Štítek „Gladiator Race“

Jak hodnotit prožitou perníkovou koninu? Myslím si, že obdivné vzdechy a nadšené výkřiky byly zcela na místě. Skvělá organizace a precizní provedení, už mám s čím porovnávat.


Perníková konina: Taxis Gladiator Race 2017

„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU. Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně 12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“. Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím chybět!

Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty, vystřídal týden hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic, s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem, moc rád.

Tam!

Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu. Měřeno mou optikou: Nechytil – nerozbitný spartský kůň, jeho kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň. Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta, ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý „malá a skladná“. Tak jela s námi.

(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)

Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte „monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na letošním Spartan Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu – člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál, triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi. V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala, protože startovala jen hodinu po nás!

Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho poznamenají. O tom přeci jen už něco vím.

Hlavní dějství

Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být? Koneckonců lid si to vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.

Postřelen čarodějnicí III aneb Winter Gladiator Race 2018

Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To zase bylo!

Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by, vstávají po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly – mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč. Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.

Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…

„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“ zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.

No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo. Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli. Lumpové. To sem ale teď nepatří.

Pepa bude lehčí než Taxis, myslel jsem si. Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous později, co jsem odstartoval.)

„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě vteřiny!“

A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká „přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat „jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)

Sečteno, podtrženo, sestříháno…

Nepříliš schopný sebevrah

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

sobota, 11. srpen 2018
Celodenní chystání na dovolenou v Polsku finišuje. Teď manželka začala usilovně hledat česko-anglický slovník. No, omlouvá ji snad jen, že pochází z jižní Moravy.
Cholerne, to będzie wakacje! #manželskéetudy

pátek, 10. srpen 2018
Počítačový zdroj umírá dvěma způsoby. Buď hezky potichu ve spánku, nebo jako sebevražedný atentátník. Jako ten má cíl vzít toho co nejvíce „s sebou“. #informačnítvít #pracovnítvít

čtvrtek, 9. srpen 2018
Nejproduktivněj­ší/nejvýkonněj­ší období v práci? Poslední dva dny před dovolenou.
Nejméně výkonné období? Týden po dovolené. #jentak #pracovnítvít

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist