Duben 2016

Ztratná triskaidekafobie

Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.

No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?

Takže jsem zase „na začátku“, ale co už, do medové matrace je ještě dost času, tak se aspoň nostalgicky ohlédnu ke svým prvním chrámovým krůčkům.

Neštěstí nechodí po horách, ale e-mailem. „Je to jen první nástřel, ale z 85 % to tak bude,“ zněla ta zpráva od otce představeného. Být partner závodu je fajn, mám přístup k interním informacím, takže mi byl poslán návrh tratě.
„Prima, aspoň se na to mohu dobře připravit,“ řekl jsem si a začetl se.

Ještě ten večer jsem s tou nejdůležitější přípravou začal.

„Já, níže podepsaný Svéráz Kult Turista při plném vědomí a svědomí odkazuji…“

Copak jsem to v návrhu tratě tak hezkého našel?

Dnešní doba se snaží být politicky velice korektní, dostávají slovo všelijaké spolky a všemožné menšiny včetně těch nátlakových. Což o to, právo na názor má jistě každý, někdy, byť je sebevíce hloupý, ale proč jim musí být kromě vyslyšení i vyhověno? Kdo taky jiný než spolek přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem by po loňském ročníku závodu trval na tom, že jej chce celkově výrazně ztížit a mít v něm mimo jiné více bahna? A vyšlo se jim v ústrety! Na jednu stranu je to fajn, jelikož to dokazuje, že matraci nenavrhují sadisté – ti by masochistům řekli rezolutní „ne“, takže teoreticky nelze čekat nějaké skryté „sviňárny“, ale i přesto lze v připravované trati nalézt nemalou míru deviace s nad slunce jasným cílem co nejvíce pokazit den nám, někdy normálním.

Takže začínáme – Vaňkův kopec, Vaňkův kopec (ne, skutečně nejsem poškrábaná gramodeska, jen čtu plán), nějaké to plazení se, přeskakování klád, balíky slámy – zatím jde všechno v loňském konceptu, říkám si, jenže co ty malé poznámky „výše“, „dále“, „větší závaží“ na okraji dokumentu? Ten zpropadený spolek masochistů! Že se budu tahat s polenem, na to jsem svým způsobem zvyklý – krbová kamna, palivo ve sklepě a 6. patro bez výtahu je můj zimní standard, ale co ta překážka s číslem 13? Jak močál? Proč močál? Copak jsem starý Usher, abych tomuhle holdoval? (Dva muži vstupují do močálu, jeden vystupuje… jak moc mám rád své spoluzávodníky? Ale to jsem se zasnil.)

Dále tu máme nějaký průlez pod cestou trubkou o průměru, že se bezpochyby někdo „zašpuntuje“. To bude teprve legrace, až na pomoc vyjede těžká technika! Leda by nechali „špunt“ pár dnů vyhladovět, aby se ven dostal sám. Šplh na laně? Mé slabé ručičky? To si odskáču angličáky, ty už umím, občas, ale co zbytek #ttýmu? Jaké ztráty jsou vlastně povoleny? Proč mi manželka jednoho člena píše, že ať se stane, co se stane, tělo jejího muže se musí najít v autě, protože jen na toto úmrtí má nejlepší pojistné plnění? Samé otázky. A to pak aby jeden v klidu spal!

Co už s tím, je to holt „šíleně medová matrace“ a má možnost vycouvání je už veškerá žádná, protože jsem se rozmyslel a Velkostatkářovi pucfleka dělat prostě nebudu. Musím se s tím pobít. Na příští schůzce partnerů závodů se budu tvářit, že je vlastně vše v pohodě a zkusím sám navrhnout nějaké další překážky – třeba snědení hrsti švábů nebo průběh ohradou, v níž bude vypuštěno několik pekelně nasraných rotvajlerů! To by v tom byl čert, abych i já nebyl vyslyšen jako typická jednočlenná nátlaková skupina a aby po tomto ročníku masochistický spolek pro sdružený výprask nevytáhl bílý prapor a nežádal dramatické snížení úrovně! Někdo to lidstvo musí zachránit, jelikož je nabíledni, že se žene do záhuby! Škoda jen, že letos bohužel z logiky věci tu nápravu nezvládnu a je to delší plán. Takže budou všichni účastníci, samozřejmě vyjma masochistů, trpět jako zvířata s možností bezuzdného výsměchu od pozorovatelů, jelikož je totiž v plénu úvaha, že se překážky rozloží tak, aby k nim byl lepší přístup divákům.

Nabízí se tedy myšlenka, neřkuli rovnou byznysplán, oslovit zvrácené jedince z daleka a široka a za úplatu je 4. 6. svážet do Ostravy (něco jako důchodce na předváděcí akci) a nabízet jim lukrativní místa ve výhledu na vybrané překážky, na nichž budou účastníci vypouštět duše a snad i tělní tekutiny. Občerstvení v ceně zájezdu, sedačka za příplatek! Jo, toto zkusím otci představenému navrhnout – za rozumný podíl na zisku by to mohlo klapnout, což? (Úplně vidím závěrečnou scénu z Pasoliniho Saló.)

Takže dále dřu. Tréninky A a B, fartlek alias „běžecké domlouvání srdci“… brzy začnu častěji vybíhat ven do přírody. Pomalu se vracím do kondice. A mimochodem, nechal jsem se ocejchovat, když jsem jednou narazil na Leoše. Výsledek? Deset deka masa dole, třicet deka špeku nahoře. To není tak zlé! Takže vše úplně jinak, než jsem se cítil. To se mi to zase „zvedá“ – s úsměvem obecního šaška.

Jedeme dále, tento vlak se už zastavit nenechá!

 


Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek