Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine
z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen
20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch
30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto
světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci
mají ještě tu křídu,
aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva
á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky
rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem
cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.
No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je
tedy stále
v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za
rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to:
„Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech,
protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na
nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl
obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No
co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té
svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil
něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke
stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala
Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas
Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“,
který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se
přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který
asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert.
Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň
síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli,
a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích
týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně
zpracovat, víme?
Neštěstí nechodí po horách, ale e-mailem. „Je to jen první nástřel,
ale z 85 % to tak bude,“ zněla ta zpráva od otce představeného. Být partner závodu je fajn, mám
přístup k interním informacím, takže mi byl poslán návrh tratě.
„Prima, aspoň se na to mohu dobře připravit,“ řekl jsem si a
začetl se.
Ještě ten večer jsem s tou nejdůležitější přípravou začal.
„Já, níže podepsaný Svéráz Kult Turista při plném vědomí a
svědomí odkazuji…“
Copak jsem to v návrhu tratě tak hezkého našel?
Dnešní doba se snaží být politicky velice korektní, dostávají slovo
všelijaké spolky a všemožné menšiny včetně těch nátlakových. Což
o to, právo na názor má jistě každý, někdy, byť je sebevíce hloupý,
ale proč jim musí být kromě vyslyšení i vyhověno? Kdo taky jiný než
spolek přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem by
po loňském ročníku závodu trval na tom, že jej chce celkově výrazně
ztížit a mít v něm mimo jiné více bahna? A vyšlo se jim v ústrety! Na
jednu stranu je to fajn, jelikož to dokazuje, že matraci nenavrhují
sadisté – ti by masochistům řekli rezolutní „ne“, takže teoreticky
nelze čekat nějaké skryté „sviňárny“, ale i přesto lze
v připravované trati nalézt nemalou míru deviace s nad slunce jasným
cílem co nejvíce pokazit den nám, někdy normálním.
Takže začínáme – Vaňkův kopec, Vaňkův kopec (ne, skutečně nejsem
poškrábaná gramodeska, jen čtu plán), nějaké to plazení se,
přeskakování klád, balíky slámy – zatím jde všechno v loňském
konceptu, říkám si, jenže co ty malé poznámky „výše“, „dále“,
„větší závaží“ na okraji dokumentu? Ten zpropadený spolek
masochistů! Že se budu tahat s polenem, na to jsem svým způsobem
zvyklý – krbová kamna, palivo ve sklepě a 6. patro bez výtahu je můj
zimní standard, ale co ta překážka s číslem 13? Jak močál? Proč
močál? Copak jsem starý Usher, abych tomuhle holdoval? (Dva muži vstupují
do močálu, jeden vystupuje… jak moc mám rád své spoluzávodníky? Ale to
jsem se zasnil.)
Dále tu máme nějaký průlez pod cestou trubkou o průměru, že se
bezpochyby někdo „zašpuntuje“. To bude teprve legrace, až na pomoc vyjede
těžká technika! Leda by nechali „špunt“ pár dnů vyhladovět, aby se
ven dostal sám. Šplh na laně? Mé slabé ručičky? To si odskáču
angličáky, ty už umím,
občas, ale co zbytek #ttýmu? Jaké ztráty
jsou vlastně povoleny? Proč mi manželka jednoho člena píše, že ať se
stane, co se stane, tělo jejího muže se musí najít v autě, protože jen
na toto úmrtí má nejlepší pojistné plnění? Samé otázky. A to pak aby
jeden v klidu spal!
Co už s tím, je to holt „šíleně medová matrace“ a má možnost
vycouvání je už veškerá žádná, protože jsem se rozmyslel a
Velkostatkářovi pucfleka
dělat prostě nebudu. Musím se s tím pobít. Na příští schůzce
partnerů závodů se budu tvářit, že je vlastně vše v pohodě a zkusím
sám navrhnout nějaké další překážky – třeba snědení hrsti švábů
nebo průběh ohradou, v níž bude vypuštěno několik pekelně nasraných
rotvajlerů! To by v tom byl čert, abych i já nebyl vyslyšen jako typická
jednočlenná nátlaková skupina a aby po tomto ročníku masochistický spolek
pro sdružený výprask nevytáhl bílý prapor a nežádal dramatické
snížení úrovně! Někdo to lidstvo musí zachránit, jelikož je nabíledni,
že se žene do záhuby! Škoda jen, že letos bohužel z logiky věci tu
nápravu nezvládnu a je to delší plán. Takže budou všichni účastníci,
samozřejmě vyjma masochistů, trpět jako zvířata s možností bezuzdného
výsměchu od pozorovatelů, jelikož je totiž v plénu úvaha, že se
překážky rozloží tak, aby k nim byl lepší přístup divákům.
Nabízí se tedy myšlenka, neřkuli rovnou byznysplán, oslovit zvrácené
jedince z daleka a široka a za úplatu je 4. 6. svážet do
Ostravy (něco jako důchodce na předváděcí akci) a nabízet jim lukrativní
místa ve výhledu na vybrané překážky, na nichž budou účastníci
vypouštět duše a snad i tělní tekutiny. Občerstvení v ceně zájezdu,
sedačka za příplatek! Jo, toto zkusím otci představenému navrhnout – za
rozumný podíl na zisku by to mohlo klapnout, což? (Úplně vidím
závěrečnou scénu z Pasoliniho Saló.)
…
Takže dále dřu. Tréninky A a B, fartlek alias „běžecké
domlouvání srdci“… brzy začnu častěji vybíhat ven do přírody. Pomalu
se vracím do kondice. A mimochodem, nechal jsem se ocejchovat, když jsem
jednou narazil na Leoše. Výsledek? Deset deka masa dole, třicet deka špeku
nahoře. To není tak zlé! Takže vše úplně jinak, než jsem se cítil. To
se mi to zase „zvedá“ – s úsměvem obecního šaška.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
sobota, 23. březen
2024
Polomský hřbet je sázka na jistotu. Tichá samota putujících s výhledy na
oblíbené velikány. Naše tečka za hrou #drobottina
nemohla být lépe zvolena. 🖤 Vrchol Úplaz je tajemně skryt v NPR
Mionší, takže jen zamávat zpovzdálí a jako myšky se vytratit. Děkujeme!
#dětijsouradost
Malý Javorník už ulovený máme v rámci hry #drobottina.
Co když ale patří i mezi #ttisícovky?
Máme na mysli ten v Javornících, které patří do naší rozšířené hry
o CHKO #Beskydy.
Nejvyšší vrchol a zároveň jediná tisícovka na naší straně. Zbytek
mají „bratia“. Bylo to fajn 21 km. 😈
Bolavý „krěten“ končí. Už zbývají pro tento víkend jen dva zlaté
hřeby. Do rakve. Sobotní „zahřívací“ MAD RACE v Ostravě a nedělní
drtivě „dorážkový“ Barbarian Race ve Wisle. Au!
Mocná sílo TW, odměň mě za mé rozdávání telefonů. Umřel mi jeden
z páru monitorů. Než „skla“ celá vyměním, zkouším oslovovat
i různé inzeráty – neválí se někomu doma nepotřebný Acer AL1951? Za
RT nehynoucí vděk! S jedním „sklem“ se fakt nedá pracovat.