Říjen 2015

Intermezzo: Gespota

Nikdy jsem se netajil svou lehkou averzí vůči všemu okolo házení železem. Ten „svět“ mi připadal, eufemisticky řečeno, bizarní. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebylo tomu tak vždycky. Za mladých let jsme měli na internátě ve sklepení obstojně vybavenou posilovnu, kam jsme někteří občas chodívali, a nikomu to nepřipadalo divné. Ani ta zrcadla na zdech jsme nijak zvlášť neřešili. Jenže pak člověk dostuduje, najde si práci a tam? A tam se setká s futrálem všech posilovacích magorů, které planeta nosí. Výsledkem je nevratné poškození pohledu na tyto lidi, byť mnozí mohou být i docela normálními. Že přeháním? Ale kdeže. Představme si Gespotu. Modří už tuší, že ono zvláštní jméno má cosi společného s gestapem a despotismem.

Na úvod trocha suché teorie

Pozorování daného jedince probíhalo v období cca 4 let, přičemž ve zkratce lze vidět jistý patologický přerod z tichého kolegy, který si za klávesnicí „šolichá“ to své a nijak zvlášť se nezapojuje do týmu, o svých volnočasových aktivitách příliš nehovoří, v neurvalého hulváta, pro něhož jsme my všichni světem kulturistiky nepolíbení, něco jako švábi (Blattodea).

K vnějším znakům uveďme, že sledovaný subjekt navenek díky svému věčnému vytahanému ošacení působí spíše jako malý podsaditý špekoun. Tento omyl byl však brzy opraven příchodem prvního jarního období, kdy byly vytahané věci vyměněny za něco lehčího. Skutečně se nejednalo o špek, ale o nezvykle velké „prosvalení“, které za dobu pozorování ještě více zmohutnělo.

Potraviny

Ze začátku jsme s kolegy na oběd chodívali bez Gespoty. Nemalý počet blízkých restaurací poskytoval dostatečný výběr a pestrost. Kromě obvyklé české kuchyně byla v dosahu i restaurace čínská a u ní hned za rohem i jakási zdravá výživa se zaměřením na vegetariány. Gespota, to jsme mu tak ještě neříkali, se totiž prvních pár měsíců naší kolegiality nacpával přímo nad klávesnicí stravou z přinesených krabiček. Standardem byla suchá rýže a maso. Když chtěl změnu, bylo to maso se suchou rýží. To vše proléval krabicí polotučného mléka denně. Časem se mu to asi omrzelo, a tak se začal socializovat a chodil na obědy s námi. Byla-li k mání rýže a maso v libovolné formě vč. smažené, nebyl problém. Šli-li jsme do „číňana“, byli jsme nejlepší kamarádi. Když jsme si to zamířili k vegetariánům, nelibě se za námi šklebil a sám šel jinam. Ale abych mu nekřivdil, jednou tam s námi byl, ale když zjistil, že tam skutečně není maso, tak odešel po polévce.

Časem začal titulovat naše jídla blafy. Knedlo vepřo zelo, těstoviny s dušeným masem, francouzské brambory, čočka? Blaf!

„Já nejím knedlíky!“ začal jednou vykřikovat na ulici, když jsme vyrazili na typickou obědovou obhlídku vývěsek restaurací a chtěli jít tam, kam nás libě zvala domácí svíčková. To už se blížíme závěrečnému období pozorování, jehož tečkou bylo, když mu kolega ke snídani nabídl křupavý loupák, protože měl ten den velké oči a cestou do práce si jich koupil více, než byl schopen sníst. „Já nejím rohlíky!“ vybuchl. „Jak to, že to nevíš?!“ Bylo zle, moc zle. Tehdy jsem pochopil, že spouštěcí moment k válce nemusí být jen atentát v Sarajevu, ale pro některé jedince i bezelstná nabídka křupavého pečiva.

Přemýšlím, zda jsem někdy Gespotu viděl jíst něco jiného než maso, rýži a kilogramy mléčných výrobků. Dopoledne dvě vaničky ochuceného tvarohu, pak oběd, odpoledne viz dopoledne. K tomu nějaký banán a voda „ze stoletého plastiku“, jak vtipně nazval kolega jeho památeční PET lahev. Pominu-li nějaké tyčinky a opékané brambory, tak asi neviděl.

Alkohol

Naše firemní lednička vypadala v jako každé správné IT výrobě – byla zcela prázdná. Jen mrazák přetékal lahvemi s alkoholem v různě načatém stavu. Tyto se čas od času vytahovaly – důvodů bylo přehršel. Narozeniny nebo jmeniny někoho z nás, uzavření většího projektu, šéf na dovolené… Symbolický panák a pak zase hurá do práce. Gespota se těchto věcí ze začátku překvapivě účastnil. Sice si vždy naléval nějaký tlamolep – „balantýnku“, ale s tím nikdo z nás neměl problém. Ne každý holduje špiritusu. Pak mu došla a on si začal do panáků nalévat mléko, s kterým si chtěl ťukat… A ke konci pozorování? To už jsme byli jen „věčně chlastající hovada“, čehož se on účastnit nebude, načež nás okázale ignoroval, až to nešlo přeslechnout. Nemyslel to zle, zatím, jen se přerodil v militantního aktivistu „na hubě“. Zda později, co jsem se odstěhoval, a proto změnil zaměstnání, začal kolegům lahve rozbíjet a hrozit jim se střepem v ruce zkaličením, informace nemám.

Tabák

Mnoho nás na firmě nekouřilo, proto bohužel Gespotův přístup k tabákovým výrobkům není zcela prozkoumán. Nicméně ve světle informací výše se lze domnívat, že by sledovaný subjekt velice rád kouřil. Vlastně vykouřil. Nás všechny. Komínem krematoria.

Interakce s vnějším světem

Neškodný blázen, kterému testosteron pobláznil kebuli, dalo by se říct – opravdu si to lze, i po přečtení výše uvedeného, myslet? Gespotova komunikace s vnějším světem se nesla přesně v duchu výše uvedeného. Ale když jste si zvykli, že tu a tam dostanete vynadáno za chybu, kterou v kódu zanechal on sám, překousnete, že v kanceláři musí být klid jako v hrobě, běda jak pustíte hudbu, s níž ostatní souhlasí, v zimě se větrá tak, aby v místnosti bylo cca 10 stupňů, tak to byl vlastně fajn společník. Jsem proto tuze rád, když jsem ho jednou potkal v Ostravě a zjistil, že i on se přestěhoval. Nedaleko mého bydliště.

(Až jednou najdou mou zohavenou mrtvolu a bude to souviset s něčím posilovacím, snad se vyšetřovatelé brzy dozví, že jsem neuváženě otevřel tímto článkem Pandořinu skříňku. On na to totiž má. Dává dvě stě kilo na benč a tři sta na mrtvý tah. Možná by se uživil jako mostní pilíř?)

Historka na závěr

Že měl v pozdějším období Gespota spotřebu mléčných výrobků více než velkou, to už víme. Upřesněme, že to mimo jiné byly i „pribiňáky“. A jednou měl výrobce jakousi akci – za několik desítek víček rozdával dětské papírové kufříky na hračky.
„Jdu na poštu,“ hlesl jednou náš velkoodběratel a vyplul z kanceláře.
Když se vrátil obtěžkán balíky, za kterými ani nebyl vidět, bylo nám s kolegou jasné, že v českých domácnostech s dětmi od tohoto dne zavládne věčný pláč a zmar, protože kufříky právě došly.

 

Koho by to nepoznamenalo, že?

Když si tak nyní uvědomuji své vlastní směřování – Leoš – „silový trénink“ – „opět spolu“ a k tomu všemu se asi po sto prvé nedůvěřivě zadívám do jídelníčku, který prý musím bezpodmínečně dodržovat (ještě jsem neskončil se smlouváním), vidím se subjektem jistou paralelu. Mám proto pro všechny okolo sebe jediný vzkaz. Stanu-li se sám Gespotou, utraťte mě prosím dříve, než dojde k finálnímu přerodu. Kdoví, co by bylo pak.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

úterý, 22. květen 2018
Cesta do pekel bývá drážděna dobrými úmysly. #přívoslí

pondělí, 21. květen 2018
Mám dojem, že 3denní dovolená je v pracovních e-mailech drtivější než 14denní. Chybí tu totiž faktor „vyhnití“ úkolu. #pracovnítvít

neděle, 20. květen 2018
Píšu v autobuse článek. Můj dojem, že díky automatickým opravám v Pages a tankodromu D1 bude sepsáno zcela jiné „stavení“, roste. #informačnítweet

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist