Únor 2015

Začínáme

pátek, 13. únor 2015, přečteno 4872×

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude.

Byl jsem odveden k rotopedu, kde se prý mám zahřát, než mě začne protahovat.
„Cože mě budeš?“
„Protahovat.“
A také že jo, během naší první hodiny jsem se doslova nehnul ze žíněnky, Leoš na mě sahal, já ohýbal končetiny i hřbet a u toho poslouchal výklady, co že je vše špatně, nebo by v lepším případě mohlo být trochu jinak. (Vyhřezlá ploténka se neozývala, beztak se vyděšeně krčila někde v koutě, protože tušila nějakou nekalost.)
„Čekal jsem to horší,“ ohodnotil jsem první lekci, když jsme skončili.
„Však počkej příště,“ odpověděl Leoš a já měl tu možnost zahlédnout doslova ďábelskou jiskru v jeho levém oku.

„Ještě si dej dvacet minut na orbitreku a můžeš jít.“
Ušklíbl jsem se při představě této krátké doby a vyzkoušel tu pohybovou věc. Tíže relativity času na mě dolehla silou nebývalou! Po minutě jsem nevěděl, co s roupy, po pěti minutách jsem v zoufalství dřel zubní sklovinu a po deseti minutách jsem se rozhodoval, zda si zkusit zpívat, nebo raději omdlít. Tak hrozivá nuda to byla. Stojíte na místě, macháte rukama/nohama a myšlenky trpí – rozhlížet se kolem jsem ještě nenašel odvahu, snad později. Poučení pro příště? Nalézt způsob, jak si vzít s sebou hudbu. Přehrávač už nemám, kvalitní sluchátka jsem věnoval potřebným, ale snad něco vymyslím s mobilním telefonem. Po naprosto pekelných dvaceti minutách jsem opustil tzv. kardio zónu, prohnal se sprchou (sprchám se asi ještě budu věnovat v samostatné kapitole) a snad nikdy se tak netěšil do práce. Po této myšlenkové katalepsii byl jakýkoliv pracovní problém léčebnou oázou. A mimochodem, nikomu v práci má lakonická odpověď na to, kde jsem tak dlouho, nepřipadla divná. Takže to bychom měli.