Sám sobě tamagoči aneb datovým fetišistou snadno a rychle

Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou. Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí, jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“ Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik vykřičníků.
Tak jsem si od té doby začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi legendárního tamagočiho. Naštěstí je kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že jsem se začal hýbat), tak snad proto, abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví do Atén…

Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti. Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale nemoderní. A to tak, že velice velmi. Nejenže nespím s náramky, které hlídají REM fázi spánku, nevedu si podrobnou statistiku, kolikrát jsem se v noci v posteli obrátil a přes den proseděl na záchodě, ale vůbec třeba nemám a neplním denní cíle! (První věc, kterou jsem hledal, jak ji v nových sportovních hodinkách, jež jsem si pořídil, jednou provždy vypnout.) Cože to jsou ty denní cíle? Přece takové ty malé buzerace, které si lidi dobrovolně ve svých zařízeních nastavují, aby pak byli celí nesví, když to občas „nevyjde“ a hodinky nastavený počet kroků nebo spálených kalorií i přes veškerou snahu majitele nedokázaly „naplnit“. To pak v mnohých domácnostech ve chvílích večerního klidu u rodinného krbu může docházet ke komickým situacím na téma:
„Miláčku, už to začíná, pojď se taky dívat.“
„Už jdu, lásko, jenom ještě dvacetkrát obejdu křeslo, protože mi chybí 60 kroků, abych získal růžového smajlíka. A bez něj tu týdenní nálepku fitness jednorožce nezískám.“
(No ne, že bych u těchto hovorů někdy byl, nicméně na základě mnohočetných pozorování dám ruku do hovna za to, že to u některých mých známých tu a tam nějak takto probíhá.)

Poznámka na okraj: Co může být horšího než skutečnost, že takováto data o sobě nesbírám a nesleduji? Přece to, že je drze a sobecky nesdílím s široširou veřejností!

Uf, to byla srážka s realitou všedního dne. Můj vnitřní fosil zase jednou objevil elektronickou Ameriku, trochu si zkusil roli zapšklého mentora a s blahosklonným vědomím, že se mu nic viděného a popsaného nemůže stát, se zase vrací ke svému nudnému a trapnému pouhopouhému sledování uběhnutých kilometrů. Co na tom, že mnozí datoví nadrženci začínali právě takto „nevinně“. Pche, kéž bych to měl takto snadné! Nemám, nákaza už totiž tak trochu pronikla. Mám už nějakou tu dobu aktivní osobní „cíl“… Není to nic menšího než měsíčně naběhat a po horách nachodit v součtu sumu 100 kilometrů! Nějak se udržovat musím, když už do Chrámu nechodím, víme? Abych předešel úvahám o případném terminálním stadiu osobního datového fetišismu předesílám, že tohle mé číslo nepochází ze žádného sofistikovaného výpočtu, který zohledňuje věk, hmotnost, počet partnerek mezi 18. a 23. rokem věku, BMI… K tomuto číslu jsem došel podobně jako třeba když Evropská unie přichází s vyčíslením procent, o kolik je třeba do „tehdy a tehdy“ snížit emise CO2. Prostě je to o tom králíkovi a klobouku, jasné?

Krátká a úderná pohádka k tématu jako tečka

Mám kamaráda. Kamarád má manželku. S ní má malou dceru. Její matka má problémy se zády. Ano, ta matka je kamarádova manželka. Vím, že to začíná být překombinované. Kamarád v noci k dceři vstává, aby ušetřil zádům své ženy. Kamarád má fitness náramek. Ne, kamarád není sportovec. Netuším, proč tedy kamarád onen náramek má. Kamarád k dceři vstává často. Kamarád k dceři vstává dlouhodobě. Rád. (Prý.) Kamarád navíc vstává i brzy ráno do práce. Kamarádovi se za ty měsíce v hlavě vybudoval noční autopilot. Ano, možná je jen kamarád přetažený. Kamarád si po nějaké době začal pochvalovat, že už k dceři nevstává tak často. Objevují se i noci, kdy se kamarádova dcera nebudí. Kamarád poté začal sledovat záznamy fitness náramku. Kamarád následně dostal splín. K dceři totiž vstává stále stejně, jen si to už nepamatuje. Ano, fitness náramek tímto našel své nové (smysluplné) užití. Ne, fitness náramky se ještě nedají koupit jako nezbytný doplněk k dětským chůvičkám. Ano, je to díra na trhu. Ano, pokusím se kamarádův objev patentovat. Ano, tímto pohádka šťastně končí.

Doplněk

V rámci zachování duševního zdraví svůj měsíční cíl 100 km tentokrát neuskutečním. Cha! A máš to, vnitřní datový úchyle!

(To určitě!)

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

středa, 14. listopad 2018
Vyzvedávání dítěte ve školce, jedna z matek zkoumá nástěnku…
„Hm, podzimní brigáda. Vyšleme tatínka.“
A já se ptám, kde je ta požadovaná rovnoprávnost? Já být jejím chlapem, tak jí okamžitě… Podržím dveře!

neděle, 11. listopad 2018
Ty krátké závody. Co s výběhem na 3,2 km, když vaše „pumpa“ smysluplně nabíhá nejdříve po 2,5 km? Byla to tedy taková odpočinková „Starobělská Ludra“ s časem pár vteřin nad 20 minutami. „Povídám, chci do Pardubic!“

neděle, 11. listopad 2018
„Nechce se mi běžet.“
„Běžet se mi co? Nechce!“
 
To zase bude ostuda v Bělském lese… kultturista.cz/bre­zen-2017/intermezzo-… A co vaše motivace, @IxAriela, @MarekMantic, @Eliska_Zeb?

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist