Září 2015

Archetypy aneb Chrámový zvířetník

Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal. Ne, všímání se neodehrávalo v hodinách s Leošem, nebo když jsem se trápil s provazy a železy sám, to má člověk naprosto jiné starosti – například jak zabít svého osobního trenéra tak, aby to vypadalo jako nehoda, nebo jak se nezmrzačit, když už sám „objevujete“ nový stroj, který vám byl dosud utajen. Všímat si člověk může pouze a jen v kardio zóně, kdy monotónní tupé opakování dává dostatečný prostor k rozhlížení se. Ať už z míst pro pásovce nebo z míst máchání rukama/nohama nebo z jakéhosi simulátoru schodů, kterému přezdívám „máslostroj“. Z toho se rozhlíží nejlépe, protože na něm je člověk z výše uvedených nejvýše, ale já „máslostroj“ nemám rád, reálných schodů si užívám každý den při cestě domů a z domu až až – šesté patro bez výtahu. Tak na co simulace?

Když se tak člověk rozhlíží více než půl roku při průměrných dvou návštěvách týdně v náhodně volených denních dobách, nelze si nevšimnout, že z té masy neviditelných anonymů tu a tam vystoupí „archetyp“ hodný popsání a uchování příštím generacím. Nuže, dejme se do toho…

Maniak

Hodně návštěv Chrámu v týdnu, hodně opakování za sérii, hodně kilogramů na laně nebo na tyči, hodně rychle kupředu… Velké vize, velký barák, velké auto, velká žena… To je maniak! Maniaka je dobré příliš nedráždit, protože vše vnímá jako výzvu k sázce a pokud se podvolíte, pravděpodobně umřete…

Smíření ze sirotčince

Hotovo! Troufám si říct, že jako sirotek jsem už dostatečně ostřílený. Trvalo to sice trošičku déle, ale všechny ty běžné fáze, kterými si nepochybně musí projít každý cvičenec, jehož osobní trenér opustil, už jsou za mnou. Kdyby ještě Eliška Kübler-Rossová žila, jistě by měla ze mě radost, jak hezky mi to šlo.

Popírání

„Leoši, ty si mě fotíš do sbírky těch nejlepších klientů?“
„Je mi to sice trošičku nepříjemné, ale cením si toho, jistě budu na čestném místě ve vitrínce. Možná i v medailonku na tvém krku, že?“
„Jak jako brzy konec?“
„Že by se ty fotky měly stát nějakým mým manuálem, až tu nebudeš? Tomu nevěřím! Ty tu přece budeš vždycky.“

Všeobecná nasranost

„To si snad děláš humor?!“
„Nenávidím tě! A pokud to skutečně myslíš vážně, kéž tě tlusťoch padající ze schodů zavalí.“
„Jen počkej, s nějakým obzvláště vypaseným se domluvím.“

Pošlete svůj názor autorovi




Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek