Zkusil jsem zavolat Leošovi a zjistit, co mi uniká a co je na této
jídelně tak skvělého, když můj žaludek dal najevo zcela jednoznačné
resumé. Dostalo se mi odpovědi, že pultík s věcmi, které se kupují
samostatně na váhu – kus masa, zrníčko rýže (samozřejmě nasucho, bez
omáčky) a hrst salátu. A v tu ránu mi to do sebe zapadlo. Pracovně
zavádím nový terminus technikus „krabičkové myšlení“ (dejme tomu, že
je to vzdálený bratranec doublethinku) a jistě se budu tomuto oboru ještě
věnovat.
To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník
s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl
zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva
jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí
něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil
i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu
činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.
A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla
jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho
vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten
den …
Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je
založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé
kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím
se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom,
nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci
fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo
základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka
jako carnitin, BCAA, kreatin a další
zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.
Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme
nalézt toto:
~21:00
pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka –
případně sojového
A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde
to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci
o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí,
tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.
„Věnování pro »Kultturistu«, který není vůbec tak špatný, jak
se snaží být! Díky.“
Tato vřelá slova plná trenérské něhy, která si nezadá s rodičovskou,
mně Leoš napsal 12. 6. 2015 do své knihy Sacharidové vlny, kterou v té
době vyplivlo nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty
knihkupců. A když říkám „své knihy“, mám tím skutečně na mysli,
že Leoš tuto knihu napsal, ne pouze vlastnil. Chvilku jsem ho podezříval
z postranních úmyslů ovlivňovat mé podvědomí, jelikož podtitul knihy
zní „Cyklování sacharidů pro účinné odbourávání tuků“, jenže já
byl v té tobě již zoufale
normální, a tak jsem své pochyby zaplašil.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek, slušně jsem poděkoval a
přislíbil, že si knihu určitě rád přečtu a možná i
„zrecenzuji“ – jenže jsem neřekl kdy. Strategicky. Leošovi to sice
nedalo, pár týdnů a měsíců se tu a tam, když mě potkal, s neskrývanou
nadějí v hlase zeptal, zda jsem už knihu četl, ale odpověď byla stále
tatáž. Jeden by si na to i zvykl, vždy tak hezky povadl, když jsem zavrtěl
hlavou – aspoň malá satisfakce za to jeho mučení mého slabého
tělíčka, ale ono to omrzí.
A pak se zjevily Vánoce a naše famílie na Boží hod (Vždy
přemýšlím, zda nemá tento kalendářní den něco společného s Honzou
Železným a rokem 1996, kdy se mu to fakt povedlo. Ale to bylo vlastně
v květnu.) odplula na pár dnů na jižní Moravu k rodičům mé choti. Ty
doby, kdy jsem se tam jezdil nezřízeně nacpávat, což tchyně kvitovala
s velkým povděkem (dobré prase všechno spase a je hýčkáno), jsou už
dávno tytam, takže se teď bude už jen číst. Číst – jíst, zní to
podobně a obojí je o krmi. Těla – ducha, to je fuk. Imperátor bude
strčen natěšeným prarodičům, kterým se krátkodobě odpustí devastace
všech synátorových návyků k samostatnosti, a budu mít klid. Manželka
taky. Já budu obracet stránky v knížkách, manželka nejspíše spát.
Nebudu zastírat, že to byl skvělý plán – koneckonců byl můj –
takže není pochyb, že vyšel na 100 %.
„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).
Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců
výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne
nepodobnou velkorypadlu
hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že
mám poslední dobou dobré
srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného
vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem
si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal,
křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora
popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase
levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu,
jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.
Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když
dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež
by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový
kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych
pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů
snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak
trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem
vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu.
Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase
rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Dirty Rotten Imbeciles! 🖤 Jako za starých časů, i když… Dříve
jsem na koncerty a z nich chodil pěšky jen v sebeobraně, když nic nejelo,
nebo to bylo plné lidí. A dnes? Osm tam, osm pak zpět, jako malina. #ploužímlitr
Když už je jeden bez nálady a večerní desítka tak stojí za hovno, je
čas to k závěrečnému „povznesení“ vzít přes tu naši ostravskou
Kodaň. Než se oteplí a pro samé lidi nebude kam plivnout. 😈 #ploužímlitr