Možná jsem se úplně pomátl, nebo jen usnul na sluníčku. Možná je to
poťouchlý sběr střípků z cirkusu, který v Chrámu vídávám, nebo
prostě jen absolutní pitomost, která si „vykročila“ mimo kolejiště
standardního dění…
Byl jsem obviněn! Naprosto a bez skrupulí jsem byl kolegyněmi obviněn,
že určitě se svým tělem dělám ty hrozné pohybové věci, protože jsem
„byl spatřen ve Chrámu činek a tyčinek“. Jelikož se toto obvinění
netýkalo konkrétní aktivity, zkoušel jsem nějakou dobu kličkovat na téma,
že tam chodím na schůzky s Leošem, na kterých probíráme
„fejs-bůček“ – vždyť je to přeci náš zákazník! A protože je
vlastně ze své podstaty inventářem Chrámu, musím to být čas od času
já, kdo si hraje na Mohameda kráčejícího k hoře. Každopádně mi bylo
jasné, že už to dlouho neutajím. Má „podvýživa“ začíná být vidět
a případné předstírání nějaké zlé nemoci je za čárou i cynismu mně
vlastnímu.
Když se tak dívám do kalendáře, nedá mi to podotknout, že
zveřejnění této kapitoly v den, na který připadá Světový
den divadla nebo den
narcisů, je jen čirou náhodou. Dejme tomu, že je to vážně
tak. Možná…
S Leošem jsme se poslední dobou trochu míjeli, on teď totiž pilně
studuje a připravuje se na jakési zkoušky, takže jsem do Chrámu činek a
tyčinek chodíval sám. Jsem už ostřílený matador a už mě jen tak něco
nerozhází – člověk časem otupí a věci, které jej dříve děsily,
nyní už jen pozvedají obočí. Zatím tedy obě obočí, zase tak otupený
ještě nejsem. Na sólo hodině si obvykle vystačím mácháním
rukama/nohama, kde do pauzy mezi dávkami strčím lano. Ne, skutečně se
ještě nechystám demonstrativně oběsit, to je jen takový stroj, který
simuluje… Vlastně ani nevím, co reálně simuluje, střelím od boku, že
šplhání. Spíše však simuluje pouhé tahání za provaz, při kterém se
namáhají paže, ramena a všechny související svaly, které ani neumím
pojmenovat.
Člověk by netušil, že kromě samotného mučícího prostoru Chrámu
činek a tyčinek skýtá i samotné „zákulisí“ nemálo možností ke
kulturnímu vyžití. I zde lze hrát spoustu her. Než si je začneme jednu po
druhé představovat, pro připomenutí můžeme uvést i několik známých
her z mučícího prostoru, abychom věděli, v jakých kruzích se
pohybujeme. Mohou to být například soutěže „o nejpovedenější
držkopád z běžeckého pásu“, „ploténko z páteře ven“ (ta se
hraje na veslovacím trenažéru) nebo „či-činkové kvílivé kloubení“.
Tyto hry všichni víceméně asi známe, nyní si však rozeberme v odborných
kruzích méně zmiňované kratochvíle ze zákulisí.
„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul
klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul
z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po
schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a
vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji
vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen
testosteronovou sociální mafií…“
„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět
se hádala má já v palici – cele z kostí…
Možná jsem se už úplně pomátl, nebo jsem jen usnul na sluníčku.
Možná je to poťouchlá alegorie na to, co v Chrámu vídávám, nebo jen
absolutní pitomost, nebo oboje. To ať z dalších řádků, které si
vykročily zcela mimo rámec mých obvyklých upocených písmenek, posoudí
laskavý čtenář, jemuž jsou rozezněny struny fantazie.
…
Už uplynuly nějaké ty roky, co se to stalo. Život, jaký jsme doposud
znali, se zastavil. Zbytky ozářených nyní rutinně opakují činnost, při
které je v té chvíli zastihl Záblesk…
V maximálním soustředění, kdy vlastní dech je takřka neslyšitelný,
cítím ve spáncích tlukot srdce v každé chvíli, když s hrstkou
náhodně přeživších, kteří jsme byli zrovna v té chvíli na tom
„správném“ místě, putujeme ostatky krajiny. Ostatky, které začínají
ovládat rostliny a jednodušší organismy, kterých jako by se to netýkalo.
Hledáme vodu, potraviny a vlastně cokoliv, co lze jakkoliv zužitkovat při
naší cestě přežitím ze dne na den v tomto světě nahodilých situací.
Přesouváme se v naději, že někde někdo ještě zůstal. Od města
k městu, ze státu do státu. Kilometry marnosti…
Všude kolem je suť z postupně se rozpadajících budov, na zemi vidíme
zohýbané zbytky dříve monumentálního nápisu – „Chrám čin…“.
Světla baterek prořezávají zatuchlý prostor, ve slábnoucích světelných
kuželech poletuje spousta jemného prachu. Naším dnešním cílem je
skladiště surovin hned za torzem recepce.
Nikdy jsem se netajil svou lehkou averzí vůči všemu okolo házení
železem. Ten „svět“ mi připadal, eufemisticky řečeno, bizarní. Možná
to bude znít neuvěřitelně, ale nebylo tomu tak vždycky. Za mladých let
jsme měli na internátě ve sklepení obstojně vybavenou posilovnu, kam jsme
někteří občas chodívali, a nikomu to nepřipadalo divné. Ani ta zrcadla na
zdech jsme nijak zvlášť neřešili. Jenže pak člověk dostuduje, najde si
práci a tam? A tam se setká s futrálem všech posilovacích magorů, které
planeta nosí. Výsledkem je nevratné poškození pohledu na tyto lidi, byť
mnozí mohou být i docela normálními. Že přeháním? Ale kdeže.
Představme si Gespotu. Modří už tuší, že ono zvláštní jméno má cosi
společného s gestapem a despotismem.
Na úvod trocha suché teorie
Pozorování daného jedince probíhalo v období cca 4 let, přičemž ve
zkratce lze vidět jistý patologický přerod z tichého kolegy, který si za
klávesnicí „šolichá“ to své a nijak zvlášť se nezapojuje do týmu,
o svých volnočasových aktivitách příliš nehovoří, v neurvalého
hulváta, pro něhož jsme my všichni světem kulturistiky nepolíbení, něco
jako švábi (Blattodea).
K vnějším znakům uveďme, že sledovaný subjekt navenek díky svému
věčnému vytahanému ošacení působí spíše jako malý podsaditý
špekoun…
Ta kulisa, do níž se schovávám před zvuky prostředí, ve kterém by se
koncentrace testosteronu mohla doslova krájet.
Ten pevný bod, o nějž se můžete se svým vyčerpáním opřít a
dokázat dokončit poslední sérii i navzdory tomu, že celé tělo huláká:
„Už dost!“ (Jasně, na hodinách s Leošem by mi asi sluchátka neprošla,
ale tam se nezřídka opírám o všeobecnou nasranost a se slovy „Já tě
tak nenávidím!“ zatínám zuby a dokončuji, co mám dokončit.
Někdy.)
Také nesmíme zapomenout na funkci „stroje času“, protože například
takových 20 minut máchání rukama/nohama je bez citlivě volené
„cimbálovky“ asi jako 20 let. A já nestojím o to, abych si musel po
každé návštěvě Chrámu holit slušivý šedivý plnovous.
Ve svých začátcích
jsem s možností muzicírování chvíli válčil, nejprve jsem tóny neměl
s sebou vůbec, poté jsem plašil zoufalou myšlenku vzít si své uzavřené
„otíkovky“ určené pro domácí poslech – jako by té cvičící ostudy
bylo málo, takže jsem raději přeneseně zkusil poslouchat hudbu ze
sousedství přes hrneček na stěně ve formě erárních sluchátek od
telefonu. A nakonec jsem si něco koupil a přislíbil „recenzi“. Takže
tady je.
Jaká byla kritéria výběru?
Musí to mít obstojný zvukový přednes napříč spektrem, protože
mám-li se o svou zálibu v kovovém neumětelství opírat, nesmí znít jako
stádo nadržených oslů zpoza rohu.
Mělo by to být typu „špunt“ – viz ostuda výše.
Očekávám od toho, že to přežije aspoň pár měsíců zátěž
v podobě toxického potu a sem tam karambol zamotání se mezi špagáty, za
které se tahá, a chvilkovou nosnost několik jednotek až desítek kilogramů
železa.
Cenově by to mělo být o několika stokorunách, aby to bylo snadno
postradatelné – tím byly automaticky vyřazeny osvědčené značky,
u nichž vím, kam sáhnout.
Dva týdny flinku, kdy jsem se po spartské
chlumecké „iniciaci“ na všechno cvičení vybodl, jsou za mnou. Do šíleně medové matrace
zbývá pár týdnů, tak tedy vzhůru dolů k odloženým silám a
zakonzervované vůli, je další čas přípravy. A to raději pěkně zostra,
času již není mnoho.
Mám za sebou jeden extrémní překážkový závod, což je rovná polovina
povinnosti druhého přiostření. Co na tom, že
nebyl kdovíjak těžký, prostě byl. Jsem už tedy zkušený, neřkuli
odborník na slovo vzatý, mohu tedy začít rozsévat moudra nejednomu novici,
který se na „medové matraci“ pokusí o své „poprvé“. Mám dojem,
že otec představený můj malý triptych tipů ocení… nebo na mě pošle ty
čtyři „zátylky“ – tentokrát doopravdy. Takže
k těm tipům…
1. Pytel
Velký černý igelitový pytel je základ. Pokud se vám nějakým
záhadným způsobem povede závod přežít a neskončíte v něm vy, pytel
vniveč nepřijde. Umístíte do něj své dokonale nejen blátem zahnojené
svršky a obutí. Je totiž více než společensky nepřijatelné oblečení ze
závodu nacpat jen tak do síťovky a s tou přes rameno cestovat domů.
Například tramvají. Ano, na medovou matraci se dá přijet tramvají,
elektrikou, šalinou – každý si vybere.
Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na
svědomí mé poslední spartské
cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek.
Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času,
jelikož zelené uzavření extrémní
trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní
až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou
drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou
než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami
„domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou,
a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl
mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené.
Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční
hrdina?
Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se
mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na
poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí
vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie
apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté
nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý…
A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je
bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé
spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže
s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto
označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to
klesá.)
Od triumfálního pokoření Bestie už
uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už
není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do
sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten
červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“.
Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji
to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na
domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří
vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou
všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé
policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé
nervstvo.
„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného
fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy
jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými
chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem
preventivně opět navštěvovat Chrám
činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“
podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni.
Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.
Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí
„koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi
nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal.
A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení
s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?
„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl
takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého
seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu
„autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný
zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka
se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva
se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení
na hradu v Karpatech.
Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal,
co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem
udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu
jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův
hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!
Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil
jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil
jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji
našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty
směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.
(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem,
nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval
bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)
„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností
obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom
nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma,
teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě
vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl
třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice.
Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední,
co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm
jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno
ztratil. Vzpomínáme?
Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak
řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by
také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně
sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice
se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní
říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho
pustil.
První
týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky
je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků.
Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako
časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám
samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která
si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním
vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie,
když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do
svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do
terestriálu taky.
Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný
vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním
pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se
nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď
také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky
znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji
za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně
znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená
lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě
dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?
A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale
o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To
koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.
Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách
prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho
úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou
zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne!
(Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického
tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen
vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil,
že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě
odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého
rotvajlerem, víme?
Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to
„nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.)
Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem?
A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková
televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“
nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat
nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta
jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá…
Zanedbával jsem je, vím.
Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy
vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem
závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování
víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další
drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned.
V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný
návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou
více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky
z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování
kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku
„radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce
sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný,
a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného –
vyhlédnutého.
Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli
vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při
které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce
zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den
napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů
mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť
inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal
existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku
guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.
„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi
jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně
novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod
25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za
registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek,
registraci jsem provedl taktéž.
„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«,
jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně
těžké.“ (Twitter,
31. 7. 2016)
Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě
něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou
„nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného
otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních
hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící nechť je škrtnuto). No a
další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a
španělské chřipky sám.
Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a
vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně
zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu
koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho
aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž
večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk
slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!
Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera
ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs.
Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je
jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím
na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi
však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná
lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem
k monitoru.
„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po
vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do
příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi
milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž
takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si
vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém,
nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem
se obul do fartleku
silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho
domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody
(116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává.
Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka
nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud
nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“
během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně
úspěšně živit.
Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech.
Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické
vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct,
abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli.
Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými
„brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká
slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku
s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým
způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně
měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.
Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty
další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců
tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že
Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.
Mé první
setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů
psali nadšené ódy, ale to druhé
to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo
poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do
nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud
poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí.
Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další
milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí
dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem
hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě
předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj
vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme
byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě
v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal
plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů!
Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.
„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém
celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako
tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání
Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak
tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře
prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému
čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té
Škorpilovy
(A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou
plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.
Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…
Chrám činek a tyčinek –
zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke
svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci,
kde už mimochodem zase
nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech
věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně
nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu,
hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů.
Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se
doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku,
že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“
v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě
nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt
nevinně.)
Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou.
Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně
změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí,
jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“
Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik
vykřičníků.
Tak jsem si od té doby
začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi
legendárního tamagočiho. Naštěstí je
kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co
by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste
mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem
blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých
zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají
a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám
totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že
jsem se začal hýbat), tak snad proto,
abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví
do Atén…
Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti.
Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem
totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale
nemoderní…
Přitom to bylo jen pár dnů, pár mizerných dnů, s bídou týden…
A přesto to stačilo. Stačilo na tu „proměnu“. Těžce se dýchá,
nafouklý břich se drze dohaduje s opaskem o kótu, kterou je již pěkně
dlouho nepoužívaná dírka, načež pádnými argumenty sežraných hor jídla
vítězí. Není se proto čemu divit, že se jeden pro jistotu průběžně
udržuje v mírném alkoholovém opojení – snad aby zaplašil ty myšlenky?
Vánoce a související konec roku jsou už holt takoví. Tomu, že jsem se (tu
více, tu méně úspěšně) hýbal, aktuálně nenasvědčuje nic. Zhola nic.
Snad jen ten kalendář s číslovkou 2019 a v něm houfně zaškrtané
víkendy s poznámkami ne nepodobajících se šifrám – HV, BR, MR, B7…
(SR tam už není.) Popravdě všechny Horské výzvy, Barbarian
Race, MAD RACE jsou zatím tak daleko,
že je lze s klidem považovat za mlhavé snílkovy chiméry, které se mohou
rozplynout, než by jeden řekl tuk. Mnohem pádnějším důkazem mých
pohybových aktivit jsou nedávno před klávesnici odložené sportovní hodinky
čekající na nabití.
Co v nich je?
„Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že jednou budu chodit do
fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem
i bez něj…“ Vlastně ne, to už tu bylo. Navíc už to
není pravda.
Jinak. Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že jednou ročně naběhám a
po horách nachodím přiznanou tisícovku kilometrů s převýšením třech
Everestů nebo chcete-li více než šestnácti Sněžek, hystericky bych se mu
nevysmál, ale rovnou objednal sako s dlouhými rukávy a pobyt celu
s polštáři na zdech. Povídejme však o tom víc mému vnitřnímu
extrémistovi.
Bude hůř… Nebo líp? Fuj, žádné politikaření. Hůř bude! A ne,
že ne.
Stejně jako nikdy, ani pro letošek jsem si nedal žádné předsevzetí.
Snad jen skutečnost, kdy jsem si řekl, že vše „přechytračím“ a
s pohybem zase začnu až od února, připomíná druhou várku oka-mžíků
s nadějnými vizemi rozhýbání tu více, tu méně rosolovité hmoty.
Nicméně do Chrámu činek a
tyčinek už pár let nechodím, tak nevím,
zda třeba tento druh lidiček s předsevzetím nevyhynul? (No ne, že by šlo
o nějaký ohrožený druh.) Nevyhynul! Viděl jsem je coby běžeckou variantu
a při své jedné jediné lednové „kontrolní dvacítce“ nelibě nesl, že
už ani v místech, kde obvykle potkávám jen bezdomovce, nejsem sám. Ale co,
však oni postupem času vymizí – případně těm, co jim to vydrží, těm
hluboce fandím.
Zatímco jsem tedy leden zcela vypustil, únor to vůbec nevylepšil. Nu
což – je nabíledni, že i letos mě čeká velká akce ne nepodobna loňským
taškařicím. Zdá se, že už jiný nebudu? Stejně jsem tak nějak
podvědomě přišel na to, že nejvíce vzpomínám na akce
kvalitně podepřené nejmenší přípravou. Nesouměrnost mi sedí –
takže jak to pro souměrný rok dvojek a nul vidím?
Leden – plány, vize a naděje, že
to tentokrát bude o poznání lepší než zoufalosti kdykoliv dříve;
únor – velký začátek –
on-line registrace do všech těch velkých lednových plánů a vizí;
březen – analýza úspěšných
registrací, odpočinek po náročném výběru a prvotní návrh tréninků;
duben – pomalá a opatrná
rozcvička, vždyť je ještě čas?
Květen? Květen. Květen! Je zle,
protože tady už je každý týden něco, přičemž zlatým hřebem (do rakve)
je Barbarský monolit ve Wisłe.
Další měsíce již není třeba plánovat, popisovaný subjekt se totiž
již nenachází mezi živými – v tom lepším případě. V tom horším
je jen internován v nějaké cele s polštáři na zdech a svět se konečně
raduje.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Šaráda ve Vladislavském sále brzy vypukne. Když se tak ohlédnu za
minulými a zohledním „trend“ urychlování ceremonie, důvody známe, což
kdyby letos Ovce obdarovaným ceny střílela pneumatickým dělem, jako známe
z tenisových kurtů? Vše by se tak dalo sfouknout za pár minut. #protip
Titánský masív, ten temný hřeben hor,
drsné „jehly“, co chodcův pohladí chtíč;
zákoutí lesů, kde vnitřní zklidní se tvor –
mé Já, co do nich utíká a nechce pryč.
— Smrčinsko-čepelskému hřbetu 🖤 #poetta