Září 2022

Muž, který se rozpadl aneb Beskydská sedmička 2022

neděle, 4. září 2022, přečteno 5804×

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid

To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou, že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž, který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému „rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou. Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito „bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci. (Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní „sociální já“…

„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup malomocných?

Palčivý solitér na scéně

Ve startovní podvečer mě z Frenštátu pod Radhoštěm do Třince přesunul kamarád, kolega z práce – autor legendárního termínu „autobusové tempo“. Popřál mnoho štěstí, přičemž přeneseně mezi řádky se mu dalo v očích číst něco o tom oslovi. Na rozloučenou, než odfrčel za rodinou, jsem mu procítěně „zarecitoval“:
„Když půjdeš spát, já půjdu.
Když budeš vstávat, já půjdu.
Budeš-li obědvat, já půjdu.
Když půjdeš spát, já půjdu…“

No jo, 100 kilometrů a 29 hodin, to je hned… Myslím, že páteční chvilku volné turistické poezie pochopil, zádumčivě odjel a já se šel rozvalit na trávník před stadionem. Měl jsem dvě hodiny „na to, abych nebyl“. Poučen z hromadného startu na chvostu ročníku B7 2019, abych minimalizoval prodlení ve špuntu, jsem svou pozici ležícího střelce vyměnil o hodinu později za startovní koridor kousek od brány. Nasadil si svůj ostravský škleb – osobní výraz štěstí č. 1 – vyslechl si předstartovní proslov, hymnu, požehnání a spolu s masou více než třech tisícovek startujících se pohnul kupředu.

„Ještě máte poslední možnost to vzdát,“ zahlásil nějaký strejda od piva na zahrádce, kterou jsme míjeli asi kilometr za třineckým stadionem. Miluji lidi, co mají skvělé a konstruktivní nápady, ale když já mám auto ve Frenštátě… Takže mám ještě lepší nápad – pro změnu destruktivní – jít si pro něj!

Přetahovaná s kopci – hlavní dějství

Javorový je fajn. I ta jeho sjezdovka. Hezky bez zastavení ve středním tempu nahoru a pozvolný seběh do Řeky. Nyní mě čeká Příslop, výživný, ale naštěstí krátký, spokojeně jsem si notoval s vrstevnicemi. Mohlo se něco pokazit? (Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, víme?) Mohlo, a to už na 14. kilometru!

„Lidi, taky vidíte ta světélka?“ Začal jsem mít nutkavou potřebu k dotazům na okolo stoupající.
Země pod nohama se podivně chvěla, dech začal být stále slyšitelnější, obsah žaludku nahlas a mírně neurvale uvažoval o svém nástupu na scénu. Chvíle oroseného postávání prokládané s několika kroky nahoru sjezdovkou. Co s tím? No co asi, ustát to. Tedy ujít. Ale jak? Hlava se automaticky přenastavila z cíle na příští občerstvovačku s tím, že se uvidí. Velký cíl je nutné si rozdělit na několik menších, přičemž případné odstoupení nemusí být vždy zbabělost, rozumoval jsem. Mám s ním koneckonců zkušenosti, když mi předloni zkolaboval parťák, že? Třeba si to letos vyzkouším na vlastní kůži? Nechci.

Nemám ve zvyku na závodech jakkoliv telefonicky komunikovat se širokým a dalekým okolím, ale když člověk postává a vydýchává „divnostav“, jdou zvyky stranou. Aspoň mám tak nyní ve svém ohlédnutí k dispozici skutečnou a vypovídající „reportáž“ z oprátky. Tedy z tratě…

„Morávka! Od 15. km se biju s pocity na omdlení a se žaludkem. Dnes je to hodně blbé. Pokusím se přelézt Travný a pak se uvidí, zda to ukončím.“
„Tak jo, Krásná. Nějak držím pohromadě. Posunu se o bod dále a opět uvidím.“
„Tělo, ty zrádče! Jak se cítím? Jakž, blbě, takž. Jsem na Muroňce, 2131 m nastoupáno.“
„38. km. Mířím k Bezručovi. Hlava je nastavena na konec v Ostravici. Ta noc mě upravila jako mlýnek na maso.“
„LH!!! Půl litru ledové CocaColy a Birellu na ex? Ale jistě.“
„Razím na Smrk. Dobří i nedobří tvorové, myslete na mě…“
„Smrk! Trochu – čti hodně – se trápím, ale to půjde. 61 km a 3738 m.“
„Konečně jsem na Čeladné. Větší pauza! Jak se cítím? Cítím se na 70 km v nohách.“

Přetahovaná s limity – velké finále

Sedím si tak u chaty Dukla, v hlavě mi hučí, konzumuji ostatky z občerstvovací stanice a čekám na povzbuzující Kofolu. Hlava je už zase nastavena na cíl a co na tom, že po limitu. Nějaká medaile není důležitá, důležitá je schopnost ulézt 100 km, že? Ale jakže jsem to říkal s těmi letošními zvraty (i zvratky)? Na hlavní komunikační dějství vstoupila manželka, která ve svém telefonu na stránkách B7 objevila průběžné výsledky…

„Jdeš dál? Jak se cítíš? Jsi v limitu!“
„Jdu. Ale musím se zdržet, kašlu na limit. Je hic a musím se opravdu zvetit.“
„Určitě. Pořád se ale držíš dobře! Ty to dáš!“
„Jo, ale teď už budu narážet.“
„Nebudeš, zvládneš to. Daří se ti dobře. Jde o to, jak si to v hlavě nastavíš. Je to o vůli a tu ty máš.“
„Problém je s energií, už se trápím…“
„Nemáš už nic, co by ti ji dodalo? Víš, jak to je. Když si myslíme, že už nemůžeme, dokážeme mnohem víc!“

Pochopil jsem, že se ze své situace nevykecám. A taky jsem pocítil, jak se mi mé „povzbuzující hlášky“, když jsme tu a tam všichni na horách, vrátily jako bumerang. Pěkně nehezký bumerang. No a taky jsem doznal, že tu máme další zvrat a původně plánované delší zdržení v depu právě skončilo. Volky nevolky jsem se zvedl, zahnal motolici a se žvýkáním posledního sousta se začal sunout na cestu. Doprovodem mi byly komentáře okolo sedících, co řešili, že se aktuálně časový limit už nedá stihnout. Jak já jim rozuměl!

„Odpouštím ti. Netušíš, kudy vede trasa a jaký je na ni čas. Nevíš, co činíš…“ Intenzivně jsem myslel na manželku, zatímco jsem stoupal do Čertova mlýna a prožíval malé-velké noční déjà vu.
Nebo možná ví, co činí a rozhodla se těžit z mé životní pojistky?
To by si nedovolila…
Nebo ano?
Ze zábavného dumání mě probralo pípnutí vrcholové měřicí stanice – zaznělo do vlahého večera 25 minut před jejím uzavřením. Tak to bychom měli. Teď Pustevny.

Mezi Čertovým mlýnem a Pustevnami je kopec. Říkám mu přátelsky Vyhlazovák, a to tak, že v obou směrech – nahoru drtivě, dolů drtivě drtivě. Tak či onak, že jsem byl na pomyslném dně silově, neznamenalo, že by mi nefungovala mechanika. Ta naopak fungovala na výbornou a donesla mě v režimu autopilot na další občerstvovačku 30 minut před jejím uzavřením, kde opět převzala otěže energetická krize. Něco jsem snědl, něco popil a svalil se na nedaleký šutr, abych tam strávil půl hodiny s tupým pohledem před sebe – jako tele do žlabu (a občas do telefonu). Přesně tu půl hodinu, kterou jsem měl v rezervě navíc, abych k dalšímu kontrolnímu bodu – zkratkou na Radhošť – došel v limitu.

„Tak jak?“
„Budu možná končit na Pinduli, už se uzavírají brány. Chybí mi noční 3 hodiny, co jsem ztratil »kolapsem«. Jsem na Pustevnách.“
„Chceš stáhnout?“
„Jak se dostaneš z té Pinduli?“
„Odepiš mi prosím!“
„Momént!“
„Jestli mám pít, nebo ne.“
„Raději abstinuj.“
„Oki.“
…
„Možná se hecnu. Zatím se sice cítím všelijak…“
„Tak jsem na příjmu. Volej, když budeš potřebovat, přijedu.“
…
„Dej si panáka.“
„Fakt?“
„Jo. Nějak to umotám.“
„Jsi borec. A blázen.“

Další kousek mobilní diskuze, tentokráte s Velkostatkářem. Poté jsem seznal, že už zde nemám co pohledávat, jelikož občerstvovací stanici sbalili a polkla mě tma. Přesně ta, která přinesla slabé mrholení a klesající teplotu. Tedy horskou kombinaci, která mi náramně svědčí a má sílu probouzet to, čemu říkávám vnitřní démon. A s ním si velice rozumím, i přes to, že se mi nezjevuje moc často.

Píp! Radhosť je tu, do uzavření časové brány na Pinduli zbývá necelých 90 minut. Je to 5 kilometrů a pekelně kamenitým terénem přes srdcovou Černou horu. Co s tím? S kopců lehce běžet, po rovině ostře jít. Mechanika jede, vnitřní démon taky, kameny v dobrém obutí – a to já mám – neexistují! Myslím, že se mnozí z těch pomalu a opatrně se sunoucích závodníků, které jsem cestou předběhl – a že jich bylo – divili, jak lze ještě fungovat na 90. kilometru. Podotýkám, že zase taková hitparáda to nebyla, ale vzhledem k situaci…

Píp! Pindula pod hodinu! Vyklopil jsem do sebe asi 4 ledové kofoly, vdechl energetický gel a nějaké ty chleby, co tam na pultě ještě zbyly, a vyrazil v ústrety Velkému Javorníku, kde se časová brána uzavírá za necelé 2 hodiny a cíl pak o dalších 45 minut později.

Karty byly rozdány a můj vnitřní démon je skvělý karbaník. Nejenom že mě nechal jít kopce tzv. na krev, aniž bych v nich vypouštěl duši, ale kamenité serpentiny z Velkého Javorníku mi opět dovolil lehce běžet.

„A tak končí naše komédie, ~~hrdina~~ blbec protíná cíl s časem 28:44:03 a stále žije.“ Tedy do doby, než se svalí na lavičku opodál, odkud vstát a přesunout se kilometr k autu bylo… No? Bylo!

Epilog

A co mi řekla rozespalá manželka, když jsem jí nadšeně volal o svém, v tu chvíli vnitřně neuvěřitelném, výsledku?
„Já to věděla.“
No to je pěkné. Tak já se tady mohu strhat, plíce vypustit, klouby ohoblovat… A ona to prostě ví!