Štítek „Intermezzo“

Možná jsem se úplně pomátl, nebo jen usnul na sluníčku. Možná je to poťouchlý sběr střípků z cirkusu, který v Chrámu vídávám, nebo prostě jen absolutní pitomost, která si „vykročila“ mimo kolejiště standardního dění…


Intermezzo: Prací jde šeptanda

Byl jsem obviněn! Naprosto a bez skrupulí jsem byl kolegyněmi obviněn, že určitě se svým tělem dělám ty hrozné pohybové věci, protože jsem „byl spatřen ve Chrámu činek a tyčinek“. Jelikož se toto obvinění netýkalo konkrétní aktivity, zkoušel jsem nějakou dobu kličkovat na téma, že tam chodím na schůzky s Leošem, na kterých probíráme „fejs-bůček“ – vždyť je to přeci náš zákazník! A protože je vlastně ze své podstaty inventářem Chrámu, musím to být čas od času já, kdo si hraje na Mohameda kráčejícího k hoře. Každopádně mi bylo jasné, že už to dlouho neutajím. Má „podvýživa“ začíná být vidět a případné předstírání nějaké zlé nemoci je za čárou i cynismu mně vlastnímu.

Botanické rozjímání

Když se tak dívám do kalendáře, nedá mi to podotknout, že zveřejnění této kapitoly v den, na který připadá Světový den divadla nebo den narcisů, je jen čirou náhodou. Dejme tomu, že je to vážně tak. Možná…

S Leošem jsme se poslední dobou trochu míjeli, on teď totiž pilně studuje a připravuje se na jakési zkoušky, takže jsem do Chrámu činek a tyčinek chodíval sám. Jsem už ostřílený matador a už mě jen tak něco nerozhází – člověk časem otupí a věci, které jej dříve děsily, nyní už jen pozvedají obočí. Zatím tedy obě obočí, zase tak otupený ještě nejsem. Na sólo hodině si obvykle vystačím mácháním rukama/nohama, kde do pauzy mezi dávkami strčím lano. Ne, skutečně se ještě nechystám demonstrativně oběsit, to je jen takový stroj, který simuluje… Vlastně ani nevím, co reálně simuluje, střelím od boku, že šplhání. Spíše však simuluje pouhé tahání za provaz, při kterém se namáhají paže, ramena a všechny související svaly, které ani neumím pojmenovat.

Intermezzo: Hrajeme si!

Člověk by netušil, že kromě samotného mučícího prostoru Chrámu činek a tyčinek skýtá i samotné „zákulisí“ nemálo možností ke kulturnímu vyžití. I zde lze hrát spoustu her. Než si je začneme jednu po druhé představovat, pro připomenutí můžeme uvést i několik známých her z mučícího prostoru, abychom věděli, v jakých kruzích se pohybujeme. Mohou to být například soutěže „o nejpovedenější držkopád z běžeckého pásu“, „ploténko z páteře ven“ (ta se hraje na veslovacím trenažéru) nebo „či-činkové kvílivé kloubení“. Tyto hry všichni víceméně asi známe, nyní si však rozeberme v odborných kruzích méně zmiňované kratochvíle ze zákulisí.

Všední stihomutra aneb „jdou po mně jako po uzeném“

„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen testosteronovou sociální mafií…“

„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět se hádala má já v palici – cele z kostí…

„Tři, dva, včil…“

Absurdní intermezzo: Chrámový „postapo“ obraz

Možná jsem se už úplně pomátl, nebo jsem jen usnul na sluníčku. Možná je to poťouchlá alegorie na to, co v Chrámu vídávám, nebo jen absolutní pitomost, nebo oboje. To ať z dalších řádků, které si vykročily zcela mimo rámec mých obvyklých upocených písmenek, posoudí laskavý čtenář, jemuž jsou rozezněny struny fantazie.

Už uplynuly nějaké ty roky, co se to stalo. Život, jaký jsme doposud znali, se zastavil. Zbytky ozářených nyní rutinně opakují činnost, při které je v té chvíli zastihl Záblesk…

V maximálním soustředění, kdy vlastní dech je takřka neslyšitelný, cítím ve spáncích tlukot srdce v každé chvíli, když s hrstkou náhodně přeživších, kteří jsme byli zrovna v té chvíli na tom „správném“ místě, putujeme ostatky krajiny. Ostatky, které začínají ovládat rostliny a jednodušší organismy, kterých jako by se to netýkalo. Hledáme vodu, potraviny a vlastně cokoliv, co lze jakkoliv zužitkovat při naší cestě přežitím ze dne na den v tomto světě nahodilých situací. Přesouváme se v naději, že někde někdo ještě zůstal. Od města k městu, ze státu do státu. Kilometry marnosti…

Všude kolem je suť z postupně se rozpadajících budov, na zemi vidíme zohýbané zbytky dříve monumentálního nápisu – „Chrám čin…“. Světla baterek prořezávají zatuchlý prostor, ve slábnoucích světelných kuželech poletuje spousta jemného prachu. Naším dnešním cílem je skladiště surovin hned za torzem recepce.

Tentokráte je však něco trochu jinak…

Intermezzo: Gespota

Nikdy jsem se netajil svou lehkou averzí vůči všemu okolo házení železem. Ten „svět“ mi připadal, eufemisticky řečeno, bizarní. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebylo tomu tak vždycky. Za mladých let jsme měli na internátě ve sklepení obstojně vybavenou posilovnu, kam jsme někteří občas chodívali, a nikomu to nepřipadalo divné. Ani ta zrcadla na zdech jsme nijak zvlášť neřešili. Jenže pak člověk dostuduje, najde si práci a tam? A tam se setká s futrálem všech posilovacích magorů, které planeta nosí. Výsledkem je nevratné poškození pohledu na tyto lidi, byť mnozí mohou být i docela normálními. Že přeháním? Ale kdeže. Představme si Gespotu. Modří už tuší, že ono zvláštní jméno má cosi společného s gestapem a despotismem.

Na úvod trocha suché teorie

Pozorování daného jedince probíhalo v období cca 4 let, přičemž ve zkratce lze vidět jistý patologický přerod z tichého kolegy, který si za klávesnicí „šolichá“ to své a nijak zvlášť se nezapojuje do týmu, o svých volnočasových aktivitách příliš nehovoří, v neurvalého hulváta, pro něhož jsme my všichni světem kulturistiky nepolíbení, něco jako švábi (Blattodea).

K vnějším znakům uveďme, že sledovaný subjekt navenek díky svému věčnému vytahanému ošacení působí spíše jako malý podsaditý špekoun…

Intermezzo „recenzentovo“: chrámové muzicírování

Hudba

  • Ta kulisa, do níž se schovávám před zvuky prostředí, ve kterém by se koncentrace testosteronu mohla doslova krájet.
  • Ten pevný bod, o nějž se můžete se svým vyčerpáním opřít a dokázat dokončit poslední sérii i navzdory tomu, že celé tělo huláká: „Už dost!“ (Jasně, na hodinách s Leošem by mi asi sluchátka neprošla, ale tam se nezřídka opírám o všeobecnou nasranost a se slovy „Já tě tak nenávidím!“ zatínám zuby a dokončuji, co mám dokončit. Někdy.)
  • Také nesmíme zapomenout na funkci „stroje času“, protože například takových 20 minut máchání rukama/nohama je bez citlivě volené „cimbálovky“ asi jako 20 let. A já nestojím o to, abych si musel po každé návštěvě Chrámu holit slušivý šedivý plnovous.

Ve svých začátcích jsem s možností muzicírování chvíli válčil, nejprve jsem tóny neměl s sebou vůbec, poté jsem plašil zoufalou myšlenku vzít si své uzavřené „otíkovky“ určené pro domácí poslech – jako by té cvičící ostudy bylo málo, takže jsem raději přeneseně zkusil poslouchat hudbu ze sousedství přes hrneček na stěně ve formě erárních sluchátek od telefonu. A nakonec jsem si něco koupil a přislíbil „recenzi“. Takže tady je.

Jaká byla kritéria výběru?

  1. Musí to mít obstojný zvukový přednes napříč spektrem, protože mám-li se o svou zálibu v kovovém neumětelství opírat, nesmí znít jako stádo nadržených oslů zpoza rohu.
  2. Mělo by to být typu „špunt“ – viz ostuda výše.
  3. Očekávám od toho, že to přežije aspoň pár měsíců zátěž v podobě toxického potu a sem tam karambol zamotání se mezi špagáty, za které se tahá, a chvilkovou nosnost několik jednotek až desítek kilogramů železa.
  4. Cenově by to mělo být o několika stokorunách, aby to bylo snadno postradatelné – tím byly automaticky vyřazeny osvědčené značky, u nichž vím, kam sáhnout.

Intermezzo: Extrémně nejpovolanější rady

Dva týdny flinku, kdy jsem se po spartské chlumecké „iniciaci“ na všechno cvičení vybodl, jsou za mnou. Do šíleně medové matrace zbývá pár týdnů, tak tedy vzhůru dolů k odloženým silám a zakonzervované vůli, je další čas přípravy. A to raději pěkně zostra, času již není mnoho.

Mám za sebou jeden extrémní překážkový závod, což je rovná polovina povinnosti druhého přiostření. Co na tom, že nebyl kdovíjak těžký, prostě byl. Jsem už tedy zkušený, neřkuli odborník na slovo vzatý, mohu tedy začít rozsévat moudra nejednomu novici, který se na „medové matraci“ pokusí o své „poprvé“. Mám dojem, že otec představený můj malý triptych tipů ocení… nebo na mě pošle ty čtyři „zátylky“ – tentokrát doopravdy. Takže k těm tipům…

1. Pytel

Velký černý igelitový pytel je základ. Pokud se vám nějakým záhadným způsobem povede závod přežít a neskončíte v něm vy, pytel vniveč nepřijde. Umístíte do něj své dokonale nejen blátem zahnojené svršky a obutí. Je totiž více než společensky nepřijatelné oblečení ze závodu nacpat jen tak do síťovky a s tou přes rameno cestovat domů. Například tramvají. Ano, na medovou matraci se dá přijet tramvají, elektrikou, šalinou – každý si vybere.

Intermezzo: The Loneliness of the Long Distance Runner

„Run, on and on,
Run, on and on…“

Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na svědomí mé poslední spartské cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek. Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času, jelikož zelené uzavření extrémní trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami „domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou, a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené. Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční hrdina?

Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý… A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to klesá.)

(Na) rozcestí – scestí – stí – ti

Od triumfálního pokoření Bestie už uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“. Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé nervstvo.

„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem preventivně opět navštěvovat Chrám činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“ podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni. Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.

Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí „koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal. A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?

Týden na „drogách“ II – svérázná „trubková“ televize

„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu „autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení na hradu v Karpatech.

Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal, co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!

Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.

(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem, nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)

„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma, teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice. Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední, co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno ztratil. Vzpomínáme?

Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho pustil.

Z tohoto důvodu vznikl tento triptych dalších týdnů na drogách.

Proč na drogách? Protože prý pokud opakujeme určitou činnost po dobu 21 dnů, stává se z ní návyk.

Takže jsem začal „fettovat kliky“.

Týden na „drogách“ III – vysílání svérázné televize pokračuje

První týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků. Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie, když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do terestriálu taky.

Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?

A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.

Týden na „drogách“ IV – svérázná „trubková“ televize končí

Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne! (Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil, že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého rotvajlerem, víme?

Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to „nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.) Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem? A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“ nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá… Zanedbával jsem je, vím.

Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned. V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku „radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný, a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného – vyhlédnutého.

Nuže, pojďme na to. Poslední týden!

Intermezzo: Ostuda jak cyp v Bělském lese

Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.

„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod 25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek, registraci jsem provedl taktéž.

„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«, jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně těžké.“ (Twitter, 31. 7. 2016)

Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou „nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící nechť je škrtnuto). No a další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a španělské chřipky sám.

Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!

Intermezzo: Postřelen čarodějnicí II

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.

Intermezzo: Unylé vyznání tetřevovo (ohlédnutí za Ultra Bestií)

Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech. Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct, abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli. Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými „brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.

Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.

první setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů psali nadšené ódy, ale to druhé to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí. Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů! Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.

Vale Chrámu činek a tyčinek

„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání

Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té Škorpilovy (A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.

Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…

Chrám činek a tyčinek – zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci, kde už mimochodem zase nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu, hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů. Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku, že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“ v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt nevinně.)

Srovnejme…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

sobota, 11. srpen 2018
Celodenní chystání na dovolenou v Polsku finišuje. Teď manželka začala usilovně hledat česko-anglický slovník. No, omlouvá ji snad jen, že pochází z jižní Moravy.
Cholerne, to będzie wakacje! #manželskéetudy

pátek, 10. srpen 2018
Počítačový zdroj umírá dvěma způsoby. Buď hezky potichu ve spánku, nebo jako sebevražedný atentátník. Jako ten má cíl vzít toho co nejvíce „s sebou“. #informačnítvít #pracovnítvít

čtvrtek, 9. srpen 2018
Nejproduktivněj­ší/nejvýkonněj­ší období v práci? Poslední dva dny před dovolenou.
Nejméně výkonné období? Týden po dovolené. #jentak #pracovnítvít

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist