Únor 2017

Spartské video o velkém blátě

(No, o velkém blátě… To tu ještě nebyla Bestie.)

Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky, vzpomínáme?

Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky. To ten povolávací rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.

Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské video.
Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

V kůži medového pantera – déjà vu

„Slibuji před svými šrámy a jizev pruhy, že se budu drancovat, mučit se a bít podle dionýských zákonů, abych si byl dobrým tyranem na cestě svých milovaných strastí a svým jednáním chránil pěst milované sociopatické osobnostní repliky.“

Nebo tak nějak podobně. Podobně bizarně! Jako tehdy před drahnými léty, kdy jsem coby devítiletý v aule základky stál „škrcen“ rudým hadříkem, si představuji slib, který jsem musel odříkat při vstupu do spolku přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem. Nechápal jsem tehdy, nechápu ani teď. A navíc si nevzpomínám, že bych se tam kdy hlásil? Nicméně nepochybně členem jsem, protože jinak to snad ani není možné.

„…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Podobně jako loni, i letos si se mnou dal malé rendez-vous otec představený Chrámu činek a tyčinek. Samozřejmě se debata točila okolo medové matrace a jejího již 3. ročníku. Takové to:
„Letos to uděláme o dost těžší, trať bude delší, uvažujeme o třinácti kilometrech…“ obul se do toho zostra otec.
„Cože? Celých třináct kilometrů? To má být jako ta dlouhá, těžší trať?“ odpověděl jsem drzým řehotem.

Kdo to říkal? Co kdo říkal? Já to říkal! (Jestli tohle není jednoznačný důkaz mého působení v masochistickém spolku, tak už nevím. Musím najít tu zpropadenou legitimaci, protože nic mě tak nezajímá jako datum počátku mého členství. Ta amnézie!) Kdyby mi loni někdo tvrdil, že budu někdy takto reagovat, hystericky bych se mu vysmál. Já vlastně mívám často tendence se hystericky vysmívat, nicméně praxe se ubírá zcela jinou cestou – já míním a řádky mého testosteronového blogísku mění.

Nebudu obcházet horkou jáhlovou kaši, beztak všichni vědí, co zase budu svolávat, tedy půjdu přímo k jádru pudla (s tím, že mám čerstvě nabroušený nůž, to nijak nesouvisí)…

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 19. únor 2018
Blbé znaménko! Takové to, když ráno ospale kouknete na teploměr a říkáte si, že 6 °C je překvapivě fajn a dle toho se i oblečete. #zasráno

neděle, 18. únor 2018
Konec hry. (Sedmá a poslední #černobílka z týdenní výzvy od @IxAriela.)

neděle, 18. únor 2018
Nadšeně se účastnil odstranění dětských pojistek na dvířkách v kuchyni.
Neví, že onomu „sbalení ranečku“ je zase o krok blíž… #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist