Spartské z bláta do ještě většího bláta
, přečteno 3773×
Úvod – expozice
Od mé prvotní spartské iniciace uplynulo pěkných pár měsíců a byly to víceméně poklidné měsíce, beru-li v potaz své standardní měřítko. Přežil jsem medovou matraci, absolvoval jednu bezva dovolenou a ve volném čase plíživě zvyšoval svou osobní kondici. No ne že by šlo zrovna o horkou novinku do televizních novin, zase taková raketa to u mě není, ale uvědomuji si, že už zaběhnu nějaký ten kilometr bez toho, abych ze sebe každých pár stovek metrů vyplivl jeden plicní sklípek. Také se už oženu, aniž bych se přitom zmrzačil, s kusem železa, který je o poznání větší, než tomu bývalo. A proto jsem neměl z druhého kroku toho svého upoceného triptychu, který „slepičí prdelka“ Leoš samozřejmě vytroubil na svém fejs-bůčku celé planetě, velké obavy.
Když jsem se pak týden před závodem svíjel v křečích po nočním šavlovém tanci (naše rodina si Chačaturjana zjevně oblíbila) z „otráveného“ jídla z restaurace, došlo mi, že je to vlastně můj obvyklý scénář, a začal jsem se těšit, jaký asi „majstrštyk“ mě bude čekat týden před zeleným uzavřením trojice. Ale to předbíhám. Po svém nočním tyjátru s „keramickým přítelem“ jsem v práci totálně devastoval páteční morálku mužstva, jelikož jsem podstatnou část dopoledne trávil na gaučíku, který mám v kanceláři, a domů odešel před polednem. Bez oběda. Jako bonus jsem i za tak krátkou a velice produktivní pracovní dobu stihl děsit kolegyně, které přede mnou štítivě uskakovaly do zdí, když na svou lítostivou zvědavost dostaly odpověď, co mi je – byla vidět jejich hluboká důvěra v to, že to fakt mám z jídla a nejedná se o salmonelu nebo alespoň mor. Když tak přemýšlím, proč jsem do té práce vůbec šel? Kvůli krásným očím Velkostatkářovým určitě ne, ale musel jsem předat úkoly, mám totiž v sobě ještě nějakou tu špetku té… no… jak se tomu jen nadává… „odpovídanosti“.
Velkolepé víkendové plány tímto vzaly za své, pár lidí už má určitě mou vúdú panenku, ale co už nadělám, nemusím se aspoň divit zcela nečekaným a nelogickým bolestem. V neděli v podvečer jsem se cítil jakž takž fit a měl tedy pět dnů na to, abych se ujistil, že to s mou „vrcholovou formou“ až tak moc nezamávalo. Asi ne, uznal jsem nakonec – kde fakta ukazují něco jiného, je třeba sobě samému nakecat opak a vše je tak v pořádku.