Intermezzo: Elbský bestiář aneb dovolená, kterou si zasloužíte II

pátek, 6. září 2024

Letní prázdniny jsou tytam a dovolená jakbysmet. Teď už mohu tak maximálně po nocích brečet do polštáře s vědomím, že příští odpočinková „štace“ budou zhruba tak Vánoce. Ale co už s tím, to přenechám pohřebním plačkám, nejsem sněhová vločka. Člověk je po vakacích přece odpočatý, plný energie, elánu, relaxace proběhla dokonale, takže se do pracovního procesu navýsost těší, ne? Ne! Mohu to vlastně mít se svým přístupem k životu, odpočinku, a vlastně tak nějak úplně ke všemu, jinak? Navíc, když už i nově vím, co je tzv. essenské schéma! To zase bylo! Dovolená, kterou si zasloužíte, víme? Kde jsem to už jen… Dost však s dumáním v dávné minulosti, hezky k věci. Zakousnout se do tématu. Lehce energicky. Možná i vztekle. Nebo tak nějak podobně.

Vyrazili jsme si letos s rodinou na Elbu! A osobně jsem prožil takový malý triptych příběhů se zvířátky a sportovně turistickým pozadím. Aneb jak jsem potkal bestie.

Příběh první: Bezobratlí

„Elba může být rozpálená sebevíce, ale jak vidím kopec, o kterém Mapy.cz tvrdí, že je nahoře bunkr, mohu slíbit jediné… Jo, vezmu si s sebou vodu.“ Napsal jsem si ten večer do mobilního deníčku, zatímco jsem si prvním dnem na dovolené ověřil, že pobyt na pláži a v moři mě nenaplňuje natolik, abych jej provozoval déle než nižší jednotky hodin první den. Aby taky naplňoval, když nedaleko na obzoru se tak hezky vlní hory. Zadumaně jsem si s telefonem prožil krátkou kartografickou chvilku, cvičně klikl na trasy a bylo vymalováno.

Stoupám do svahu, do těla se zapichují tisíce ostrých slunečních paprsků, okolní teplota něco přes 30 stupňů, pocitově mnohem více. Neprší a dlouho tu dle předpovědi ještě nebude, tak si holt musím pršet sám. Kap, kap z kšiltu na rozpálenou zemi, zatímco nohy ukrajují jeden výškový metr za druhým. Kap, kap z loktů. Zbytek osazenstva zájezdu je někde na pláži – rozumní lidé. Co už s tím, mně více voní cesty vzhůru a vrcholky. Ty tady v okolí nejsou kdovíjak vysoké, něco okolo třech stovek metrů, nicméně lezete-li každý z nich v podstatě z nuly – hezky od moře – štípne to. A to je milé. Kap, kap ze špičky nosu. Kap, kap z ušního lalůčku. Voda pomalu dochází, to však nevadí, něco vydržím. Cesta se stáčí a mění svůj povrch na šotolinu hezky zařezanou do svahu, širokou tak, že by se i dvě auta vyhnula. Jak je tedy možné, že vidím, co právě vidím? Pavučina natažená přes celou šířku zmíněné cesty. Jak to ten osminohý šikula dokázal, nebyl-li veliký přinejmenším tak jako morče? Přemýšlel jsem vzadu za mozkem na osminohá témata a zahnul na úzkou cestičku, která už vedla lesem na vrchol kopce. První setkání! S kletbami jsem si z obličeje stíral pavučinu a hledal po těle jejího autora, abych ho opatrně odložil do trávy. Stane se, říkal jsem si. Když jsem na následujících sto metrech potkal přes cestu tak cirka 20 obdobných pavučin s urostlým panem domácím uprostřed, přičemž vzhledem k podrostu tato „obydlí“ nešla obejít, vyzbrojil jsem se klackem. Je mi to líto, kluci a holky nohatí, ale já ten bunkr fakt chtěl vidět! A vy si ty své lapače postavíte znovu.

Čím tady ty bestie živí, že se jim tak daří? Beztak, že orosenými, cestou zesláblými turisty…

Zavírám oči a představuji si svět, ve kterém jsou pavouci velcí jako střední kokršpaněl. Zasněně mávám lidstvu na rozloučenou. Dokonalé „stroje“ na vyhlazení. Hezký den!

Když jsem ještě na kopci o svůj zážitek podělil se svými nejbližšími ve zprávě, vrátilo se mi zpět video ze Shreka. Nu, může být.

Příběh druhý: Canis lupus maximus

„Moc hezký západ je z vrcholku Svaté Lucie, je to tak hodina chůze od kempu,“ říkal ten chlapík v autobusu – místní Čech, co je vlastně tak trochu i Ital.
Rozumím, koukám do mapy, něco přes tři kilometry. Fakt je to docela kopec, tam bych mohl být zase zcela sám, bezobratlé už nepočítám. Plán na další večer byl hotov. Ještě jsem omrkl čas západu, trasu odhadl na pohodových 40 minut a další den vyrazil.

Stoupám do svahu, do těla se už sice nezapichují tisíce ostrých slunečních paprsků, nicméně teplota něco přes 30 stupňů je stále. To bude asi déjà vu, mumlám si pod vousy, pod kterými se na krku houpe čelovka, kterou budu potřebovat na cestu zpět. Když v tu chvíli mě něco z vnitřního rozumování vytrhne. Zmerčím nad křovím o několik desítek metrů výše obří psí hlavu, která zmerčila mě. Chvíle zaváhání, následně se naštěstí vynořila i majitelka, která si mě taky všimla a přitáhla si vodítkem k sobě i zbytek těla, co patřil k té velké hlavě. Pes velikosti poníka! Šedý novofunlanďan, probudil se ve mně chabý základní přehled čtyřnohých. Nic se neděje, subtilní majitelka si psa bere k boku a stáhne se na rozšířený kraj stezky – takové malé odpočívadlo. Procházím na druhé straně, ona řekne „Haj!“, já říkám „Helou!“, pes neřekne nic, jen se mu zablýskne v očích a s vrčením začíná jít po mně. Následujících nekonečných pár desítek vteřin se dá shrnout asi takto.

„Ne, nemohu se rozběhnout a pokusit se o útěk, ještě se jí vytrhne a budu řešit jinou písničku – bestie na volno,“ chladně přemýšlím, přičemž monitoruji to baskervillské hovado a jeho o dobrých 20 kilo lehčí majitelku.
Majitelka vyděšeně křičí, zatímco se válí na zemi a pluje za svým chlupatým dooprovodem. Zatraceně, kdo tu koho vede?
„Tak ne, neudrží ho, jdeme do konfliktu,“ strategicky couvám a sleduji psa.
Jeho tyranousauří tlama se mi vrhá na lýtko levé nohy. Pes velikosti z největších je mírně brzděn majitelkou, co křečovitě svírá vodítko a válí se v prachu silnice na zádech jako brouk.
Uskakuji do strany a vyskakuji, tlama se tak namísto do lýtka zakusuje do paty mé prastaré obuvi.
Dopadám na zem, pes stále zahryznut vrčí a zvyšuje tlak.
Cítím se jako ve svěráku, který se závit po závitu utahuje, vztekle křičím: „Dost už!“
Majitelka zoufale italsky kvílí, ke mně stále „připojený“ pes slintá a vrčí, já zuřím.

„Ubíhají minuty, pak celé hodiny, paní Zdena je stále kořenovým vězněm, marně ji hledají kamarádi. Zdeno! Zdeno!“ Ne, počkat, jiný příběh…

Ubíhají vteřiny, necelá minuta, bestie se pouští, majitelka se jí věší na krk, já padám dozadu a coby krab dělám pár „kroků“ pozpátku, pryč.
Střih! Pes se tváří jako by nic, vstávám ze země, koukám na svou dolní končetinu, noha je na svém místě, vypadá, že jsem měl štěstí, vztekle tedy pokračuji ve své cestě na kopec. Vzdaluji se.
„Ár jů okej?“ houkne na mě majitelka.
„Dej mi pokoj! Tedy yes, áj em!“ růžově odpovídám a nezastavuji.
Poslední „Ár jů šůr?“ už nechávám bez odpovědi – to tak, ještě něco s tebou řešit, vezmi si to své monstrum a zmiz mi z očí, plný adrenalinu vybíhám zbytek kopce, kde se usazuji na skalce a čekám na západ slunce. Adrenalin mě opouští, zdánlivě netknutá noha v obuvi přichází k sobě. A určitě do toho všeho řekl i snížený práh bolesti, který jsem si vychodil těmi svými stokilometrovými štrekami.

S citoslovcem „Au!“ a několika dalšími ostravskými sundávám botu, ponožku a zjišťuji, že se to té šedé kreatuře – zašité v psím těle – povedlo. Krvácím ze dvou úhledných ranek – na patě a kousek pod kotníkem. Rande s upírem, co prokusuje i boty? Možná. To už teď nevyřeším, za den se vracíme domů, jaká asi bude dohra v republice?

Na nedělní pohotovosti, v pondělní čekárně u obvoďačky a následně na infekčním ve fakultní nemocnici jsem vzbudil zvýšená obočí. Úplně si pamatuji ten dotazník…

☑️ „Cizí země.“
☑️ „Nelze dohledat, zda byl pes očkován.“
☑️ „Nevyprovokova­ný útok.“

„Třikrát ano! Moment, poradím se se služebně staršími kolegy…“

Teď, o měsíc později a po pěti injekcích vakcíny proti vzteklině, když už vím, co je essenské očkovací schéma a jak působí vakcinace na člověka, se sám sebe mohu ptát… Stálo mi to za to? Šel bych se opět toulat sám někam do kopců?

Stálo!

A šel!

Navíc teď prý mohu vycestovat i do Vietnamu, kde se mohu nechat pokousat libovolnou opicí. Říkali. Skvělé, to jsem si vždycky přál. Hned si to jdu naplánovat na příští prodloužený víkend.

Příběh třetí, dodatkový: Pterodaktyl

Vlastně o nic nejde. Je obvyklé a turisticky poutavé krmit racky při cestě trajektem zpět na pevninu. Jsou tak naučení a šikovní, že si za letu doslova berou nabízený kousek z ruky. Všem okolo mě se to hezky dařilo, jenom na mou, už tak notně posledními dny a zvěří „ocumlanou“, maličkost muselo vyjít kopyto křížené s pterodaktylem. Racek to určitě nebyl. Nebo byl, ale levý jako turecká šavle. Au! Nu co, však ten prst zase sroste. Nebo doroste?

Mám rád zvířata. Škoda jen, že se ukazuje, že některá nemají ráda mě.

Dovolená, jakou si zasloužíte. Už se mocně těším, co mě čeká dále.