Bez předsevzetí ani ránu!
, přečteno 2942×
Uf, tak je to konečně za mnou! Jak svátky, tak i všemožné krátkodobé nemoci, které jsme si koncem roku v rodinném kruhu předávali – mám dojem, že se ono hravé „kolo kolo“ dokonce uzavřelo několikrát. K tomu všemu ty svátky obžerství! Uznávám, že ty byly o poznání větší výzvou než nějaké „bezvýznamné“ viry a snad i bakterie. Kráčel jsem však na bojiště připraven – se zarputilostí sobě vlastní obrněn mantrou: „Děkuji, dobrého po málu. Nezbavil jsem se v poslední době šesti kilogramů jen pro to, abych je hned bezprostředně začal coby zatoulanou drůbež svolávat nazpátek.“
Fungovalo to. Někdy. Ač jsem nadstandardně konzumoval vše v dosahu s chutí nebývalou, stejně jsem mezi nabízejícími zanechával spoustu smutných tváří. Zjevně postrádaly mé staré já. Na kombajn se prostě nezapomíná ani po letech. Nejvíce na pozoru jsem se musel mít před tchyní. Ta je ten typ ženy, která se poté, co do vás různými lstivými pobídkami „natlačí“ tác chlebíčků, zeptá, co vám má připravit k večeři. Naštěstí jsme se na návštěvě nezdrželi mnoho dnů, takže se mému odhodlání podařilo z „odhozených“ 6 kilogramů 5 srdnatě uhájit. A to se cení!
Po silvestrovském lomozu přišel najednou leden (to tak bývá) a s ním i potřeba návratu do Chrámu. Po vskutku měsíční absenci. No, nechtělo se mi, přiznávám bez uzardění. Už jen proto, že mé občasné pracovní cesty autem okolo rozprášily při pohledu na parkoviště zbytky pochyb, že uvnitř to tentokrát třeba nebude to obvyklé lednové „AAA“ (Armagedon, Apokalypsa, Anarchie.) Oka-mžíci, kam jen oko dohlédne! Na pásy fronty, před zrcadly na žíněnkách hotové cikánské ležení, u zbylých strojů jako když je 7 hodin ráno a v Lidlu kalendář ukazuje nemilosrdný čtvrtek. Jak jen z toho ven?