Hlava, …, ramena, kolena, palce aneb Beskydská sedmička 2019 a její protivníci
, přečteno 10022×
Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady. V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu B7. Jiné důvody pro to ani nemohou být… Kecám!
Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po
kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným.
Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se
rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to
samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před
startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To
máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin
»zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“
Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně. V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně. Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení, bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl vždycky labužník a sebevrah, takže jsem neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.
V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů, manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do písmene.