Noci

„Ta trasa se ti bude fakt líbit, jsou na ní moc hezké výhledy,“ řekla mi smutně gladiátorská parťačka do telefonu hned poté, co se omluvila ze spoluúčasti z pracovních důvodů.
„Tak výhledy, říkáš? No… Víš… Když se tedy neúčastníš…“
„Aha! Zase půjdeš v noci?“ Začínám tím být „profláklý“.

Prolog

„Den se převaluje jak Leviathan.“

Rovina atmosférická

Světlo čelové svítilny olizuje úzkou stezku mířící kamsi do výšin, dech je stále slyšitelnější a pravidelná rytmika klapotu trekových holí plíživě snižuje své tempo. Siluety stromů a jejich malebně tísnivá stínohra se stávají působivým „bludištěm“, ve kterém je orientace dle turistických značek slepou uličkou. Přesným vodítkem směru se stává jen bílá tenká linka na jinak zcela temných hodinkách, v jejichž útrobách každým ukousnutým kilometrem zvolna slábne baterie… Jemné šumění nočního lesa je tu a tam proříznuto křikem vyplašeného ptactva nebo jiné havěti vyrušené ze svého obvyklého konání. Když se koruny nad hlavou rozestoupí, dosud jen tušené nebe se rozzáří nekonečnem hvězd – dívej se, Vesmíre, jsem za polovinou na třetím vrcholu tratě a stále to i přes uvadající energii nevzdávám!

Rovina fauny

Vyplašená koroptev, pobíhající drobotina v podání myší či rejsků, tu a tam větší pták – nic, před čím by se jeden nějak zvlášť na své cestě pozastavoval. Ani ty zmatené srny, projevující se šokujícím startem a zběsilým úprkem kamsi do tmy… Vždy čekám na tupý náraz, zavřeštění a do následného ticha už jen něžně se snášející listí či jehličí ze stromu, který se stal stopkou této chaotické eskapády na téma „blízkého setkání“. Zatím se to však nestalo – vysoká asi vidí o fous lépe než já se svou čelovou ztlumenou bludičkou mezi obočím, kterou jen v případě potřeby přepínám do režimu, jemuž říkám „vlak“ – takový ten extrémní přísvit, kdy kužel světla div nekácí stromy.

Jsou to taková ta zpestření trasy, která až tak nevadí a prostě k „spícímu“ lesu patří. Co však při nočních „beskydských přesunech“ nepotkávám rád, jsou „věci“ pohybující se tak nějak sofistikovaně. Žádný vyplašený chaotik, ale něco, u čeho při vyrušení slyšíte, že se pohybuje tak, jako by vás to chtělo jen opatrně obejít a snad i přepadnout ze zálohy? Ty chvíle, kdy se zastavíte, bleskově uchopíte hole tak, aby se mohly stát případným chabým obranným nástrojem a při rozhlížení se tiše čekáte, co se bude dít. Nasloucháte zvuku pohybu, přičemž ten se vám nelíbí ani trochu. Jste připraven si aktuálně zkusit roli srny. (Pro klid duše to napálit do nejbližšího stromu a už nic neřešit.) To se mě vždy můj aktuální parťák (nikdy nechodívám sám, až takový šílenec nejsem) ptá:
„Myslíš, že utečeš nasranému praseti nebo medvědovi?“
„Ne. Mně stačí, když uteču tobě. Mimochodem, ve svém výčtu možností jsi zapomněl na nadrženého dvanácteráka v říji.“

Mí parťáci můj noční turistický humor(d) milují! Možná i proto se až tak v zástupech nehrnou, aby se mnou tyto luminiscenčně skoupé kratochvíle podnikali.

Rovina bláznů

Mám kolegu a nebojím se ho jako parťáka pro Noci využívat. Sice neběhá, ale jinak mu to chodí slušně rychle. Tedy pokud se bavíme o „menších“ limitech do cca 35 kilometrů. Zdánlivě ideální ochotný kumpán, dalo by se říci. Skoro. Bohužel je frenetický geocacher! Co to znamená? Prostě po cestě kouká do telefonu a když zjistí, že je poblíž nějaká ta cache, kterou nemá „odlovenou“, rozhodne se ji najít. (Jako o „keších“ se bavíme se o plastových krabičkách, v nichž je notýsek, kam se zapisuje.) To jsou takové ty chvíle přestávek na svačinu, kdy se parťák zanoří kamsi do křoví a mně se pak naskýtá pohled na zářící bod jeho svítilny, kterak „šňupe“ okolím. V lepších případech. V těch horších ono „světýlko“ leze i na stromy do výšek, kam se odvažují už jen veverky, ptactvo a všemožné inkarnace Adama Ondry. (Vždycky jsem si přál uprostřed temných Beskyd resuscitovat člověka, kterého zradily slizké větve.)

Pak tu samozřejmě máme situace:
„500 metrů tímto směrem je keš,“ nadšeně zavýsknul a zamířil neskutečně prudkým sestupem někam doleva.
„Hele, je ti doufám jasné, že se budeme muset vrátit a tento zrůdný krpál zase vystoupat, že?“
„Neboj, je to navíc jen půl kilometru.“
„Poslouchej, co jsi měl na základce z matematiky?“
To jsou přesně ty chvíle „anomálií časoprostoru“, kdy ještě nejste ani zdaleka v polovině 34kilometrové tratě a vaše hodinky ukazují úspěšně zdolaných 20 kilometrů! Můj vnitřní scifista se zatetelil blahem.

Nejbizarnější však jsou situace, kdy se „rovina bláznů“ protne s „rovinou fauny“.
„200 metrů tímto směrem je keš.“
„No dobře, co mám s tebou dělat,“ zamířil jsem po oné úzké pěšince jako první.
Sofistikovaný pohyb! Světlo ukázalo pár desítek metrů přede mnou prase velké jako… Prase!
Zastavil jsem se a začal opatrně s kroky vzad, což kolega za mnou nečekal.
„Couváš?“ zeptal se poté, co do mě „naboural“.
„Hele, nějak mě na tu tvou keš přešla chuť. To zvíře před námi se přesunulo s bídou o pár metrů vedle stezky.“
„Prase se bojí člověka,“ nezlomně argumentoval.
„Hele, já mám prasata fakt rád, ale jen na talíři. Fakt o tu keš tak moc stojíš?“

Stál! Jeho vnitřní „geokačer“ zase zvítězil nad pudem sebezáchovy. (A já si jen tak mimochodem ulovil bobříka odvahy. Kolikátého už?) Nicméně od té chvíle parťákovi neříkám jinak než „geosel“.

Mám ty výlety s ním i přes ty různé podivínské výstřelky rád. Aspoň se člověk nenudí…

Dodatek jen tak na okraj

Nikdy mě nenapadlo hloubat nad skutečností, kolik kilometrů dokáže ujít taková obyčejná kočka domácí. Ba co víc, dejme tomu, že se bavíme o takovém sotva odrostlejším kotěti. V záchvěvu překvapení nad již tříkilometrovou spoluúčastí onoho zvířete, co se k nám zničehonic přidalo, jsem tehdy pronesl něco ve smyslu, že pokud s námi dojde až do cíle k autu, vezmu kočky na milost a začnu je mít rád.
„Šlapej, potvoro, globální osud felis catus leží pouze a jen na tvém hřbetě. Bojuj!“
S přibývajícími kilometry jsem trnul, ale naštěstí to ten oranžový nezmar dva kilometry před cílem u jedné chalupy vzdal. (Asi mu 23 kilometrů stačilo na to, aby pochopil, že nejsme až tak zajímaví, jak se původně domníval.) Parťák mě sice přesvědčoval, že to mám uznat, protože technicky šlo téměř o cíl, ale já řekl, že jsem jasně řekl auto, takže čtyřnozí mňoukající tvorové mají u mě stále utrum.

Je mi to líto.

Vlastně ne, není…

Epilog

„Noc není neklidná.
Já jsem neklidnej.“

(Použité citace/parafráze: Filip Topol)

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pátek, 14. prosinec 2018
Vánoce jsou tady! „Full Throttle“ remastered na GOG do zítřka zdarma! Zase mi bude chvíli -náct. gog.com/game/fu­ll_throttle…

středa, 12. prosinec 2018
Liška, zajíc, bažant, ježek… Už jsem při svých městských výbězích potkal všemožnou „lesní havěť“. Dnes to byly dvě urostlé srny kousek nad centrem města mezi domy. Zbývá už jen kanec, jezevec a ten vsetínský medvěd a bude to komplet.

středa, 12. prosinec 2018
Moderní e-marketing mě začíná děsit. Člověk se dva dny vykašle na večerní výběhy, přičemž doma vypije na co přijde, a už mu začnou chodit spamy na téma „léčby závislosti na alkoholu“. Slibuji, že už dnes vyběhnu! Fakt. (Beztak doma už není co vypít.)

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist