Štítek „Velkostatkář“

pátek, 19. prosinec 2014, přečteno 1838×

Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil, když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži. Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …

čtvrtek, 29. leden 2015, přečteno 3125×

„Ty že budeš chodit do Chrámu činek a tyčinek?“ Rozchechtal se Velkostatkář, když jsem se nepozorně prořekl. „To ti tak žeru!“
„No ano, je to možná výsledkem mého totálního pomatení mysli, ale spíše je to i svým způsobem revolta vůči vám, perverzním výživářům, protože si myslím, že to musí jít i trochu jinak – prostě po mém.“ A ledabyle jsem ukázal k jeho kuchyňce, kde již čekaly nachystané krabičky, které ovládají mysl i tělo lidí, kteří propadli „zdravému životnímu stylu“. A hned vedle krabiček stály barely s různým muskulaturním zdobením a nápisy jako „power“ (naštěstí ne white), „energy“, „massive“ a tak všelijak.
„To nedáš, ono to chvilku půjde dolů, ale pak se to zastaví a ještě rád sáhneš po těchto věcech, nebo to vzdáš,“ snažil se mě pozitivně motivovat Velkostatkář.

Chvilku jsme se tak dohadovali a různě pošťuchovali, načež výsledek na sebe nedal dlouho čekat, uzavřeli jsme sázku, kterou jsem ve večerním rozmaru sepsal nějak takto …

úterý, 3. březen 2015, přečteno 1626×

To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.

A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten den …

neděle, 10. květen 2015, přečteno 2264×

Na úvod připomeňme, že stěžejní myšlenka mé „proměny“ je založena na tom, že to prostě musí jít i bez nutnosti rozšíření šedé kůry mozkové o modul „krabičkového myšlení“. Stejně tak se netajím se svým odporem k různým doplňkům pro růst i úbytek v jednom, nicméně to však neznamená, že se vůbec nezajímám, jak tyto věci fungují. Chrámový katechismus mě naučil spoustu cizích slov i mimo základní somatologii – například znám a nebojím se použít slovíčka jako carnitin, BCAA, kreatin a další zhůvěřilosti, pokud to mimikry požadují.

Na samotném začátku, když jsem se s Leošem dohadoval o jídelníčku, můžeme nalézt toto:

~21:00

• pomelo, grep, nebo 30 g proteinu v 3 dl čerstvého mléka – případně sojového

A právě o onen „protein“ jsem se začal zajímat – co to je, kde to roste, co to žere atp., načež mi Leoš aktivně sdělil informaci o jakémsi proteinu, který má Velkostatkář a zase tak často jej nejí, tudíž mi jej „půjčí“ na zkoušku.

čtvrtek, 15. říjen 2015, přečteno 2019×

„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli štěstí.

Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku. Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“ kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou „příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to věděl!“

„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš. Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni začali pět jednu a tutéž písničku?

středa, 18. listopad 2015, přečteno 1926×

Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři, jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“ potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal pohrávat s tou strašlivou myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil. (Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím, že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát jsem začal právě v listopadu.)

Že už jsem hubený, to víme, že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já „neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše hezky popořadě.

Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi (stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)

Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové tréninky týdně. “

Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory, šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem v odpověď: „Tak jo!“

sobota, 23. leden 2016, přečteno 1920×

Když jsem před rokem přiostřoval svou černou budoucnost, která se tím stala navýsost růžová, mé představy nebyly nějak rozmáchlé. Propluji tím testosteronovým bizárem bez širší dávky pozornosti okolí, zhubnu (nebo i možná zhebnu) a pak ze všeho tiše vystoupím. V případě zhebnutí bude můj výstup v igelitovém pytli. Vůbec jsem přitom nevzal v potaz svůj „perfekcionacis­mus“, kdy se do všeho zakousnu jako slintající špekoun do hamburgeru společnosti Spojené kafilérie s.r.o. – elokované pracoviště Lovochema Lovosice, a fakt veřejného tajemství, že prostředí Chrámu má nedokumentovanou vlastnost latentní přeměny docházejících. O tom jsem opravdu neměl ani zbla tušení, byť Velkostatkář cosi naznačoval a sám byl svého času vzorným příkladem tělesné i názorové fito-metamorfózy.

Poté, kdy od první hodiny uplynul nějaký čas a já našel odvahu začít se rozhlížet, podařilo se mi vypozorovat, že pravidelná běžná činková a tyčinková ovečka (měsíčních kašparů s „předsevzetím“ se to netýká) klouže na vlně jakési uniformní fitness moderny a spokojeně u toho přežvykuje. Já měl však jasno, nikdy jsem nechtěl…

středa, 3. únor 2016, přečteno 1912×

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

úterý, 24. leden 2017, přečteno 4568×

„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).

Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne nepodobnou velkorypadlu hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že mám poslední dobou dobré srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal, křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu, jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.

Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu. Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?

čtvrtek, 9. březen 2017, přečteno 1098×

„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou té jeho, kterou kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.

Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají, ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.

Jedno však Velkostatkáři neupřu, má s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla, ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše Ultra Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace, musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy až na vrcholky hald prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ – nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry, přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě „zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?

neděle, 18. březen 2018, přečteno 2644×

Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím, kdo to byl.

No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme na to…

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Přiznám se, že se na letošní medovou matraci začínám opravdu těšit. A bodejť by ne, když v ní mám i pár „svých“ želízek v ohni…