Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal
do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále
říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc
rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový
golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za
dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to
stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …
Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal
chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na
obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil,
když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl
mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži.
Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a
místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně
močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké
sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého
šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce
(pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc
rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový
golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za
dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to
stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …
„Ty že budeš chodit do Chrámu činek a tyčinek?“ Rozchechtal se
Velkostatkář, když jsem se nepozorně prořekl. „To ti tak žeru!“
„No ano, je to možná výsledkem mého totálního pomatení mysli, ale
spíše je to i svým způsobem revolta vůči vám, perverzním
výživářům, protože si myslím, že to musí jít i trochu jinak –
prostě po mém.“ A ledabyle jsem ukázal k jeho kuchyňce, kde již čekaly
nachystané krabičky, které ovládají mysl i tělo lidí, kteří propadli
„zdravému životnímu stylu“. A hned vedle krabiček stály barely
s různým muskulaturním zdobením a nápisy jako „power“ (naštěstí ne
white), „energy“, „massive“ a tak všelijak.
„To nedáš, ono to chvilku půjde dolů, ale pak se to zastaví a ještě
rád sáhneš po těchto věcech, nebo to vzdáš,“ snažil se mě pozitivně
motivovat Velkostatkář.
Chvilku jsme se tak dohadovali a různě pošťuchovali, načež výsledek na
sebe nedal dlouho čekat, uzavřeli jsme sázku, kterou jsem ve večerním
rozmaru sepsal nějak takto …
To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník
s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl
zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva
jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí
něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil
i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu
činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.
A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla
jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho
vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten
den …
Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je
založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé
kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím
se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom,
nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci
fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo
základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka
jako carnitin, BCAA, kreatin a další
zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.
Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme
nalézt toto:
~21:00
pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka –
případně sojového
A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde
to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci
o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí,
tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.
„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na
mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli
štěstí.
Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena
potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je
optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad
i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice
tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já
nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně
běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud
ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku.
Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými
krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané
fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“
kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou
„příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce
jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako
meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty
z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To
proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento
špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou
postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to
věděl!“
„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš.
Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni
začali pět jednu a tutéž písničku?
Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři,
jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“
potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze
ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a
slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co
už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na
mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal
pohrávat s tou strašlivou
myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě
nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil.
(Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím,
že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát
jsem začal právě v listopadu.)
Že už jsem hubený, to víme,
že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase
trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já
„neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše
hezky popořadě.
Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi
(stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna
tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další
společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných
narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už
nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té
pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se
o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně.
A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a
necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do
Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)
Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší
objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové
tréninky týdně. “
Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které
některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár
týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory,
šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem
v odpověď: „Tak jo!“
Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost,
která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak
rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky
pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše
vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli.
Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacismus“, kdy se do
všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené
kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt
veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost
latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla
tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným
příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.
Poté, kdy od první hodiny uplynul
nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi
vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka
(měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně
jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl
však jasno, nikdy jsem nechtěl…
„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem
Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do
kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi
prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit
cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to
vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou
pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“
snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku
v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«,
držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů
jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel
železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve
mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem
všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel
zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár
termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?
„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).
Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců
výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne
nepodobnou velkorypadlu
hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že
mám poslední dobou dobré
srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného
vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem
si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal,
křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora
popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase
levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu,
jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.
Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když
dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež
by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový
kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych
pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů
snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak
trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem
vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu.
Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase
rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?
„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se
Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou
reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat
delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský
luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou
té jeho, kterou
kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se
opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.
Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe
na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou
možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají,
ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu
specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.
Jedno však Velkostatkáři neupřu, má
s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla,
ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše
Ultra
Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace,
musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy
až na vrcholky hald
prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ –
nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry,
přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale
letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem
však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě
„zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně
mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?
Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva
nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky
bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím,
kdo to byl.
No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu
strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme
na to…
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemi čtyřmi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
pondělí, 18. únor
2019
„Poctivého nepálí, hloupý to necítí a svině nepřizná.“
A blbec se lekne a rozleje to! (Nic, jen jsem si ohříval k večeři zbytek
polévky.) #jentak
neděle, 17. únor
2019
Člověk zajede koupit matraci, aby pak s tím 35kilovým „válcem“ na
rameni kráčel do 6. patra. Myslím, že je čas zase cvičit ruce, ramena a
střed těla, protože takto to rozhodně nevypadalo.
sobota, 16. únor 2019
Sehnat k sobě „sebevražedného atentátníka“ pro noční horskou
„prasečinu“ je stále těžší, tak jsem si šel alespoň „zaběhat“.
Letos víceméně poprvé. Vivaldi by měl radost! Výběh na jaře, návrat na
podzim, pot jako v létě. A radost z 20km výkonu? Ta je u ledu v zimě.
#zpátkydoformy
Česká pošta dotáhla doručování balíčků k dokonalosti.
„Nezastižen“ už nefrčí. Teď frčí „nenechávání výzev
k vyzvednutí“ a následné odeslání zásilky, o které nevíte, zpět
odesílateli. Přes půl planety. Bravo! Děkuji! #informačnítvít