Únor 2015

Mé neohrabané prostné

Má druhá návštěva Chrámu proběhla v jedno nedělní odpoledne bez přítomnosti Leoše, časově jsme se minuli a mně nezbývalo, než si necelou hodinu vystačit s mácháním rukama/nohama, abych dostál přiostřené sázce. Poučen z minula, vzal jsem si s sebou telefon, který umí muzicírovat, a z kapsy vytáhl sluchátka, která k němu výrobce přibalil. Nečekal jsem od nich nějaký oslňující výsledek, v podstatě byly mé představy takřka nulové, avšak jejich zvuková interpretace dokázala podlézt i tak malé ambice. Do třetice všeho dobrého, pomyslel jsem si, dštil síru a za zvuku ne nepodobnému poslouchání sousedova hi-fi přes stěnu a hrneček jsem přetrpěl hodinu a zmizel domů. Do příště si koupím nějaká jiná sluchátka, své uzavřené „sehnhajzry“ (otíkovky) odmítám obětovat, snad se mi podaří sehnat něco, co toxický pot nesežere za dvě vteřiny, bude trochu zvučit a když to rozbiji, finančně nevykrvácím. (Ano, něco „fundamentálního“ jsem dle uvedených kritérií sehnal, po důkladném otestování v uvažované pseudorecenzi zmíním, zda to stojí za to.)

Při další návštěvě mě již čekal Leoš a jeho minulá ďábelská jiskra v oku se vyplnila i s bonusy. Už to nebylo jen líné protahování, ale ten prevít mě nutil skutečně cvičit! Ohýbat se! Dokonce mi dal do ruky dva kusy železa (6 kg… no dobrá, 2× 3 kg!) a nutil mě s nimi dělat všechno možné i nemožné a smál se mému zpocenému čelu při opravování mých křečovitých pohybů.
„Leoši, ty prevíte, měl bys vědět, že pokaždé, když vyslovíš formuli dvojitý pravý úhel, umře koťátko! Opravdu to chceš?“ Pokoušel jsem se hrozit, ale bylo to marné, asi nemá rád koťata. Nu což, věděl jsem, do čeho jdu, má to svou logiku a dříve či později to ocením. Možná. Nyní však stojí naše partnerství na výměně povelů (ze strany Leošovy) za nadávky (ze strany mé).

Podobné tyjátry jsem prožíval každou další návštěvu, ale vždy to bylo trochu jiné, byly mi ukazovány podivné stroje, ještě podivnější cviky na nich, které jsem si musel vyzkoušet, a na mé „To je dobré, mně se stačí podívat.“ nebyl brán zřetel. Taktéž mě bolel kdejaký sval – i ty, o nichž jsem dosud netušil, že je lidské tělo vlastně má. Když jsem se tak nevinně ptal, proč je to pokaždé jiné, dostalo se mi odpovědi, že teprve zjišťujeme nastavení mé pohybové soustavy a to pravé teprve přijde. Nevěděl jsem, zda se mám smát či brečet, kdybych raději držel hubu a žil ve sladké nevědomosti, ale to nejhorší mě teprve čekalo…

Uvědomil jsem si totiž, že mě to svým způsobem začalo i bavit a na nepravidelné návštěvy 2× týdně se tam vzadu, kdesi za mozkem, těším! Ale toto nikdy nikomu nepřiznám, protože se jedná o tak hrozivou věc, před kterou si nemohou být jisty ani pekelné bytosti. Ale dejme tomu, že se tam těším právě proto, že jsem se začal rozhlížet a musím uznat, že je to vlastně všechno jen upocený cirkus. A já sedím v první řadě a zapisuji si!

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

neděle, 11. listopad 2018
Ty krátké závody. Co s výběhem na 3,2 km, když vaše „pumpa“ smysluplně nabíhá nejdříve po 2,5 km? Byla to tedy taková odpočinková „Starobělská Ludra“ s časem pár vteřin nad 20 minutami. „Povídám, chci do Pardubic!“

neděle, 11. listopad 2018
„Nechce se mi běžet.“
„Běžet se mi co? Nechce!“
 
To zase bude ostuda v Bělském lese… kultturista.cz/bre­zen-2017/intermezzo-… A co vaše motivace, @IxAriela, @MarekMantic, @Eliska_Zeb?

sobota, 10. listopad 2018
Takové to, když jste pivovar a nemáte „pětistovku“ na korektora. (Skutečnost, že je to radler, neomlouvá.) #grammarnazi

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist