Sám sobě tamagoči aneb datovým fetišistou snadno a rychle
, přečteno 3840×
Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou.
Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně
změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí,
jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“
Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik
vykřičníků.
Tak jsem si od té doby
začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi
legendárního tamagočiho. Naštěstí je
kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co
by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste
mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem
blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých
zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají
a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám
totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že
jsem se začal hýbat), tak snad proto,
abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví
do Atén…
Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti. Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale nemoderní…
