Červenec 2017

Ultra Harpagon aneb Svou diskvalifikaci nedám zadarmo

pondělí, 10. červenec 2017, přečteno 3565×

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil se slovy: „Podruhé Lysá? Moc hezká sviňárna na závěr! Obzvláště bude-li již od finální odbočky auto co by kamenem dohodil a zbytek po rovince došel!“

Moc jsem toho nenaspal – ne, že bych nechtěl, ale když byl start z Ostravice dohodnutý na pátou, nebylo zbytí. Vstával jsem tak už po třetí, lahoda. Vydatná snídaně, přesun na výchozí pozici. Hole tentokrát zůstanou v autě – omlouvám se, ale dnes nebude pro seniory místo. Těm by navíc asi neslušelo dělat na každé zastávce, kterých bude 10, poctivých 20 kliků.

„Chce se ti?“ šťouchnul jsem do zívajícího parťáka, když jsme vyrazili k vrcholu Lysé hory.
„To dáme. Pod deset hodin. Stejně jako tu ultra svini ve Valči.“
(Očekávání na nultém kilometru.)

Snad to bylo vydatnou snídaní, svěžím začátkem nebo se nám oběma prostě pokazily hodinky, nicméně za necelé dvě hodiny jsme byli zase dole – na 11. kilometru a na druhé straně nejvyššího kopce) Moravskoslezských Beskyd. Ostře nahoru, výklusem dolů, čtyřicítka kliků cestou. Před námi se začínal rýsovat „zabiják turistů“ – Travný. Nemám ten kopec rád, fakt nemám, ale i přese všechnu nechuť na mě nahoře parťák čekal méně než pět minut. (Aspoň to tvrdil.) Jeho tempo bylo jako obvykle svižnější (to ten crossfit), ale já se statečně držel. Dohnal je nyní Krátký-Dočkal, víme?

„Stále si myslíš, že je Ultra bestie dobrý nápad?“ hodil k nohám kolegovi další otázku na vousaté téma můj vnitřní Mefisto poté, co jsme seběhli dolů ke Zlatníku.
„Nějak to dopadne, poběžíme, uvidíme.“
Jistá sleva z ranních, neohrožených „to dáme“ nároků začínala být patrná.

Po třicátém kilometru trasy kdosi našel naše vnitřní vypínače zrychlených přesunů a stisknul je. Takové to:
„Jak se cítíš, můžeš ještě běžet?“
„Jebe ti? Jsem rád, že jdu.“

Nakonec jsme svým tělům „domluvili“ magnesiem, nějakými energetickými gely a celkově se tak povedlo krizově „přemostit“ onen vyřazený hlavní okruh. Můj vnitřní elektrikář si samou radostí škrtl dvěma vodiči pod napětím o sebe a radostně zamrkal do jisker. Tak jsme se dostali až k vodnímu dílu Šance, kde na nás netrpělivě čekala poslední možnost rozhodování – zbaběle dále po rovině k autu, nebo dokončit tu sviňárnu, kterou Blbec vymyslel a Pitomec schválil? Samozřejmě, že dokončit! Moře stále po kolena. (Naneštěstí ani jeden z nás na Lysou horu z této strany ještě nikdy nešel, prostě jsme netušili…)

Byl to krpál jako prase! Vlastně ne jako prase, ale jako stádo prasat! Ani to ne, jako všechna prasata ze střední Evropy a části Asie! I když… Možná to nebylo až tak zlé, možná to byl jen mírný „stoupáček“, nicméně když máte čtyři desítky kilometrů v nohou s převýšením dva tisíce metrů, to se pak není čemu divit, že se jednomu rozbije míra chladného úsudku. Po hodině a něco stoupání jsme se začali netrpělivě rozhlížet – tady někde už to musí být, možná se jen motáme v poslední zatáčce před vrcholem, do cíle už musí zbývat poslední stovky metrů… Pak se les rozestoupil… a my ji zahlédli! Majestátně se před námi tyčila se svým televizním vysílačem, shlížela na nás, ubohé poutníky. Jistě si taky povšimla výrazu čirého zoufalství, které se v našich tvářích začalo zrcadlit. Nejenže totiž byla ještě pekelně daleko, ale ke všemu navíc stále zatraceně vysoko! Tohle nečekal ani jeden z nás a oběma bylo jasné, že je fakt zle. Zásoby vody v batozích zmizely už před nějakou chvílí a zkrátit trasu nebylo jak. Dohodli jsme se tedy, že kdybychom se už neviděli, aby ten přeživší našel a důstojně zakopal tělo toho druhého a pak každý svým tempem vyrazil v ústrety svému osudu.

Řekl bych, že jsem si poprvé v životě sáhl na dno svých sil, možná jsem začal i chvíli hloubit další patra – všechny minulé silové „akce“ se najednou zdály jako leháro v mechu a kapradí, jen Křemílek s Vochomůrkou chyběli. Škoda jen, že už v té chvíli bylo takové vedro, že žádný turista prostě nešel okolo – ten pohled, jak si se zkřiveným ksichtem hraji na poblázněného alternativistu, protože v polovině kopce objímám strom, byl asi k nezaplacení. Po tváři se mi při tom koulely slzy jako hrachy, jelikož jsem usilovně přemýšlel, co s tou bolestí pravého kolene, která se znenadání objevila? Co by, hlavně si nesedat, snažit se pokračovat. Rámcovým tempem nehybného předmětu jsem tedy postupoval dále a snažil se přesvědčit sebe sama, že je to v hlavě, i když koleno zarputile tvrdilo opak… Druhé mu přizvukovalo. Než se v takovéto situaci dostanete nahoru, to jednomu proběhne život před očima. Ale co, myslím si, že to byl prima film – takový průnik absurdního dramatu a černé tragikomedie s přesahy do hororu staré italské školy. Na ČSFD by v jistých kruzích, čítajících nuly až jednotky jedinců, mohl sklidit vysoké hodnocení. No co? Blouznil jsem. (Později jsem se dozvěděl, že můj kolega na tom byl obdobně. Jeho „film“ byl hluboce filosofický se zápletkou o tulákovi, co na své cestě upadl a ve dlouhé stopáži hovoří sám se sebou, aby si dodal vůli ke zvednutí se.)

„Stále se těšíš do Valči?“ položil jsem místo pozdravu parťákovi obligátní otázku poté, co jsem dolezl nahoru. (Můj cynický přístup ke všemu mě naštěstí neopustil.)
„Seru na celý Ultra Beast!“ dostalo se mi v odpověď.
„Ty taky?!“
(Mé hodinky ukazovaly 10 hodin a 10 minut na „trati“. Jak jsou jen ty pocity relativní, co?)

Chvíli jsme jen tak seděli, tupě hleděli před sebe a lili do svých chřtánů litry nakoupených tekutin. Teprve pak se začali belhat dolů – posledních pět kilometrů! Abych ulehčil kolenu, vysomroval jsem od parťáka hole, které on na rozdíl ode mě měl s sebou, byť je nevyužíval, a již dokonale natrénovaným tempem nehybného předmětu mířil hezky vzhůru dolů.

Cestou jsem samozřejmě proklínal vše svaté i nesvaté, ale taky cítil, že vnitřně mobilizuji veškerá torza zbylých sil. V momentě, když se mě pokusili „předběhnout“ dva jedinci, které si matně vybavuji z vrcholu – takový ten typ, co si jednou za rok za půl dne vyšlápne Lysou a pak z toho po zbytek měsíců „žije“, jaký není skvělý turista, řekl jsem si „a dost“! Složil jsem hole a zbytek trasy doběhl. Koleno bylo natolik zaskočeno, že se překvapivě neodvážilo ani pípnout. U auta jsem poslední dvacítkou dovršil sumu 200 kliků a doznal, že tvrzení „když už jeden nemůže, může ještě jednou tolik“ není až takový blábol. Tohle si musím důkladně zapamatovat pro závod, na který byl tento trénink.

Takže to bychom měli účtenku: 50 km trať, 2700 metrů převýšení, bonusových 200 kliků, vše za 12 hodin čistého času.

Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!

Nicméně ať už to v sobotu dopadne tak či onak, kdesi uvnitř sebe cítím, že mám splněno a případné (ne)dokončení Ultra bestie už není až tak důležité, jak se mi doposud zdálo…