Muří noha ledové veverky aneb LH24 2019

„Víš, že existuje nový závod, kdy lidé chodí 24 hodin dokola na Lysou horu?“ Zeptal se mě jednou dávno kamarád, jenž ze mě právě dostal informaci o víkendové náplni, při které jsem urazil „neuvěřitelných“ 12 výletních kilometrů a vystoupal na královnu Moravskoslezských Beskyd, abych se z toho mohl po další týden zotavovat.
„Jakože cože?! Proč by to někdo dělal?“ Odvětil jsem mu s nepředstíraným údivem.
Třeba fakt jen proto, že můžou? Nebo v rámci tréninku? Ale to už jsme zpátky v současnosti.

(Na extrémní zimní lysohorský maraton jsem se přihlásil z druhého výše uvedeného důvodu na poslední chvíli. Mám totiž kolegyni, která má známosti na správných místech, a nebojím se ji použít.)

Když jsem v páteční večer před startem v ostravické Pile po vystání hodinové fronty přebíral startovní tašku s logem LH24, byl jsem tak trochu zádumčivý. Z vnitřního přemítání nad svou aktuální situací mě však dokonale probral doprovázející Imperátor, který patrně pod vlivem toho mumraje všude okolo začal mluvit o tom, jak bude se mnou na tento závod chodit, až vyroste. A že ho zítra určitě vyhraju. (Ehm!) Ze své autosedačky neřešil po zbývajících 38 kilometrů cesty domů nic jiného. Ano, přesně ten Imperátor, který mě ani ne týden zpátky při společném nákupu „horské výživy“ bavil hláškou „Táto, nechoď na ten závod, bojím se, že zakopneš. A umřeš!“.

Sobotní závodní ráno jsem v 7 hodin popadl připravenou obrovskou tašku náhradního oblečení a žrádla a tiše opustil byt. Těšil jsem se, ne že ne. Nicméně na druhou stranu jsem manželce se synem nepokrytě záviděl spánek spravedlivých, jelikož ten byl právě tím, který mě příštích minimálně 30 hodin nepotká. Nejsem totiž spravedlivý, jasné?

Ostravice, ubytování v hotelu Sepetná, do batůžku zapluly sáčky krmení s čísly 1 a 2, přesun na Pilu. Netrpělivý odpočet zbytkového času. Pak najednou bylo 10 hodin, z pódia u startovní brány zazněla znělka Pevnosti Boyard a bylo to. Dobrá tedy, jde se na věc. Hezky pomalu, nepřepálit začátek… Vstávej, houževnatý pitomče, začínají tě předbíhat nehybné předměty!

Jaký tedy byl můj prozatím nejtěžší závod, který jsem dosud absolvoval?

1. kolo – průzkumná akce

Můj první letošní trénink nebylo nic jiného než jedno odpoledne po práci ve společnosti Lysé hory – nabyl jsem po něm přesvědčení, že je to „v klidu“. Kopec je to hojně navštěvovaný, stezky nádherně vyšlapané – kam se hrabe léto se svým nerovným terénem kamenů. No… Nic nemohlo být dále od pravdy! Vedli nás totiž cestou necestou. Když jsem na jednom místě tratě zapadl takřka po pás, mé vnitřní sloní mládě nepokrytě závidělo okolo probíhajícím typům „50 kilo i s postelí“. (Takové ty zimní parafráze na vodoměrky, jež suchou nohou po vločkách skotačí.) Následující sněžný „zápich“ nordické hole až po rukojeť při traverzu o pár stovek metrů dále mě už nemohl vyvést z míry. Holt sypký prašan! Naštěstí jsem si nedávno k novému obutí pořídil i návleky proti sněhu… Takže jsem celé kolo mohl pohodlně přemýšlet, jak je těm mrchám v tašce na pokoji dobře, zatímco mé mikroklima v obuvi mírně vlhne.

Nu což, osobní plán navštěvovat základnu a měnit potřebné kusy oblečení po dvou okruzích vzal rychle za své. Můj vnitřní tester konečně dodal ty správné svodky, takže jsem na druhý pokus mohl nastoupit skutečně připraven.

2. kolo – variace na deník nadějného Kysučana

Zatímco první kolo bylo pro mě velice nepříjemné, druhé to vůbec nevylepšilo. Ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si na letitý „Denník nádejného Kysučana“. Obzvláště ta pasáž na téma „Tie biele hovná“ mi v hlavě úspěšně rezonovala sem a tam, zatímco jsem se ploužil krok sun krok dále. Do toho všeho mi v kapse pípal telefon, ve kterém mě esemeskami naháněl sám Velkostatkář, protože se rozhodl dojet podpořit mou účast a už na mě čekal v cíli, aby mě přátelsky poplácal.

„Už jdu, vyčkej chvilku, za malý moment jsem tam, kamaráde!“ naťukal jsem odpověď.
Když jsem se s ním za dvě a půl hodiny vítal, přeměřil si mě zkoumavým pohledem a zeptal se namísto pozdravu: „Ty se trápíš, že?“
„Jasně, vole! Ale proč myslíš, že to dělám? Je to tu velmi odporné, zlé, podlé a moc to bolí. Líbí se mi to!“

Mezitím, co jsme si chvíli povídali na téma, že jsem fakt magor a mám být opatrný, vyjedl jsem ze svého vaku takřka vše, co ještě bylo z čísel 1 a 2 k mání. Také jsem si nechal dolít termosku čajem. Poté, co Velkostatkář nasedl do svého bufíkem vyhřátého auta, aby bezprostředně odjel ke krbu domova (jak já ho v té chvíli nenáviděl), mohl jsem nastoupit s úsměvem do třetího ledového kola. Trasa je to sice hezká, ale omrzí se…

3. kolo – oltář z hořících kolen

35 kilometrů v nohách, v hlavě konečně začal úřadovat ledový průvan – potřeboval jsem jej a těšil se na něj. Mou myslí se začal rozprostírat povšechný klid a mír. Škoda jen, že má kolena byla tak trochu jiného názoru a rozhodla se, že mě z osobního poletování na obláčku nadšení stáhnou před ukončením okruhu zase zpátky na zem. Pálí, pálí, pálí! Zaplul jsem tedy do „základny“ na pokoj. A zatímco se zbytek osazenstva chystal ke sladkému spánku, mezi žvýkáním všeho možného i nemožného ze své zásobárny (ponožkám jsem se vyhnul) jsem domlouval svým kloubům. Mám přirozený talent k přesvědčování nebo možná mnoho zlovůle k ignoraci bolestných signálů, takže jsem za necelou hodinku otevřel čtvrté kolo. To, které teoreticky mohlo být mým posledním?

4. kolo – krize?

„Ve dvě hodiny ráno na tebe přijde krize, dávej na sebe pozor, ať někde nezůstaneš.“ vzpomněla si má hlava na Velkostatkářův patetický proslov.
No, jestli ta pověstná krize vypadá tak, že nic nebolí a uvnitř se probudí něco, čemu říkám „Vnitřní démon“, pod jehož diktátem tělo svižně jede jako skvěle namazaný stroj, nechci z ní už nikdy vyjít. „Ještě se jednou uvidíme, ty mrcho!“ sdělil jsem lysohorskému obelisku s hladicím bodem „1324“ a odkráčel krokem postřeleného kamzíka zpět k Sepetné, doprovázen vnitřními jednorožci zvracejícími duhu. (To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy…)

5. kolo – muří noha ledové veverky

Mé nejpomalejší kolo – konečně jsem se začal kochat, a to tak, že hodně. Zasněžené stromy tiše naslouchající křupajícím krokům kolemjdoucích, blyštící se námraza ve světle čelové svítilny, kterou posléze vystřídalo skrze příkrov mlhy deroucí se svítání. Přesně to, které s sebou také přineslo pohled na žlutě ochcané zatáčky a další „vhodná místa“. Nelze vyloučit, že pro všechna ta vyloučení budou místní ještě dlouho na LH24 vzpomínat. Výlučně. Minimálně do příštího sněžení, nebo oblevy.

Poslední pípnutí čipu a bylo to! Do skutečného konce závodu sice zbývala hodina a půl, ale ta pro mě neměla sebemenší smysl pokoušet se o jakoukoliv další výletně turistickou akci. Tedy vyjma balení a odjezdu.

29 hodin na nohou a 62 kilometrů v nich.

Při pilotáži domů jsem konfrontoval původní plán s realitou. Když jsem se na svou první mrazivou 24hodinovku chystal, říkal jsem si, že s pěti okruhy budu šťastný a se šesti nadšený. Zůstávám tedy šťastný a je to tak lepší. Přeci jen bezuzdné nadšení je stejně jen k vzteku, jeden tak pro okolí vypadá jako pitomec bez zjevného důvodu. Mně dost dobře stačí, že jsem běhal jako lysohorská veverka v kole a jsem tedy pitomec se zjevným důvodem.

Dodatek

Dobré to bylo! Už to nechci!

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 18. únor 2019
„Poctivého nepálí, hloupý to necítí a svině nepřizná.“
A blbec se lekne a rozleje to! (Nic, jen jsem si ohříval k večeři zbytek polévky.) #jentak

neděle, 17. únor 2019
Člověk zajede koupit matraci, aby pak s tím 35kilovým „válcem“ na rameni kráčel do 6. patra. Myslím, že je čas zase cvičit ruce, ramena a střed těla, protože takto to rozhodně nevypadalo.

sobota, 16. únor 2019
Sehnat k sobě „sebevražedného atentátníka“ pro noční horskou „prasečinu“ je stále těžší, tak jsem si šel alespoň „zaběhat“. Letos víceméně poprvé. Vivaldi by měl radost! Výběh na jaře, návrat na podzim, pot jako v létě. A radost z 20km výkonu? Ta je u ledu v zimě. #zpátkydoformy

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist