Rok 2019

pondělí, 22. červenec 2019, přečteno 1187×

Expozice

„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni, nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!

Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední občerstvovací stanici před 30. kilometrem.

Dobré to bylo, stal jsem se klukem s časem z plakátu.

Kolize

Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc. Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.

pátek, 26. duben 2019, přečteno 4943×

Vpadlo k nám způsobem ne nepodobným španělské inkvizici. To protivné posunování hodinkami o jednu otočku dopředu – letní čas, jenž je předzvěstí nezlomně nastupujícího parného období. Proč?! Vždyť jsem se ještě dosyta nenabažil osobních Nocí – toho bloumání po horách, kdy je parťákem jen třeskutý mráz a remcající „zoufalec“, jehož se mi na dnešek náhodou podařilo přemluvit marketingem na téma „Neboj, dnes to bude fakt krátké.“. S nastupujícím jarním/letním obdobím začalo zase to ohavné teplo, své už říkají osobní pylové alergické reakce. Co hůře… Ze stezek mizí krásná měkká sněhová peřina a zase vykukují ty protivné, vachrlaté kameny – kolena po čase taktního mlčení začínají klít v celém spektru vulgarit. A že jich za ta léta, co šmatlám ty své kilometrické prasečiny, znají! Navíc člověk s sebou musí tahat litry tekutin. Přitom v zimě na 30 kilometrů pohodlně stačila sedmičková termoska s čajem. Kdeže ty sněhy jsou. No jo, fakt z nastávající zelené turistické sezóny nejsem rád.

Dobrá, dobrá, tak trochu kecám! Člověk však nesmí podcenit přípravu, přičemž to nejdůležitější je co? Přece výměna polic ve skříni. Zimní krámy do krabic nahoru a letní místo nich dolů.

Když jsem po nějaké době třídění a přehazování všech těch plíživě množených funkčních termo- a podobných kravin, nesmeků, návleků… nahlas uvažoval nad tím, zda bych si na tuto práci neměl vzít vidle, přepadla mě myšlenka, jestli toho nemám tak trochu moc. Není tomu přece tak dávno, co v mém šatníku a botníku nic podobného nebylo. Mno… Naštěstí ono ale vždy záleží na tom, s čím se porovnává.

Bylo nebylo…

Mám kamaráda. Sklerotického kamaráda. Sklerotického proto, že i přesto, že mi pokaždé na konci společné túry nadává, že už se mnou nikdy nepůjde, protože jsem totální magor a to on nemá zapotřebí, stejně na to do 14 dnů zapomíná a dříve či později se mnou vyráží zase. To je jeho pozitivum. Decentní negativum je vskutku svérázný přístup takřka ke všemu. Dejme tomu, že je kamarád tak trochu „turista Pankáč“. Co tím myslím? Když jsme jednou v zimě vyráželi „na tréninkovou Lysou a kousek dále“, vznikla společná fotka. Já mám na sobě různé „izolační hadry“, že bych přežil i prodloužený víkend poblíž břehů Arktidy, nesmeky, hole… Pankáč vypadá, jako by šel do práce nebo jen tak do hospody. Holt se s ničím nestresuje, ale zároveň mu jakákoliv intenzivní aktivita není cizí. Že přeháním? Možná, nicméně zážitková sbírka níže má přeci jen blíž k realitě než k nadsázce.

sobota, 9. únor 2019, přečteno 2456×

„Víš, že existuje nový závod, kdy lidé chodí 24 hodin dokola na Lysou horu?“ Zeptal se mě jednou dávno kamarád, jenž ze mě právě dostal informaci o víkendové náplni, při které jsem urazil „neuvěřitelných“ 12 výletních kilometrů a vystoupal na královnu Moravskoslezských Beskyd, abych se z toho mohl po další týden zotavovat.
„Jakože cože?! Proč by to někdo dělal?“ Odvětil jsem mu s nepředstíraným údivem.
Třeba fakt jen proto, že můžou? Nebo v rámci tréninku? Ale to už jsme zpátky v současnosti.

(Na extrémní zimní lysohorský maraton jsem se přihlásil z druhého výše uvedeného důvodu na poslední chvíli. Mám totiž kolegyni, která má známosti na správných místech, a nebojím se ji použít.)

Když jsem v páteční večer před startem v ostravické Pile po vystání hodinové fronty přebíral startovní tašku s logem LH24, byl jsem tak trochu zádumčivý. Z vnitřního přemítání nad svou aktuální situací mě však dokonale probral doprovázející Imperátor, který patrně pod vlivem toho mumraje všude okolo začal mluvit o tom, jak bude se mnou na tento závod chodit, až vyroste. A že ho zítra určitě vyhraju. (Ehm!) Ze své autosedačky neřešil po zbývajících 38 kilometrů cesty domů nic jiného. Ano, přesně ten Imperátor, který mě ani ne týden zpátky při společném nákupu „horské výživy“ bavil hláškou „Táto, nechoď na ten závod, bojím se, že zakopneš. A umřeš!“.

Sobotní závodní ráno jsem v 7 hodin popadl připravenou obrovskou tašku náhradního oblečení a žrádla a tiše opustil byt. Těšil jsem se, ne že ne. Nicméně na druhou stranu jsem manželce se synem nepokrytě záviděl spánek spravedlivých, jelikož ten byl právě tím, který mě příštích minimálně 30 hodin nepotká. Nejsem totiž spravedlivý, jasné?

Ostravice, ubytování v hotelu Sepetná, do batůžku zapluly sáčky krmení s čísly 1 a 2, přesun na Pilu. Netrpělivý odpočet zbytkového času. Pak najednou bylo 10 hodin, z pódia u startovní brány zazněla znělka Pevnosti Boyard a bylo to. Dobrá tedy, jde se na věc. Hezky pomalu, nepřepálit začátek… Vstávej, houževnatý pitomče, začínají tě předbíhat nehybné předměty!

Jaký tedy byl můj prozatím nejtěžší závod, který jsem dosud absolvoval?