Prosinec 2015

Jako hladovému trus

středa, 23. prosinec 2015, přečteno 3598×

Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda, protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.

Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.

Tato týdenní čtveřice tréninků podpořena hromadou žrádla a nějakými suplementy (nic tragického, na to bych nepřistoupil, jen nějaká amina [ne ta Pučálkovic] a krea-cosi [možná „-tura“] plus protein) už po několika týdnech dává tušit výsledky. Nejenom že jsou ty mé hrudky podkožního tvarohu, kterému se říkají bi- a tri- cepsy, nějaké napučené, ale začínám se docela bez problémů ohánět kusy želez, na nichž je napsáno číslo o několik jednotek vyšší než nejvyšší možné dříve dosažené. I ty kliky už zvládám. Občas. Není se proto čemu divit, že každý večer ve velkém očekávaní kontroluji e-mail, zda už tam nemám tu nabídku na, hned po Slym, nejdůležitější roli v připravovaném kasovním trháku „Poslední krev“ (Rambo V). Zatím nic, ale to přijde, přijde. Možná mám však jen blbě nastavený antispamový filtr. A nebo se už v zámoří ví, že jsem stihl být mezi tím vším i nemocný, a proto ještě otálejí a čekají, co se ze mě vyvine?

„Stalo se ti to, co nechce potkat nikdo v objemové fázi, ta nemoc ti dost ublížila,“ začal svůj komentář mého týdenního výpadku Leoš, „proto si všichni špičkoví »bodybíldři« dávají na své zdraví velký pozor.“
„Tak moment, odkdy jsem špičkový »bodybíldr«?“
„…a jasně, asi jsem se měl odstěhovat do hotelu, když manželka lehla s Imperátorem a jakýmsi nosohltanovým morem ve stejný den.“
Ale co už, aspoň se budu mít na co vymlouvat, až mě Leoš ocejchuje a výsledky nebudou valné.

Takové to:
„Víte, kde jsem už mohl být, nebýt té nemoci?“
„Mám já to ale smůlu…“

Nebo z druhé strany:
„To čumíte, co? Ty výsledky! A to jsem navíc byl i na smrt nemocný a týden nikam nechodil.“
„Mají to ale všichni profesionální kulturisté štěstí – beztak to nebyla nemoc, ale plánované spiknutí…“

Nicméně zpět na zem. Na druhou stranu musím uznat, že i přes veškeré časové optimalizace (domácí TRX je klíč) mi ten můj testosteronový kabaret užírá z vlastních volných chvil větší porci, než bych byl ochoten kdy investovat. Pár lidí z okolí mě už možná chce přinejmenším uškrtit (například mou dlouhodobě nepoužívanou basovou strunou E), jelikož jsem některé věci, na nichž se s nimi podílím, krátkodobě odsunul na vedlejší kolej, která již nehezky rezaví. Ale už to možná nebude dlouho trvat, i sám Leoš už naznačuje druhé osiření, a proto již nakupuji kapesníky do zásoby, abych měl ty potoky slz čím vysušovat.

No, nebude to dlouho trvat. Sžírá mě vnitřní rozpolcenost – ono mě to totiž fakt baví! Možná je to sice nějaká vnitřní obrana vlastního podvědomí, abych si sám sebe ještě vážil, jelikož je to vše, co dělám, veskrze strašné, ale po tom raději nějak zvlášť do hloubky nepátrám. Pozitivem je, že mě ještě ani v nejmenším nenapadlo zapojit se do společenského cvičení a stát se tak inventářem, ale na druhou stranu musím přiznat, že mé testosteronové plány do budoucího roku jsou nemalé. Takřka sparťansky šílené. Ale zda to má vše smysl, se ukáže až u následné jateční bilance.

Čeká mě totiž kontrolní ocejchování a můj vnitřní realista (navzdory tomu zapálenému bláznovi) se stejně nemůže zbavit tušení, že se na mě tabulkově nezměnilo ani zbla. Mé maso je prostě konstantní a ta pozvolně rostoucí síla je jen dílem náhody nebo statisticky přijatelné chyby v chápání sebe sama.

Tak nic, měření proběhlo a…

A necelých dvě a půl kila masa nahoře plus půl kila špeku (to je tím přežíráním).

Jedeme tedy dál!