Rok 2022

sobota, 19. listopad 2022, přečteno 12474×

Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na Mapách přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“, možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci „zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými 83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.

„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“

Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly další hry, a to navazující #ttisícovky a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky. Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!

Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n. m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá skupinka má „cosi“ společného…

neděle, 4. září 2022, přečteno 6498×

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid

To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou, že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž, který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému „rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou. Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito „bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci. (Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní „sociální já“…

„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup malomocných?

úterý, 1. únor 2022, přečteno 22959×

„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova „vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému – smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat, když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli, když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.

Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina, která přímo vychází z Tisícovek, jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.

O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?

Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak značky. Až sem jsou pravidla stejná.

Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd 800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa, pak šikovný nástroj overpass turbo nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to vlastně i rádi.

pondělí, 3. leden 2022, přečteno 9333×

„Cože? Mocli?“ Nu dobrá, jak myslíš, proklel jsem v duchu váhu, na kterou jsem se zcela omylem a jistě jen náhodou cestou z koupelny postavil. Prvotní šok naštěstí brzy vystřídalo vnitřní smíření. Uvědomil jsem si totiž, že je to při mé spotřebě vína a všelijakého večerního „zobu“ v posledních měsících docela dobré číslo. A stále nejsem na hodnotě jako na začátku cesty _zdravého životního stylu, byť se nenápadně i nebezpečně blížím. Nemohu se však ubránit důvodnému podezření, že kdybych za uplynulý rok neměl v nohách přes 2000 km dálkových a 70 km výškových, vypadal bych… No minimálně bych pozvolna začínal mít vlastní gravitaci a menší předměty by mě nesměle obletovaly. Prvním dvěma bych martsky familiérně říkal Phobík a Dejmík. Jsem přece z Marsu, tedy Marťan, tedy divný, ex-otický… Ale zpět.

To byl rok! Vezmu to hezky popořadě, vpravdě po střípcích abecedně…

A jako „Ach, mí ubozí blízcí“

Uploužit 2000 km, to chvilku trvá. Přesněji řečeno 19 dnů a nějaké drobné! Tolik čistého času jsem strávil na horách, na různých závodech nebo prostě jen obyčejným pobíháním po Ostravě na svých oblíbených večerních desítkách až dvanáctkách, přičemž o pivu nemůže být řeč…