterému se nepovedlo být konvičkou, případně tahat za špagáty, ale při jednom tréninku venku, kdy se celý #ttým potkal na matracové trati, jsem zjistil, že v porovnání s ostatními mám sice síly na rozdávání, ale s „útěky“ je to u mě asi jako o tom hladovém psovi a defekaci na pastvě.

„A s takovouto průměrností se máš jako spokojit? Je to tvůj tým! Vymyslel jsi jej! Vedeš jej! Všichni jeho členové musí k tobě obdivně vzhlížet coby ke vzoru…“ probudila se má vnitřní já. To zlé a to ještě horší.
„Na každé tvé slovo, byť sebehloupější, musí čekat s takřka nábožným tichem…“
„Že bys měl být nejslabší běžecký článek? To nikdy!“
„Udělej s tím něco! Makej!“ radilo to zlé já.
„Nebo se jich budeš muset cestou zbavit jako nepohodlných svědků. Nehody se holt stávají, doběhneš jako sólista,“ napovídalo to horší.

Musel jsem se rozhodnout.

Hvězdný tým

Jenže člověk k nim tak nějak přilne. Ochočí si je, začne je mít rád. Něco jako morčata. Ještě uvidíme, jak se to vyvrbí, alibisticky jsem konejšil své vnitřní hlasy. Nicméně vzhledem k tomu, že je nutné být připraven, tak kromě intenzivnějších návštěv pásu v Chrámu činek a tyčinek, což kvitovalo s povděkem mé zlé já, které mě rádo vidí trpět, jsem dal prostor i tomu horšímu, které hned začalo vymýšlet jakýsi koncept objetí. Nebo obětí. Ještě v tom má trošku galimatyáš.

Oběť inženýrská

Kolega z oranžového terária. Jeho uvrtat do „medové matrace“ nebylo až tak těžké – stačilo mu říct, že se tam běhá, a on šel. Tuto jeho, nebojím se říct, chorobnou zálibu v úprcích upřímně řečeno moc nechápu, ale co už. Když po registraci „zjistil“, že tam jsou i silové překážky, po několika týdnech odhodlávání si zakoupil v krámu „něco jako dekapitace“ dvě 10kilové nakládací činky a začal se jimi doma ohánět. Tedy ne s celými činkami, ale s tím, co zbylo, když z nich sundal všechna závaží. A i ty dva kilogramy v každé ruce se mu zdály moc, takže svůj přístup umocnil ještě svéráznějším provedením.

„Inženýre, cvičil jsi včera?“
„Jasně, všechny tři sady, které jsi mě naučil.“
„A bolí tě něco?“
„Ani ne, když začalo, šel jsem si sednout na půl hodiny za manželkou k televizi.“
„Aha! A slyšel jsi někdy, že posilování tak trošku souvisí s tím, že svaly nutíš adaptovat se?“
V odpověď mi byl dán výraz kolouška v kuželech světlometů zlomek sekundy před nárazem.

Časem přestaly ty dvoukilové „šprušle“ Inženýra zcela bavit a nedělal vůbec nic. Zkrátím to. Sice rychle běhá a docela s tím vydrží, ale jinak na matraci umře sám někdy v první třetině. Snadné řešení.

Oběť náhodná

Ten z rohu, ten prací ve fabrice zocelený! Ten z dovolené s Imperátorem. Tomu jsem řekl „pojď“ a on šel, protože prý musí shodit nějaký ten zimní špek, takže se mu to hodí do krámu. U něj to bude soucitný skon, jelikož je docela fakt fajn a nemám velkou potřebu jej vidět trpět. To horšímu já nedovolím. Citlivé „utonutí v močálu“ bude stačit.

Oběť oltářní

Druhá figurka z dovolené s Imperátorem, ten „nepříjemně milý a vstřícný“, v profesním životě evangelický pastor – oddělat kněze určitě nosí smůlu, možná více než rozbít zrcadlo černou kočkou, a to si opravdu nemohu dovolit. Ten se prostě a jen „ztratí“. Koneckonců není místní a důvěřuje mi, tak by to nemělo být až tak těžké.

„Evangelíku soudného dne, trať teď pokračuje tudy, běž napřed a zkontroluj, zda je tam občerstvovací stanice. Asi sto kilometrů rovně a na konci doleva…“

Takže plán by byl.

Jenže člověk k nim fakt tak nějak přilne…

Konečné rozhodnutí

„Makej, běhej! Třeba to nebude tak zlé, třeba ti nedají ani náznakem záminku, že bych byl v něčem slabý!“ nedalo se odbýt mé zlé já.

Když se nad tím zamyslím, bude to tak asi lepší. Jsem koneckonců člověk dobrý, milý a navíc učiněný filantrop, což jsem už několikrát dokázal, ale nikde se tím nechlubím, takže to nejprve zkusím po dobrém. Navrhnu dohodu, že v rámci týmového „držení basy“ budeme angličáky vždy dělat všichni, když se někomu něco nezdaří, což by mohlo „běhavky“ zpomalit a unavit. Když bude nejhůř, některou překážku „nezvládnu“ plánovaně. I když – je tento nápad výplodem citlivého jednání jako v rukavičkách? V kroužku „přátel latexových oblečků a jezdeckých bičíků“ určitě. A nebudou-li někteří souhlasit? V tom případě se budu muset stát „beránkem“ a snímat hříchy spoluzávodníků sám. No ne za ně, ale vždy s každým z nich. Tento přístup nepochybně ocení člen týmu s krycím názvem Oběť oltářní. Mé zlé já se tetelilo blahem.

Když jsme se tak v den „D“ štosovali na startu, přátelsky jsem objal oběť inženýrskou okolo ramen a řekl mu:
„Mé maximum je devadesát, slyšíš? Devadesát! Jestli jich budu kvůli tobě dělat více, mám doma košerácký nůž.“
Mé horší já se začalo tetelit blahem taky.

A pak? Vyběhli jsme!