Archivní svéráz zdravého životního stylu

Rok 2017

Vepřová bez zelí nebo s ním

„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání kostí, říjen 2015)

Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.

Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.

Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů…

Leoš opět literátem

„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).

Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne nepodobnou velkorypadlu hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že mám poslední dobou dobré srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal, křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu, jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.

Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu. Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?

Spartské video o velkém blátě

(No, o velkém blátě… To tu ještě nebyla Bestie.)

Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky, vzpomínáme?

Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky. To ten povolávací rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.

Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské video.
Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

V kůži medového pantera – déjà vu

„Slibuji před svými šrámy a jizev pruhy, že se budu drancovat, mučit se a bít podle dionýských zákonů, abych si byl dobrým tyranem na cestě svých milovaných strastí a svým jednáním chránil pěst milované sociopatické osobnostní repliky.“

Nebo tak nějak podobně. Podobně bizarně! Jako tehdy před drahnými léty, kdy jsem coby devítiletý v aule základky stál „škrcen“ rudým hadříkem, si představuji slib, který jsem musel odříkat při vstupu do spolku přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem. Nechápal jsem tehdy, nechápu ani teď. A navíc si nevzpomínám, že bych se tam kdy hlásil? Nicméně nepochybně členem jsem, protože jinak to snad ani není možné.

„…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Podobně jako loni, i letos si se mnou dal malé rendez-vous otec představený Chrámu činek a tyčinek. Samozřejmě se debata točila okolo medové matrace a jejího již 3. ročníku. Takové to:
„Letos to uděláme o dost těžší, trať bude delší, uvažujeme o třinácti kilometrech…“ obul se do toho zostra otec.
„Cože? Celých třináct kilometrů? To má být jako ta dlouhá, těžší trať?“ odpověděl jsem drzým řehotem.

Kdo to říkal? Co kdo říkal? Já to říkal! (Jestli tohle není jednoznačný důkaz mého působení v masochistickém spolku, tak už nevím. Musím najít tu zpropadenou legitimaci, protože nic mě tak nezajímá jako datum počátku mého členství. Ta amnézie!) Kdyby mi loni někdo tvrdil, že budu někdy takto reagovat, hystericky bych se mu vysmál. Já vlastně mívám často tendence se hystericky vysmívat, nicméně praxe se ubírá zcela jinou cestou – já míním a řádky mého testosteronového blogísku mění.

Nebudu obcházet horkou jáhlovou kaši, beztak všichni vědí, co zase budu svolávat, tedy půjdu přímo k jádru pudla (s tím, že mám čerstvě nabroušený nůž, to nijak nesouvisí)…

K popukání mechanika prokletí

„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou té jeho, kterou kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.

Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají, ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.

Jedno však Velkostatkáři neupřu, má s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla, ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše Ultra Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace, musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy až na vrcholky hald prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ – nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry, přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě „zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?

Matracový morzakor? Na videu!

Od poslední medové matrace uplynulo devět měsíců plus nějaké drobné dny a já mám konečně hotovo. Lehce přenošené dítě, to medové video, co? Omlouvá mě snad můj „vyvážený“ vztah ke střihu videa. I když možná i ne.

Sestříháno. Hotovo. Už nic nedlužím! A pokud by mě ještě někdy napadlo vzít si s sebou na nějaký závod kameru, tak? Tak raději nic, protože mi to stejně nedá. A nedá mi to proto, že i letošnímu MAD RACE dělám maskota. Nebo vlastně pantera. (S jarní únavou na mě leze jakási skleróza nebo co.)

Je tam všechno! Slunce, voda, ženské, pivo (nealkoholické) i ovoce, které potkáte cestou… Je to Matracový morzakor v pojetí #ttýmu, který „byl všude dvakrát, od všeho vlastní klíče a moře je mu po kolena“. Připomeňme si celé to závodní pozadí – a jaké to bylo, panečku, „pozadí“.

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Intermezzo: Ostuda jak cyp v Bělském lese

Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.

„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod 25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek, registraci jsem provedl taktéž.

„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«, jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně těžké.“ (Twitter, 31. 7. 2016)

Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou „nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící nechť je škrtnuto). No a další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a španělské chřipky sám.

Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!

Pozdní Bychova sháňka

Začal jsem chodit do zóny… Brr!

Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme? Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen „návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“), které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.

Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše ostatní má čas.

Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!

„Ak*urva!“ (Přitom o startu ještě nelze mluvit.)

Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst, kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty, musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk objevuji další archetypy.)

Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…

Nemá!

Čtvero ročních období aneb Spartan Race Super Kouty 2017

Dohnat a předehnat… jsem Bycha chtěl. Ale je to potvora houževnatá, jen co je pravda.

Předehra

Na spartský víkend v Koutech jsem se těšil opravdu velice velmi – mělo to být takové jarní symbolické zahájení sezóny mých letošních extrémních spektáklů. Opakuji, že to zahájení mělo být jarní, neboť tohle zdánlivě neškodné období příjemných teplot, kdy to všechno pučí, bzučí a celkově se mile probouzí, mělo tento rok docela svéráznou podobu. Nicméně v mé upocené cestě je vlastně všechno tak trochu svérázné, takže mě to už ani nezaskočilo. Kdybych měl v lahvi od okurek rosničku se žebříkem, sledoval bych ji. Ale že ji nemám, sledoval jsem aspoň meteoradar a webkameru z Koutů, z čehož jsem vydedukoval, že má teoretická zelená žabka by v této chvíli byla nepochybně modrá a ležela na dně sklenice. Na boku. Jen jí očka zatlačit. Ve světle nasávaných informací jsem proto na rostoucí hromadu věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou, přiložil dva kilogramy mrkve – pro přátele sněhuláky – a začínalo mi být vše jasné. Nechtěl jsem letos absolvovat zimní Spartan Race, a proto mě teď čekají dva. Na konci dubna. To samozřejmě dává logiku a já nechápu, jak jsem jen mohl předpokládat něco jiného?

Sice jsem se zařekl, že už nikdy žádný závod točit nebudu, nicméně kostky byly vrženy tak zajímavě, že jsem tu kameru prostě přibalil. Kde jinde získat pro budoucí generace prima záznam potupného úmrtí pod lavinou, že?

Den odjezdu

„Husté sněžení komplikuje dopravu“ a „Díky silnému dešti stoupají hladiny řek v Jeseníkách“ nebo nějak podobně zněly titulky článků, které jsem si ráno přečetl na síti sítí. Přibalil jsem si proto šnorchl, pro jistotu i sněžnice a začal uvažovat i o možnosti zápůjčky kulovnice na toulavé lední medvědy – jeden nikdy neví. Ve chvíli, kdy jsem na připravenou hromadu věcí začal skládat v podstatě celou svou zimní běžeckou výbavu bez ohledu na to, jak moc nové to oblečení je, manželka utrousila ultimátní poznámku: „Kdyby ses náhodou nevrátil, snad mi pošlou aspoň ty hadry, abych je prodala.“ Vše v mém dění tak bylo v naprostém pořádku a já mohl s klidným srdcem nastoupit do auta mého letošního parťáka, který mě mezitím přijel vyzvednout (měl ještě zimní pneumatiky), a vyrazili jsme do podhůří Jeseníků.

Intermezzo: Postřelen čarodějnicí II

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.

Medově matracové panoptikum aneb MAD RACE 2017

Připadám si jako licoměrník nebo minimálně jako nepříliš povedená reinkarnace barona Prášila. Já fakt cvičím! A to dokonce tak, že mé výlety mimo komfortní zónu jsou v podstatě na pořadu každého dne. Ale vždy před nějakým závodem se něco tak vyvrbí – slušně řečeno. (Bylo by to dokonale promyšlené, dělal-li bych to schválně, že?) Ten dosud neznámý cynický bastard s mou vúdú panenkou se musí docela dobře bavit! I když… Chápu ho. Dělal bych nepochybně totéž, kdybych nějakou tu figurku vytipovaných jedinců měl.

Co to bylo tentokráte?

Druhé postřelení čarodějnicí! To už přeci víme. Co však ještě nevíme, je, že mělo dvě dějství. Od onoho ukázkového ploténkového „šlehu“ zbývaly do medové matrace dva týdny, abych se té parodie na hexenšus zbavil, takže jsem se pilně činil. Mám slušnou databázi uvolňovacích cviků od širokého spektra přispěvatelů – mým neurologem a rehabilitační sestrou počínaje, Leošem konče. Nebude proto překvapením, že jsem byl z toho za týden venku. Téměř. Takže? Takže nic nebránilo k uskutečnění dlouhodobě plánovaného „extrémního“ ultra tréninku v podobě 9hodinové potulky Beskydami o délce čtyř desítek kilometrů a převýšení hravě přeskakující čtvrtinu Everestu.

Nebudu to nastavovat jako pohankovou kaši, se zády jsem se mohl další týden činit znovu. Ale co, když člověk ráno vstává a nic ho nebolí, je? Mrtvý! Co taky jiného.

Na start MAD RACE 2017 jsem se dostavil přepásán bederním stahovacím pásem, se šklebem a mírným otazníkem v obličeji, jelikož jsem urputně dumal nad tím, kde asi tak v polovině závodu seženu invalidní vozík a ochotné, silné a tupé hovado, které mě na něm dotlačí do cíle.

Dohnal vs. Nechytil aneb Spartan Race Sprint Kouty 2017

Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva strojvůdce Nechytila. O hodinu později vyjíždí stejným směrem parní lokomotiva strojvůdce Dohnala. Oba stroje čeká 8kilometrová dráha nemravně nakloněnou rovinou.
Za jak dlouho bude potupen mašinfýra Nechytil, když jeho stroj oproti Dohnalovému má v průměru poloviční výkon? Vezměme však v úvahu Dohnalův hendikep, kterým je polovina lahve hruškovice, která způsobila, že pod kotel přikládá s o 2/8 pomalejší kadencí než obvykle?
Jaká je pravděpodobnost, že Nechytil dosáhne cíle, aniž by byl zastižen Dohnalem?

Nezbláznil jsem se. Aspoň si to myslím. Ani jsem si nezačal přivydělávat jako autor podivných matematických úloh pro žáky osmiletých gymnázií, prostě to tak vyplynulo ze situace. Že mě čekal druhý, byť snazší extrémní spektákl hned další den po prvním, to již víme. Co však ještě nevíme, je, že se vlivem informačního šumu při registracích stalo to, že jsem startoval o hodinu dříve než můj parťák. Případně on startoval s hodinovým zpožděním, je to o úhlu pohledu. Co tedy s tím? Co by, přece přetavit v něco „užitečného“. Z uplynulého dne jsem si odnesl jednu skutečnost – nikdy nevěř člověku, který aktivně cvičí crossfit, když říká, že je v mizerné kondici. Možná je, nicméně i tak tě jakoby mimochodem překousne vejpůl. Snad raději nebudu přemýšlet, jak by vypadala skutečnost, kdyby v kondici byl. (Jak asi, žral by jiné lidi.) O kom že to mluvím? No samozřejmě o mém spartském parťákovi, který je v praktickém porovnání se mnou něco jako když si monster truck potyká s trabantem – výsledkem je kupa trsátek. Ale zpět. Hodinový startovní náskok? Já se mu pokusím utéci a on mě dohnat. Dojednáno! V sázce nebylo nic menšího než osobní čest.

Ultra Harpagon aneb Svou diskvalifikaci nedám zadarmo

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil…

Kukaččino video – ADVENTURE NUTREND team na MAD RACE 2017

Asi je to cosi z počátků, kdy jsme ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se virtuálními nůžkami OpenShotu postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními, pamatujeme?

Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu, případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání, beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to přijít muselo! Z letošní medové matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže se jím „pochlubím“.

Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak jako tomu vlastně bylo letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.

Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND team je beztak pohlednější než to mé letošní medově matracové panoptikum!

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Druhé kukaččino video: NUTREND team na Spartan Race Litovel 2017

Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti, ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně. Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě „neobstál“ v zápasu s časovým limitem Ultra Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno, možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt, uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)

Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát? Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné sportovní kariéry a začal se přiživovat coby střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych si ani na slanou vodu.

Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a „rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…

Povedlo se mu to. A ne, že ne!

Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny strany (nejen energie). Co to je?

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Hozená rukavice města – Urban Challenge Ostrava 2017

Jde to se mnou z kopce! Poslední měsíce se v Chrámu nevyskytuji ani z poloviny tolikrát, kolikrát bych chtěl, a o mé silově/běžecké výkonnosti si aktuálně nemyslím nic moc hezkého. Slibuji, že se polepším. Možná. To ty dovolené – člověk vyskočí z rozjetého vlaku a ty „návraty“ zpátky… Dejme tomu, že to je můj vlastní svérázný způsob, jak se vhodně připravit na Libereckou bestii, která už klepe na dveře? Tak trochu sebevražedně svérázný způsob. Ale co, vždycky jsem byl „ten divný“.

Navíc mě poslední dobou začaly bolet i v klidovém režimu věci, které se povětšinou ozývaly při zápřahu až na dvacátém kilometru a tak všelijak podobně. Kupříkladu můj „nevrgrýn“ pravé koleno:
„Hm, už 14 dní mě to bolí v podstatě neměnně, co kdybych s tím pro jistotu zašel za nějakým bílým pláštěm?“
„A co jako čekáš? Třicet let ses válel za počítačem a teď se hýbeš…“
Manželka v tom má jasno. Chápu. Prostě to teď budu šetřit a pak se uvidí.

A proto jsem si hned následující den vyšlápl Praděd i s Imperátorem na hřbetě.
A proto jsem další dny dovolené naběhal/nachodil pěkné štreky v rámci různých výletů do okolí.
A proto jsem přijal ostravskou „Výzvu města“.

Jo, už to bolí výrazně méně.

Dobré to bylo! Takové příjemné zpestření sobotního dopoledne – rychlé a osvěžující. Žádné složité silové překážky, žádné angličáky ani „rundky karne“, prostě 5kilometrový běžecký závod prima městskými „kulisami“. Jeden zde tak může hopkat po popelnicích bez obav, že dostane přes hubu od rozzuřeného popeláře. Kde jinde taky lze skákat po autech, bušit do nich kladivem a neskončit minimálně u „podání vysvětlení“? Přece na Urban Challenge.

A proto jsem si to natočil a i přes veškerou všeobecně známou nechuť sestříhal… (Vlastní limity je třeba překonávat, víme?)

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Flo(ris) (Soundcloud.com), Creative Commons BY-NC-SA

Sběratel angličáků aneb Spartan Race Beast Liberec 2017

Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo, panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků, tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem se už koneckonců zmiňoval.)

Úvodní odsazení příběhu

Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí – „Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů, shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí, namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací „příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.

V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější, v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se promenádují hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.

Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad, ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne. Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice, „Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky dělám, víme?

„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé (rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem dále po svých.

Střípky hlavního dějství

Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku – líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát), přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na 11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to, mluví anglicky a absolvuje závod v tomto kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“. Sběratelství!

Tloustnu! (Jateční bilancování V)

„Lehce obézní, nesportuje…“
Tuto informaci jsem našel ve výpisu ze své zdravotní dokumentace, kterou jsem letos v pozdním jaru potřeboval po své obvoďačce.

Ruce držící onen papír se roztřásly vztekem, oči podlila krev, na čele naběhla žíla – jak si jen dovoluje, baba, mě takto pomlouvat?! Co si o mně pomyslí cíl výpisu dokumentace? Zvažoval jsem, že jí prostě pošlu děkovný balíček s „budíkem“, nebo aspoň při příští příležitosti setkání popustím uzdu svému koprolalickému já… Jenže se „něco“ zlomilo. Asi ve mně začal úřadovat můj přirozený respekt k autoritám, má všeobecně známá submisivita, bezbřehá pokora, pasivní přijímání věcí tak, jak jsou… Prostě paní doktorka má vždycky pravdu. Vždyť na to musela studovat tolik let! Tečka! Sice mě v mé akceptaci lehounce znejisťovala věta „Děti nemá.“ v tomtéž lejstru o pár řádků níže – že by se přeci jen mýlila? Nic, nikam, lékařům se neodporuje. (Že nemám děti si někdy posléze vyřeším s manželkou. Tedy až k tomu nasbírám odvahu, což odhaduji tak na 87–146,523 let.)

Není se tak čemu divit, že mé léto vypadalo tak, jak vypadalo – prostě jsem poctivě plnil to, co mi lékařka nařídila. Podvědomě. Ne, že bych se vším sekl a začal se modlit k bůčku, křižovat se jitrnicí a věřit na ráj klobás, hýbal jsem se víceméně jako dříve, ale plíživě přijímal o fous více energie, než vydával. (Stěžejní vstupy byly hlavně o destilátech.) Získaná super schopnost „sběratelství“ tak byla neodvratná. Ale že se, panečku, povedla, co? Stále na ni vzpomínám jako na svůj nejpovedenější extrémní spektákl.

Drápky medového pantera – třetí a čtvrtý

…a to kolo hubeného štěstí, kterým jsem začal otáčet před několika týdny, už nejde zastavit. No fakt! Mnohé domácí večery v týdnu trávím v objetí kardia na rotopedu v ložnici, abych ji po hodině neúspěšného cyklistického „přesunu“ přeměnil na babskou šatnu po tělocviku s pytlem vojenských zadků v koutě, ale to vždy vyvětrám, než se přiblíží manželka a pokusí se mě zabít… K tomu všemu dvě odpoledne v týdnu, coby terapeut-amatér, vyvádím v Chrámu činek a tyčinek své tělo z všeobecné amnézie, a mám úspěchy. Už si totiž vzpomnělo, že umělo trošku běhat. Původní tři čtvrtiny hodiny na sedm kilometrů jsem už „stáhl“ na čas pod 38 minut. Teď pracuji na oživení vzpomínky, že mělo i sílu. Malou trošičku síly. (Krátkodobá obligátní předzávodní nemoc je za mnou, takže opět hrr na to.) Pardubická konina je totiž za rohem a bude těžká…

Zbytky svého času trávím v práci a s rodinou. Tedy pokud zrovna zadumaně necivím do kalendáře pro příští rok. Proč tam? Protože se ve víru aktuálního dění probudil můj vnitřní vůl (spíše raději „exhumoval“) a je (dočasně?) plný elánu, odhodlání a chutě do dalšího závodního trdlování. Takže pilně rozvažuji, plánuji, registruji, abych si to pak později, nejlépe v den závodu mohl vyčítat, víme? Drtivá většina OCR spektáklů v republice a přilehlém okolí již zná podstatnou část svých 2018 termínů, ti ostatní slibují, že se „vše brzy dozvíme“. Dobrá, brzy tedy uvidím, řekla si má naivní niterní myšlenková husa a dále snila o svém klasu, zatímco můj osobní medový panter, rozhodnutý nečekat a konat, šrotoval palicí na plné obrátky… Medová matrace a její 4. ročník – ten závod, který mě při mé druhé účasti přesvědčil, že zraje do krásy? Tak jej hodnotilo mé nadšené já. Naproti tomu mé skeptické nyní našeptává – má to ještě smysl? Nebudu s tím vším už jen parodií matky moudrosti, která se neustále opakuje?

(Velká vážná chvíle hlubokého přemýšlení, v níž pád špendlíku zní asi jako výstřel z největšího z moždířů.)

Má a nebudu!

Perníková konina: Taxis Gladiator Race 2017

„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU. Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně 12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“. Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím chybět!

Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty, vystřídal týden hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic, s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem, moc rád.

Tam!

Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu. Měřeno mou optikou: Nechytil – nerozbitný spartský kůň, jeho kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň. Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta, ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý „malá a skladná“. Tak jela s námi.

(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)

Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte „monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na letošním Spartan Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu – člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál, triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi. V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala, protože startovala jen hodinu po nás!

Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho poznamenají. O tom přeci jen už něco vím.

Hlavní dějství

Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být? Koneckonců lid si to vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

čtvrtek, 22. únor 2018
Hm, prý posel jara. Když se tak dívám na kalendář, řekl bych spíše „osel jara“. #naivka

středa, 21. únor 2018
V životě každého rodiče vždy přijde ta chvíle rozhodování, zda mít, nebo nemít děti… youtube.com/wat­ch?v=bTvHG…

úterý, 20. únor 2018
Cestou ze školky v autě hlasově vytáčím…
„Neříká se kól matka, táto, ale kól maminka.“
 
Imp, arbitr vztahů v mé části rodiny. #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist