Štítek „Leoš“

… a jako třešnička na dortu se objevil jeden z klientů – fitness trenér (mému prvnímu seznámení s ním věnuji samostatnou kapitolu), který (přeneseně) z malých tlustých Řeků dělá malé šlachovité/svalnaté Řeky (za což má můj hluboký obdiv), ale také z normálních hezkých/hezky tvarovaných ženských vytváří mému oku nevzhledné „pytlíky kostí“, které si nezadají s nítěnkami, kde už poklonu nevysekávám.


První seznámení

„Čau, je mi zle jak starému psovi,“ začal ten hovor, když jsem zvedl neurvale zvonící telefon, na němž blikalo šéfovo jméno. „Dnes to nedám, musíš zajet do fitka nafotit jednoho chlapa.“ Znělo to tak smutně, že by nejedna placená plačka obrážející pohřby takové podání záviděla. Své vyděšení, následné rozhořčení a nutkavou potřebu položit otázku, zda skutečně ví, komu volá a co po něm chce, jsem udusil v zárodku – koneckonců to také mohlo být jeho posledním přáním a tomu se nemá odporovat. Vzal jsem tedy firemní foťák, přihodil pár objektivů, které jsem mohl potřebovat, jeden velký a těžký pro případnou potřebu sebeobrany, nabil baterie v blesku a s bouřkovými mraky v hlavě vyrazil.

Onen Chrám činek a tyčinek jsem našel snadno, chvilka zaváhání, potřeba utéci a dělat, že jsem dnes v práci nebyl a vlastně v této firmě nikdy nepracoval. V hlavě se mi hádalo mé cynické já s tím pochybovačným …

Druhé seznámení – pro úplnost

Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil, když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži. Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …

Jídelníček

Náš společný projekt s Leošem rostl jako dobře zalévaný žampión – ten pracovní projekt, samozřejmě, na nic jiného zatím nelze myslet. Z pohledu potenciálního zákazníka tu utěšeně, tu a tam rozpačitě, jelikož Leošova potřeba exhibovat své tělo jako dělo tam prostě byla. Nicméně mohlo to být horší a stejně jako při prvním setkání – na olej a zrcadla se nedostalo. Leoš má naštěstí profesionální fotografku, takže je sice svět chudší o několik bizarních „selfí“ s mobilem, ne nepodobným fejsbůčkovým náctkám, případně rudému politikovi, nicméně to pochroumané estetično v mé hlavě aspoň oceňuje řemeslnou práci dodávaných fotek. Když jsme tak končívali, tu a tam jsem naťukl „svůj problém“.
„Chápu, napíšu ti jídelníček,“ děl Leoš.
„Huš, hajzle,“ ocenil jsem nabídnutou ochotu, „nic takového nechci, mám svou vizi a rád bych našel společnou řeč.“
„Nu dobrá, víš co? Piš si dva týdny všechno, co jíš, něco vymyslíme.“ …

Začínáme

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …

Jateční bilancování

Dny plynuly a mé návštěvy Chrámu se staly takřka rutinou. Nejprve hodina s Leošem, poté čas máchání rukama/nohama. Tomu prvnímu zatím říkám „očichávání posilovacích strojů a nástrojů“ (V přeneseném významu, na co jste mysleli?), tomu druhému říkám „poslouchání hudby“, protože ta je tím, co mě drží přibitého k orbitreku. Týden střídal týden a já mohu poznamenat, že i manželka se do mé „proměny“ zapojila s nebývalým nadšením. To asi proto, že má sklony k býložravosti a vše, co zavání alternativou a biem ráda prozkoumává. A tak se obsah naší lednice začal plíživě proměňovat, postupně mizely například sýry a začaly je nahrazovat věci, jež se staly součástí večeří, a jejichž jména bych dříve hledal maximálně tak ve slovníku. Například „robi“ – hledal bych někde mezi hesly „rektální“ a „rypák“ a přitom je to taková bezva věc! Než jsem se nadál, kalendář se překulil do března, což znamenalo jediné – podstoupím kontrolní měření, abych měl černé na bílém, jak se má dramatická životní změna ujala.

Střepy odkazujících skutečností

Střepy chrámové

Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)

Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž. „Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl …

Týden na „drogách“

Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom, nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka jako carnitin, BCAA, kreatin a další zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.

Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme nalézt toto:

~21:00

  • pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka – případně sojového

A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí, tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.

Postřelen čarodějnicí

Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak podobně. Leošova mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“ kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní, protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v „manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše v normálu.

Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký, taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?

Snění nad „krámy do chalupy“

Brzy osiřím! Už je to totiž téměř pět neskutečných měsíců, co pravidelně docházím dvakrát týdně do Chrámu, kde se víceméně dobrovolně nechávám týrat Leošem. Jako by to bylo včera, když jsem poprvé kroutil očima nad těmi hrozivými věcmi, kterých jsem se stal součástí. Dnes jsem už ostřílený matador a dech už mi nevyrazí ani chlap ve šponovkách, ani kross-fitter polepený leukoplastí, jen lehce pozvednu obočí a dělám, jako bych tam nebyl. Často si při svých neohrabaných pohybových aktivitách představuji, že jsem na nějakém jiném, hezčím místě – třeba na skládce – a dělám nějaké jiné, hezčí věci – třeba vybírám bezdomovcům vešky, kde každou zálibně skousnu mezi předními zuby. Ale to jsem se zasnil. Vlastně od té doby, co jsem se od Leoše dozvěděl, že brzy osiřím, tak se mi různá zasnění stávají docela často. (Chvíle mezi tím vyplňuji brečením do polštáře, ale to se možná někdy poddá.) Musím se totiž přiznat k jedné věci, za celou tu dlouhou dobu jsem začal mít toho svého trenérského sadistu rád. Vyvinul se mezi námi naprosto učebnicový příklad stockholmského syndromu, takže už je určitě každému navýsost jasné, jak se teď asi cítím.
„Co bude dál?“
„Bude mě to ještě bavit?“
„Kde teď má člověk brát nějakou tu jistotu?“

Mene tekel ufarsin: Jateční bilancování IV

No ano, už je to takřka měsíc, co jsem se unyle rozněžnil nad „krámy do chalupy“ a v mém pošetilém testosteronovém deníčku se od té doby nepohnulo ani písmenko. Pesimisticky naladění čtenáři již možná pomýšleli na nejhorší vizi, ti sluníčkověji smýšlející na mou internaci v cele s polštáři na zdech, případně těm nepřejícím svitla naděje, že jsem se opět začal přežírat a celé to vzdal. Nic z toho se však nekonalo, je léto, doba dovolených. Doba pohybově laděných dovolených a ke všemu doba prvních dovolených s Imperátorem. A jaká to byla doba! Ale o tom někdy později.

Leoš mezitím dostál svému slibu a skutečně mě opustil. Abych uvedl veškeré nejasnosti na pravou míru, toto opuštění bylo plánované a dříve dohodnuté. Zlým jazykům navzdory uvedu, že to se mnou Leoš skutečně nevzdal – ani jsem se na něj nevrhal s nutkáním ke rdoušení příliš často, stejně tak jsem často „náhodně“ neupouštěl směrem k jeho nohám závaží, která jsem už neunesl (toto se odehrávalo jen v mých sladkých představách). I na mé občasné záchvaty koprolálie mezi prvním a sedmistým padesátým druhým omdlením z vyčerpání si Leoš zvykl a bral je tak nějak s nadhledem. Prostě jsem už „hotový“ a nyní to už musím zvládnout sám i bez berličky v podání osobního trenéra! Když se nad tím vším zamyslím, přiznejme si, že to není Leoš, kdo mě opouští, ale jsem to právě já, kdo jej propouští, čímž mu dávám prostor, aby pomohl dalším a dalším jedincům s jateční vyhlídkou. Svět tak bude zase o něco zdravější, a to vše vlastně díky mně. Učiněný filantrop! Očekávám minimálně děkovný dopis z ministerstva zdravotnictví a při nejbližší příležitosti metál.

Smíření ze sirotčince

Hotovo! Troufám si říct, že jako sirotek jsem už dostatečně ostřílený. Trvalo to sice trošičku déle, ale všechny ty běžné fáze, kterými si nepochybně musí projít každý cvičenec, jehož osobní trenér opustil, už jsou za mnou. Kdyby ještě Eliška Kübler-Rossová žila, jistě by měla ze mě radost, jak hezky mi to šlo.

Popírání

„Leoši, ty si mě fotíš do sbírky těch nejlepších klientů?“
„Je mi to sice trošičku nepříjemné, ale cením si toho, jistě budu na čestném místě ve vitrínce. Možná i v medailonku na tvém krku, že?“
„Jak jako brzy konec?“
„Že by se ty fotky měly stát nějakým mým manuálem, až tu nebudeš? Tomu nevěřím! Ty tu přece budeš vždycky.“

Všeobecná nasranost

„To si snad děláš humor?!“
„Nenávidím tě! A pokud to skutečně myslíš vážně, kéž tě tlusťoch padající ze schodů zavalí.“
„Jen počkej, s nějakým obzvláště vypaseným se domluvím.“

Počítání kostí

„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli štěstí.

Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku. Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“ kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou „příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to věděl!“

„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš. Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni začali pět jednu a tutéž písničku?

Kruh se uzavřel + statistický bonus k tomu

Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři, jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“ potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal pohrávat s tou strašlivou myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil. (Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím, že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát jsem začal právě v listopadu.)

Že už jsem hubený, to víme, že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já „neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše hezky popořadě.

Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi (stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)

Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové tréninky týdně. “

Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory, šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem v odpověď: „Tak jo!“

Jako hladovému trus

Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda, protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.

Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.

Leoš literátem

„Věnování pro »Kultturistu«, který není vůbec tak špatný, jak se snaží být! Díky.“
Tato vřelá slova plná trenérské něhy, která si nezadá s rodičovskou, mně Leoš napsal 12. 6. 2015 do své knihy Sacharidové vlny, kterou v té době vyplivlo nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A když říkám „své knihy“, mám tím skutečně na mysli, že Leoš tuto knihu napsal, ne pouze vlastnil. Chvilku jsem ho podezříval z postranních úmyslů ovlivňovat mé podvědomí, jelikož podtitul knihy zní „Cyklování sacharidů pro účinné odbourávání tuků“, jenže já byl v té tobě již zoufale normální, a tak jsem své pochyby zaplašil.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dárek, slušně jsem poděkoval a přislíbil, že si knihu určitě rád přečtu a možná i „zrecenzuji“ – jenže jsem neřekl kdy. Strategicky. Leošovi to sice nedalo, pár týdnů a měsíců se tu a tam, když mě potkal, s neskrývanou nadějí v hlase zeptal, zda jsem už knihu četl, ale odpověď byla stále tatáž. Jeden by si na to i zvykl, vždy tak hezky povadl, když jsem zavrtěl hlavou – aspoň malá satisfakce za to jeho mučení mého slabého tělíčka, ale ono to omrzí.

A pak se zjevily Vánoce a naše famílie na Boží hod (Vždy přemýšlím, zda nemá tento kalendářní den něco společného s Honzou Železným a rokem 1996, kdy se mu to fakt povedlo. Ale to bylo vlastně v květnu.) odplula na pár dnů na jižní Moravu k rodičům mé choti. Ty doby, kdy jsem se tam jezdil nezřízeně nacpávat, což tchyně kvitovala s velkým povděkem (dobré prase všechno spase a je hýčkáno), jsou už dávno tytam, takže se teď bude už jen číst. Číst – jíst, zní to podobně a obojí je o krmi. Těla – ducha, to je fuk. Imperátor bude strčen natěšeným prarodičům, kterým se krátkodobě odpustí devastace všech synátorových návyků k samostatnosti, a budu mít klid. Manželka taky. Já budu obracet stránky v knížkách, manželka nejspíše spát. Nebudu zastírat, že to byl skvělý plán – koneckonců byl můj – takže není pochyb, že vyšel na 100 %.

Tak copak to tu máme?

Zoufale nemoderní… jsem chtěl být!

Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost, která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli. Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacis­mus“, kdy se do všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.

Poté, kdy od první hodiny uplynul nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka (měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl však jasno, nikdy jsem nechtěl…

Šíleně „medová“ matrace

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

Sparťané u Chlumce? Část první

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám…

Leoš opět literátem

„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).

Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne nepodobnou velkorypadlu hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že mám poslední dobou dobré srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal, křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu, jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.

Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu. Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?

K popukání mechanika prokletí

„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou té jeho, kterou kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.

Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají, ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.

Jedno však Velkostatkáři neupřu, má s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla, ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše Ultra Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace, musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy až na vrcholky hald prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ – nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry, přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě „zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?

Kukaččino video – ADVENTURE NUTREND team na MAD RACE 2017

Asi je to cosi z počátků, kdy jsme ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se virtuálními nůžkami OpenShotu postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními, pamatujeme?

Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu, případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání, beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to přijít muselo! Z letošní medové matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže se jím „pochlubím“.

Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak jako tomu vlastně bylo letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.

Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND team je beztak pohlednější než to mé letošní medově matracové panoptikum!

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Druhé kukaččino video: NUTREND team na Spartan Race Litovel 2017

Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti, ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně. Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě „neobstál“ v zápasu s časovým limitem Ultra Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno, možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt, uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)

Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát? Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné sportovní kariéry a začal se přiživovat coby střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych si ani na slanou vodu.

Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a „rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…

Povedlo se mu to. A ne, že ne!

Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny strany (nejen energie). Co to je?

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Tloustnu! (Jateční bilancování V)

„Lehce obézní, nesportuje…“
Tuto informaci jsem našel ve výpisu ze své zdravotní dokumentace, kterou jsem letos v pozdním jaru potřeboval po své obvoďačce.

Ruce držící onen papír se roztřásly vztekem, oči podlila krev, na čele naběhla žíla – jak si jen dovoluje, baba, mě takto pomlouvat?! Co si o mně pomyslí cíl výpisu dokumentace? Zvažoval jsem, že jí prostě pošlu děkovný balíček s „budíkem“, nebo aspoň při příští příležitosti setkání popustím uzdu svému koprolalickému já… Jenže se „něco“ zlomilo. Asi ve mně začal úřadovat můj přirozený respekt k autoritám, má všeobecně známá submisivita, bezbřehá pokora, pasivní přijímání věcí tak, jak jsou… Prostě paní doktorka má vždycky pravdu. Vždyť na to musela studovat tolik let! Tečka! Sice mě v mé akceptaci lehounce znejisťovala věta „Děti nemá.“ v tomtéž lejstru o pár řádků níže – že by se přeci jen mýlila? Nic, nikam, lékařům se neodporuje. (Že nemám děti si někdy posléze vyřeším s manželkou. Tedy až k tomu nasbírám odvahu, což odhaduji tak na 87–146,523 let.)

Není se tak čemu divit, že mé léto vypadalo tak, jak vypadalo – prostě jsem poctivě plnil to, co mi lékařka nařídila. Podvědomě. Ne, že bych se vším sekl a začal se modlit k bůčku, křižovat se jitrnicí a věřit na ráj klobás, hýbal jsem se víceméně jako dříve, ale plíživě přijímal o fous více energie, než vydával. (Stěžejní vstupy byly hlavně o destilátech.) Získaná super schopnost „sběratelství“ tak byla neodvratná. Ale že se, panečku, povedla, co? Stále na ni vzpomínám jako na svůj nejpovedenější extrémní spektákl.

Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek