Hlava, …, ramena, kolena, palce aneb Beskydská sedmička 2019 a její protivníci

Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady. V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu B7. Jiné důvody pro to ani nemohou být… Kecám!

Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným. Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin »zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“

Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně. V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně. Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení, bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl vždycky labužník a sebevrah, takže jsem neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.

V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů, manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do písmene.

Startovní ceremoniál na třineckém stadionu byl pojatý velkoryse, aby taky ne, když šlo o jubilejní 10. ročník. Nechybělo předvedení odvážlivců, co se na start B7 postavili už 8×, 9×, ale i 10× – nevím proč, ale mně chyběl na pódiu domptér. Pak zazněla státní hymna a byl tu start jednotlivců ve 22 hodin, kteří měli trasu o 10 km delší a v rámci rovnováhy světa časový limit o 6 h kratší. Poté se konečně ve 22.15 dala do pohybu i naše masa dvojic. Měl jsem husí kůži jako lentilky a celkové nadšení mírně kazilo snad jen nerozumné rozhodnutí startovat na chvostu závodního pole. Než se totiž druhá polovina třetí tisícovky lidí „odšpuntuje“ ze stadionu, je rázem necelá půlhodina v tahu. A na trati jsou časové brány, které jsou ze začátku nastaveny ne zcela velkoryse, jasné? Náš plán byl „dojít v limitu“, tj. pod časem 29 hodin, nebylo tedy kam spěchat, ale ty brány, ty brány… Ale zpět. Mému vnitřnímu zločinci a cynikovi se na startu stejně nevíce líbil moderátor, co notně povzbuzoval sunoucí se dav vřelými slovy na téma „třetina z vás se do cíle nedostane“. Realita je holt občas krásně krutá.

Cesta na Javorový – první checkpoint – byla zážitkem. Okolo trati se neustále nacházela spousta povzbuzujících. A když si s námi někdo nechtěl zrovna „plácnout“, bylo to jen proto, že rovnou nabízel slivovici. S těžkým srdcem jsem odmítal, ale vidina Malého Javorového s děsivě vyhlížejícím hadem čelových svítilen plazícím se do sjezdovky byla prostě silnější. Není čas ztrácet čas. Mírně přepálený začátek, kdy jsem se na vrcholu klepal jako drahý pes, rozehnala energetická tableta, ale hodina rezervy za to stála. Hurá dolů do Řeky.

Po krátkém občerstvení, při němž parťák prohlásil, že větší svinstvo než Javorový po sjezdovce nás už nečeká, jsme vyrazili dále. No, nečeká… Aspoň jsem měl komu při výstupu do sedla pod Velkým Lipovým nadávat. Hele, nesliboval jsi tam dole náhodou něco? Odpovědí byly jen vyčerpané štěněcí oči. To ale nebylo to nejhorší na tomto výstupu. Tím nejhorším byl souběh dvou pěšinek v jednu, což logicky generovalo jev tak notoricky známý z dálnice – zácpu. Pokus o „zipování“ zde byl platný jako mrtvole hubertus. Na další kontrolní stanici jsme pak mohl shledat, že hodinová rezerva byla úspěšně proměněna v půlhodinu. No, dokud čipovací stanice bliká zeleně… Bliká zeleně.

Svěží sestup do Morávky časový deficit naštěstí „opravil“ a my se tak mohli zakousnout do pořádného občerstvení. Aby taky ne, když se před námi tyčil Travný! Kopec, s nímž nemám dobrý vztah. Tedy neměl jsem dobrý vztah. Mohu říci, že jsem si tentokrát výstup opravdu užil, ale beztak to je stockholmský syndrom.

Bylo brzy nad ránem, kdy se probudil můj vnitřní démon, a tak nás Krásná přivítala už nedlouho po svítání. Další štací byla Lysá hora hezky po žluté. Dobře se šlo. Dokud nad hlavami byly koruny stromů, nebylo co řešit. A pak člověk najednou vystoupí pod sjezdovku, kde není ani stromeček a pozná, jak se asi cítí mravenec, kterého někdo za plného slunečního žáru probouzejícího se tropického dne týrá lupou. Obligátního drahého psa, v něhož jsem se zase proměnil na vrcholu, opravila kofola a ovocný birell.

Zase dolů – po kolikáté už? Přiznám se, že cestu z Lysé hory do Ostravice navrhovala přinejmenším slepice – ta taky umí bloudit v koutě. Vedla druhou nejdelší a nejblbější možností, jaká byla k dispozici. Ne, liščí stezka pro rodinnou turistiku fakt není má oblíbená! V kostce? Zahrádkáři Kersku, tedy blastně Bé-sedmičkáři Ostravici. V občerstvovací stanici jsme strávili notně času, parťák spustil samoopravný režim a rozvalil se jak široký, tak dlouhý na beton. Na mé povzbuzování ku dalšímu putování se naopak z podpalubí začaly ozývat nepříjemné odborářské řeči.
„To nemůžeme stihnout, jsme 14 hodin na trati a teprve v polovině. Matematika.“
„Nekecat, makat! Podívej se, jak se na nás směje… Smrk!“
Ostravice celkově patří k místům, kde to vzdává největší procento těch, co se před mnoha hodinami odhodlaně postavili na start tohoto horského spektáklu. My jsme mezi ně nepatřili. Zase dál…

Smrk, mou nejoblíbenější beskydskou horu, mi nikdo nezprotiví. A že se tvůrci tratě snažili – namísto krásné serpentiny po červené – hang! Prostě přímo do svahu, kolmo k serpentině. Parťák, obvykle Mirek Dušín, tj. jen o něco málo méně vulgárnější než já, to nevydržel a aktuální náklon glosoval s nadšením:
„Pi*o, to jako vylezeme kde? Na asteroidu?!“
Líbilo se nám to. Bylo to podlé a zlé. A zase vrchol, odpípnutí, snědení jablek, která jsme ukořistili v Ostravici a zase hezky vzhůru dolů. Do Čeladné.

Opět „čerpací stanice“, opět samoopravný režim a opět čas strávený v „depu“ o kousek delší, než mi bylo milé. Dlužno podotknout, že tentokráte v tom byl parťák nevinen, své řekla bouřka a s ní související liják. Ale co, raději budu šmatlat pod sprchou než si nanečisto zkoušet kremační pec. Příští stanice? Čertův mlýn!

Už jsem se ani nepodivoval, proč trasa vede, kudy vede, bylo mi po zkušenostech jasné, že se budeme sunout tou nejtěžší možností z nabízených. Koneckonců a právě proto jsme cestou potkali tajnou kontrolní stanici, protože tato „varianta“ trasy totiž šla obejít. Obsluha této stanice samozřejmě každému nezapomněla sdělit, že na Pustevnách v této chvíli vládne apokalypsa – bouře a kroupy tančí kvapík. Tohle byla pro 90 % odhodlaných, kteří v obdobném limitu jako my došli až sem, pomyslná poslední kapka. Tolik návratů zpět do Čeladné a konečných! A my? My to šli dojít. No ne, že za každou cenu, ale člověk nemusí být absolvent vysoké Zákopčaníkovy školy života se sluncem v duši, aby si spočítal, že na Pustevny se dostane za dobrou hodinu a půl. A kdyby tam náhodou ta bouřka ještě byla, tak tu fakt chci vidět! Levá, pravá, Čertův mlýn jsme protnuli krátce po setmění. Dolů z něj na Pustevny přes Tanečnici jsme doslova krasobruslili v bahně. Jediné to památce po bouřce, která se překvapivě rozhodla na nás nepočkat. Holt nejsme zajímaví. A ze mě je meteorolog jak víno! Hned zítra si zašlu přihlášku do Počasí.

Další „čerpací stanice“, další samoopravný režim, o kousek objemnější strávený čas , než mi bylo milé.
„Můžeš se zvednout a zkusit aspoň ještě chvíli předstírat, že chceš ten časový limit stihnout?“ Láskyplně jsem motivoval parťáka – asi jako španělský inkvizitor bažící po té jediné a správné odpovědi. V podobně přátelském hovoru jsme se po hřebeni dostali na Radhošť a z něj přes mou oblíbenou Černou horu na Pinduli. Tam jsem po odpípnutí omrkl hodinky a seznal, že je zle. Odsud trasu do cíle znám doslova notoricky a stejně tak vím, co se mnou dokáže udělat.
„Jdu napřed, doženeš mě, ani nevíš jak,“ upozornil jsem parťáka, který se zrovna nacházel uprostřed samoopravovacího cyklu – požíral vše, co bylo k dispozici.
„Fandíme ti, my už nemáme sílu,“ houkli na mě z parkoviště od auta další závod vzdávající jedinci.
„Já už ji také nemám, ale snažím se předstírat, že tam ještě nějaké zbytky jsou.“ A spolkla mě tma.

Jestli každého závodníka na B7 potká fakt krize s velkým K, já si ji vybral právě před Malým Javorníkem – rozcestí. A že byla! Viděl jsem světélka, motal se jako Maďar Pražák v kukuřici a celkově se cítil na to, že se každou chvíli musím zvrátit kamsi do škarpy a tam se poníženě začít rozkládat – no jo, když už krásných čtyřicet hodin nespíte a v nohách máte osmdesát kilometrů, to se pak dějí věci. Kam se hrabou halucinogenní zeliny! Navíc mě poté, co jsem omrkl hodinky a zhodnotil, že časovou bránu na Velkém Javorníku v aktuální situaci prostě nestihnu, začal neskutečně prudit můj „vnitřní“ hlas. Ten, který to tu – na rozdíl ode mě – neznal.
„Je to jen kilometr a půl.“
„Vidíš tam to světlo před námi? Tam se musíme dohrabat! Navíc mi je zle jako starému psovi a brána se zavírá za méně než půl hodiny.“
„Něco si dej, šlapeme!“
Konečně konstruktivní nápad. Vytáhl jsem ze zásob jeden z posledních energetických gelů a poslal ten hlas – tedy vlastně parťáka – do háje, aby tam na mě vyčkával než (a pokud) se zmátořím. Jak málo stačilo, aby se naše role obrátily.

Když už nestihneme limit závodu, o poslední časovou bránu se alespoň pokusím, zahájil jsem nemilosrdnou ofenzivu své hlavě. Levá, au, pravá, sprostá nadávka, levá, pravá, au podruhé! Kontrola hodinek, pohled na temný horizont, odhad zbylé vzdálenosti, jak se asi cítím? Blbě, jak jinak. Zase ty hodinky, horizont, hodinky, kameny, klapot trekových holí, pozvolný nájezd energie, levá, pravá, hodinky, horizont, hodinky, levá, pravá… Když se z lesa vyloupla oranžová světélka kontrolní stanice na Velkém Javorníku, byl jsem v tempu, kterému se za mnou vlající parťák nestačil divit. Dvojí pípnutí zaznělo do noci pět minut před zavřením brány* a byl to neskutečný pocit, který nemohlo zkazit uvědomění, že do cíle se nemáme šanci v aktuálním fyzickém stavu dostat v limitu.

Kdo nikdy nesestupoval z Velkého Javorníku ve stavu totálního fyzického zdecimování pohybového aparátu, nikdy nesestupoval… Dost! Plán byl dojít, co na tom, že po limitu? Mé hodinky ukazovaly čas po druhé hodině ranní. Pomalu jsme se začali bolestivě sunout dolů a cestou tu a tam zaslechli hovor okolojdoucích. Když tu najednou člověk zbystří…

„Hele, chlapi, jak jste přišli na to, že je jedna třináct?“ houkl jsem na dvojici kousek před námi.
„Ehm, podle hodinek?“ Dostal jsem opatrnou odpověď, přičemž mezi slovy šlo vycítit, že mě má odpovídající za blouznícího retarda.

Tak moment! Tady něco nesedí. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych jim všem ukázal, kdo tu má pravdu a… Bylo… Jedna třináct! Tím různým vybíjením a nabíjením z power banky se mé sportovní hodinky asi při navigování začaly nudit a řekly si, že mi to trochu opepří a jaly se ukazovat čas z budoucnosti aneb jak bude za tři čtvrtě hodiny… (A já se tak ženu k předposlední měřicí stanici.) Jsou sprosté a zákeřné – mám je teď ještě o kousek raději!

Adrenalinová vlna, jež v nás zjištěním vady uvažovaného časoprostoru najela, spolehlivě zaplašila bolesti otlaků, i ta hlava přestala protestovat, stejně i ramena z věčného opírání se o hole ztichla. Když jsme pak po 28 hodinách a 6 minutách po startu v Třinci s parťákem prošli červeným kobercem do cíle ve Frenštátě pod Radhoštěm, cítili jsme se jako králové. Králové, kteří úspěšně pokořili 10. ročník Beskydské sedmičky! Dost možná jsme se tak trochu cítili i jako kreténi, to je taky od „K“, ale tyto úvahy patří už do jiného příběhu.

„Připrav si americký úsměv, vidím koberec, je to tady!“
„Víš co? Mně bude stačit ostravský škleb.“
(Nic nemohlo být pro finiš stylovějšího než burácející Slayerovský „Angel of Death“ z baru, okolo kterého jsme v té chvíli zrovna procházeli.)

Dobré to bylo! Už to nechci! (Kde já jsem to už jen…)

Dodatek

Svou krizi středního věku jsem tedy důstojně nakousl, teď už jen to červené auto… A manželka? Ta nemusí mít obavy. Už teď vím, co ode mě dostane k narozeninám. Bude to naše společná vstupenka na příští beskydskou Horskou výzvu! Bude stačit úroveň HALF, nechci ji zabít. No jo, život se mnou holt není peříčko, víme?

Dodatek k dodatku

Co bylo na letošní B7 nejnáročnější? Jednoznačně zvednout se z lavičky, na níž jsme po projití cílem odpadli, a přesun 100 metrů k čekajícímu vozu.

Oficiální video B7

 

* – hodinkového času mimo realitu

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 11. listopad 2019
Koukám na polední menu a úplně tu scénu v hospodě vidím…
 
„Jako trojku píšu smažený sýr…“
„To zní moc obyčejně, napiš tam gouda.“
„OK.“
 
Výsledek? „Smažený gouda.“
(Chudák starý Gouda, takto skončit.) #pobavilo

neděle, 10. listopad 2019
#Dětijsouradost – jako „OCR důchodce“ mohu být spokojen, štafetu jsem předal do dobrých rukou. 😈

sobota, 9. listopad 2019
Obvykle mě parťákova #geocaching záliba na túrách nechává chladným a benefitem jsou jen výškové metry a kilometry navíc, ale tu a tam se něco objeví… Tohle mého „vnitřního cimrmanologa“ moc potěšilo! 👍 #cimrman

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist