… a jako třešnička na dortu se objevil jeden z klientů – fitness
trenér (mému prvnímu seznámení s ním věnuji samostatnou kapitolu),
který (přeneseně) z malých tlustých Řeků dělá malé
šlachovité/svalnaté Řeky (za což má můj hluboký obdiv), ale také
z normálních hezkých/hezky tvarovaných ženských vytváří mému oku
nevzhledné „pytlíky kostí“, které si nezadají s nítěnkami, kde už
poklonu nevysekávám.
„Čau, je mi zle jak starému psovi,“ začal ten hovor, když jsem zvedl
neurvale zvonící telefon, na němž blikalo šéfovo jméno. „Dnes to
nedám, musíš zajet do fitka nafotit jednoho chlapa.“ Znělo to tak smutně,
že by nejedna placená plačka obrážející pohřby takové podání
záviděla. Své vyděšení, následné rozhořčení a nutkavou potřebu
položit otázku, zda skutečně ví, komu volá a co po něm chce, jsem udusil
v zárodku – koneckonců to také mohlo být jeho posledním přáním a
tomu se nemá odporovat. Vzal jsem tedy firemní foťák, přihodil pár
objektivů, které jsem mohl potřebovat, jeden velký a těžký pro
případnou potřebu sebeobrany, nabil baterie v blesku a s bouřkovými mraky
v hlavě vyrazil.
Onen Chrám činek a tyčinek jsem našel snadno, chvilka zaváhání,
potřeba utéci a dělat, že jsem dnes v práci nebyl a vlastně v této
firmě nikdy nepracoval. V hlavě se mi hádalo mé cynické já s tím
pochybovačným …
Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal
chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na
obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil,
když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl
mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži.
Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a
místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně
močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké
sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého
šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce
(pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc
rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový
golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za
dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to
stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …
Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný
žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze
myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam
rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam
prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním
setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí
profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních
„selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně
rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň
oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a
tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci,
mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco
vymyslíme.“ …
„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za
pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání
odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový,
jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze
spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto
zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima,
jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou
povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem
nezapomněl.
Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě
„měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans
of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten
ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se
zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také.
U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými
padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat
do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si
něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …
Dny plynuly a mé návštěvy Chrámu se staly takřka rutinou. Nejprve
hodina s Leošem, poté čas máchání rukama/nohama. Tomu prvnímu zatím
říkám „očichávání posilovacích strojů a nástrojů“
(V přeneseném významu, na co jste mysleli?), tomu druhému říkám
„poslouchání hudby“, protože ta je tím, co mě drží přibitého
k orbitreku. Týden střídal týden a já mohu poznamenat, že i manželka se
do mé „proměny“ zapojila s nebývalým nadšením. To asi proto, že má
sklony k býložravosti a vše, co zavání alternativou a biem ráda
prozkoumává. A tak se obsah naší lednice začal plíživě proměňovat,
postupně mizely například sýry a začaly je nahrazovat věci, jež se staly
součástí večeří, a jejichž jména bych dříve hledal maximálně tak ve
slovníku. Například „robi“ – hledal bych někde mezi hesly
„rektální“ a „rypák“ a přitom je to taková bezva věc! Než jsem se
nadál, kalendář se překulil do března, což znamenalo jediné –
podstoupím kontrolní měření, abych měl černé na bílém, jak se má
dramatická životní změna ujala.
Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“
už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co
se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž
byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl
téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám
nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám,
že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“
zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí
sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)
Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“
vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že
mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už
nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má
člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl
při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi
pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …
Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je
založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé
kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím
se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom,
nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci
fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo
základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka
jako carnitin, BCAA, kreatin a další
zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.
Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme
nalézt toto:
~21:00
pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka –
případně sojového
A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde
to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci
o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí,
tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.
Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu
Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak
podobně. Leošova
mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně
začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“
kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní,
protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v
„manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy
kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec
roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném
alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše
v normálu.
Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten
víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to
byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý
Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a
zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký,
taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat
jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?
Brzy osiřím! Už je to totiž téměř pět neskutečných měsíců, co
pravidelně docházím dvakrát týdně do Chrámu, kde se víceméně
dobrovolně nechávám týrat Leošem. Jako by to bylo včera, když jsem
poprvé kroutil očima nad těmi hrozivými věcmi, kterých jsem se stal
součástí. Dnes jsem už ostřílený matador a dech už mi nevyrazí ani
chlap ve šponovkách, ani kross-fitter polepený
leukoplastí, jen lehce pozvednu obočí a dělám, jako bych tam nebyl. Často
si při svých neohrabaných pohybových aktivitách představuji, že jsem na
nějakém jiném, hezčím místě – třeba na skládce – a dělám
nějaké jiné, hezčí věci – třeba vybírám bezdomovcům vešky, kde
každou zálibně skousnu mezi předními zuby. Ale to jsem se zasnil. Vlastně
od té doby, co jsem se od Leoše dozvěděl, že brzy osiřím, tak se mi
různá zasnění stávají docela často. (Chvíle mezi tím vyplňuji
brečením do polštáře, ale to se možná někdy poddá.) Musím se totiž
přiznat k jedné věci, za celou tu dlouhou dobu jsem začal mít toho svého
trenérského sadistu rád. Vyvinul se mezi námi naprosto učebnicový
příklad stockholmského syndromu, takže už je určitě každému navýsost
jasné, jak se teď asi cítím.
„Co bude dál?“
„Bude mě to ještě bavit?“
„Kde teď má člověk brát nějakou tu jistotu?“
No ano, už je to takřka měsíc, co jsem se unyle rozněžnil nad
„krámy do chalupy“ a v mém pošetilém testosteronovém deníčku se od
té doby nepohnulo ani písmenko. Pesimisticky naladění čtenáři již
možná pomýšleli na nejhorší vizi, ti sluníčkověji smýšlející na mou
internaci v cele s polštáři na zdech, případně těm nepřejícím svitla
naděje, že jsem se opět začal přežírat a celé to vzdal. Nic z toho se
však nekonalo, je léto, doba dovolených. Doba pohybově laděných
dovolených a ke všemu doba prvních dovolených s Imperátorem. A jaká to
byla doba! Ale o tom někdy později.
Leoš mezitím dostál svému slibu a skutečně mě opustil. Abych uvedl
veškeré nejasnosti na pravou míru, toto opuštění bylo plánované
a dříve dohodnuté. Zlým jazykům navzdory uvedu, že to se mnou
Leoš skutečně nevzdal – ani jsem se na něj nevrhal s nutkáním ke
rdoušení příliš často, stejně tak jsem často „náhodně“
neupouštěl směrem k jeho nohám závaží, která jsem už neunesl (toto se
odehrávalo jen v mých sladkých představách). I na mé občasné záchvaty
koprolálie mezi prvním a sedmistým padesátým druhým omdlením
z vyčerpání si Leoš zvykl a bral je tak nějak s nadhledem. Prostě jsem
už „hotový“ a nyní to už musím zvládnout sám i bez berličky
v podání osobního trenéra! Když se nad tím vším zamyslím, přiznejme
si, že to není Leoš, kdo mě opouští, ale jsem to právě
já, kdo jej propouští, čímž mu dávám prostor, aby
pomohl dalším a dalším jedincům s jateční vyhlídkou. Svět tak bude
zase o něco zdravější, a to vše vlastně díky mně. Učiněný filantrop!
Očekávám minimálně děkovný dopis z ministerstva zdravotnictví a při
nejbližší příležitosti metál.
Hotovo! Troufám si říct, že jako sirotek jsem už dostatečně
ostřílený. Trvalo to sice trošičku déle, ale všechny ty běžné fáze,
kterými si nepochybně musí projít každý cvičenec, jehož osobní trenér
opustil, už jsou za mnou. Kdyby ještě Eliška Kübler-Rossová žila, jistě
by měla ze mě radost, jak hezky mi to šlo.
Popírání
„Leoši, ty si mě fotíš do sbírky těch nejlepších klientů?“
„Je mi to sice trošičku nepříjemné, ale cením si toho, jistě budu na
čestném místě ve vitrínce. Možná i v medailonku na tvém krku,
že?“
„Jak jako brzy konec?“
„Že by se ty fotky měly stát nějakým mým manuálem, až tu nebudeš?
Tomu nevěřím! Ty tu přece budeš vždycky.“
Všeobecná nasranost
„To si snad děláš humor?!“
„Nenávidím tě! A pokud to skutečně myslíš vážně, kéž tě
tlusťoch padající ze schodů zavalí.“
„Jen počkej, s nějakým obzvláště vypaseným se domluvím.“
„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na
mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli
štěstí.
Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena
potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je
optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad
i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice
tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já
nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně
běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud
ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku.
Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými
krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané
fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“
kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou
„příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce
jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako
meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty
z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To
proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento
špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou
postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to
věděl!“
„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš.
Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni
začali pět jednu a tutéž písničku?
Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři,
jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“
potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze
ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a
slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co
už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na
mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal
pohrávat s tou strašlivou
myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě
nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil.
(Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím,
že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát
jsem začal právě v listopadu.)
Že už jsem hubený, to víme,
že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase
trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já
„neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše
hezky popořadě.
Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi
(stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna
tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další
společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných
narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už
nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té
pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se
o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně.
A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a
necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do
Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)
Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší
objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové
tréninky týdně. “
Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které
některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár
týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory,
šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem
v odpověď: „Tak jo!“
Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž
do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek
a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší
mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny
Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě
povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké
kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě
právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky
necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda,
protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem
si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně
suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.
Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá,
jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do
času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a
s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě
dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku,
věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky,
vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou
žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení
rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou
úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti –
křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím
se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.
„Věnování pro »Kultturistu«, který není vůbec tak špatný, jak
se snaží být! Díky.“
Tato vřelá slova plná trenérské něhy, která si nezadá s rodičovskou,
mně Leoš napsal 12. 6. 2015 do své knihy Sacharidové vlny, kterou v té
době vyplivlo nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty
knihkupců. A když říkám „své knihy“, mám tím skutečně na mysli,
že Leoš tuto knihu napsal, ne pouze vlastnil. Chvilku jsem ho podezříval
z postranních úmyslů ovlivňovat mé podvědomí, jelikož podtitul knihy
zní „Cyklování sacharidů pro účinné odbourávání tuků“, jenže já
byl v té tobě již zoufale
normální, a tak jsem své pochyby zaplašil.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek, slušně jsem poděkoval a
přislíbil, že si knihu určitě rád přečtu a možná i
„zrecenzuji“ – jenže jsem neřekl kdy. Strategicky. Leošovi to sice
nedalo, pár týdnů a měsíců se tu a tam, když mě potkal, s neskrývanou
nadějí v hlase zeptal, zda jsem už knihu četl, ale odpověď byla stále
tatáž. Jeden by si na to i zvykl, vždy tak hezky povadl, když jsem zavrtěl
hlavou – aspoň malá satisfakce za to jeho mučení mého slabého
tělíčka, ale ono to omrzí.
A pak se zjevily Vánoce a naše famílie na Boží hod (Vždy
přemýšlím, zda nemá tento kalendářní den něco společného s Honzou
Železným a rokem 1996, kdy se mu to fakt povedlo. Ale to bylo vlastně
v květnu.) odplula na pár dnů na jižní Moravu k rodičům mé choti. Ty
doby, kdy jsem se tam jezdil nezřízeně nacpávat, což tchyně kvitovala
s velkým povděkem (dobré prase všechno spase a je hýčkáno), jsou už
dávno tytam, takže se teď bude už jen číst. Číst – jíst, zní to
podobně a obojí je o krmi. Těla – ducha, to je fuk. Imperátor bude
strčen natěšeným prarodičům, kterým se krátkodobě odpustí devastace
všech synátorových návyků k samostatnosti, a budu mít klid. Manželka
taky. Já budu obracet stránky v knížkách, manželka nejspíše spát.
Nebudu zastírat, že to byl skvělý plán – koneckonců byl můj –
takže není pochyb, že vyšel na 100 %.
Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost,
která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak
rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky
pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše
vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli.
Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacismus“, kdy se do
všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené
kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt
veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost
latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla
tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným
příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.
Poté, kdy od první hodiny uplynul
nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi
vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka
(měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně
jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl
však jasno, nikdy jsem nechtěl…
Leoš mě opustil! Zase.
A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase.
Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ
zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to
přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě
i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha,
pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve
vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na
medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude
z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se
žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale
zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem
totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco
poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby,
s kusem železa v ruce šálil gravitaci.
Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil
jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov,
nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé
vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost
sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.
Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto
těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš
pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka.
Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?
Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po
druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se
člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo
obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic
takového nechci!
Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím
nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň
Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu
rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc
nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě
dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány.
Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který
se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví,
než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho
touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo
uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám
Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek
„zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl.
Účel světí prostředky.
Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí,
registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec
dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.
Ouvertura: Pět ran morových
Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor
o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to
předbíhám…
„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).
Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců
výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne
nepodobnou velkorypadlu
hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že
mám poslední dobou dobré
srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného
vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem
si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal,
křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora
popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase
levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu,
jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.
Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když
dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež
by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový
kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych
pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů
snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak
trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem
vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu.
Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase
rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?
„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se
Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj
osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou
reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat
delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský
luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou
té jeho, kterou
kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se
opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.
Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe
na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou
možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají,
ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu
specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.
Jedno však Velkostatkáři neupřu, má
s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla,
ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše
Ultra
Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace,
musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy
až na vrcholky hald
prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ –
nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry,
přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale
letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem
však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě
„zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně
mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?
Asi je to cosi z počátků, kdy jsme
ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského
syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním
Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a
v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se
virtuálními nůžkami OpenShotu
postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními,
pamatujeme?
Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž
kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu,
případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova
hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet
vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo
o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem
nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání,
beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to
přijít muselo! Z letošní medové
matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže
se jím „pochlubím“.
Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní
matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak
jako tomu vlastně bylo
letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou
trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.
Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND
team je beztak pohlednější než to mé letošní medově
matracové panoptikum!
Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti,
ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm
zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou
naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně.
Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém
zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě
„neobstál“ v zápasu
s časovým limitemUltra
Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás
veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti
kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických
myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno,
možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt,
uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na
návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je
to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)
Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned
zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát?
Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při
určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné
sportovní kariéry a začal se přiživovat coby
střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych
si ani na slanou vodu.
Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil
Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a
„rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si
jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti
druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se
při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…
Povedlo se mu to. A ne, že ne!
Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny
strany (nejen energie). Co to je?
„Lehce obézní, nesportuje…“
Tuto informaci jsem našel ve výpisu ze své zdravotní dokumentace, kterou
jsem letos v pozdním jaru potřeboval po své obvoďačce.
Ruce držící onen papír se roztřásly vztekem, oči podlila krev, na
čele naběhla žíla – jak si jen dovoluje, baba, mě takto pomlouvat?! Co
si o mně pomyslí cíl výpisu dokumentace? Zvažoval jsem, že jí prostě
pošlu děkovný balíček s „budíkem“, nebo aspoň při příští
příležitosti setkání popustím uzdu svému koprolalickému já… Jenže se
„něco“ zlomilo. Asi ve mně začal úřadovat můj přirozený respekt
k autoritám, má všeobecně známá submisivita, bezbřehá pokora, pasivní
přijímání věcí tak, jak jsou… Prostě paní doktorka má vždycky
pravdu. Vždyť na to musela studovat tolik let! Tečka! Sice mě v mé
akceptaci lehounce znejisťovala věta „Děti nemá.“ v tomtéž lejstru
o pár řádků níže – že by se přeci jen mýlila? Nic, nikam,
lékařům se neodporuje. (Že nemám děti si někdy posléze vyřeším
s manželkou. Tedy až k tomu nasbírám odvahu, což odhaduji tak na
87–146,523 let.)
Není se tak čemu divit, že mé léto vypadalo tak, jak vypadalo –
prostě jsem poctivě plnil to, co mi lékařka nařídila. Podvědomě. Ne, že
bych se vším sekl a začal se modlit k bůčku, křižovat se jitrnicí a
věřit na ráj
klobás, hýbal jsem se víceméně jako dříve, ale plíživě přijímal
o fous více energie, než vydával. (Stěžejní vstupy byly hlavně
o destilátech.) Získaná super schopnost „sběratelství“ tak byla neodvratná.
Ale že se, panečku, povedla, co? Stále na ni vzpomínám jako na svůj nejpovedenější
extrémní spektákl.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Říká se, že kdo pije sám, pije s ďáblem. A že je je to bezvadný
parťák! Co více chtít? Snad jen „The Return of Living Dead“ + „The
People Under the Stairs“ a večer je vskutku dokonalý. #slaměnývdovec
„Do you want to party? It's partytime!“ youtu.be/P2wIQ…