Duben 2016

Ztratná triskaidekafobie

Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.

No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?

Sparťané u Chlumce? Část první

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám…

Sparťané u Chlumce? Část druhá

Cestou zpět

„Devadesát, mé maximum je devadesát!“

Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze o angličácích dalek pravdy.

Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně navlhlým pětikilem.

Ale vezměme to od začátku.

Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek