Březen 2015

Stravovací eskapáda – jak jsme zkusili změnit putyku

úterý, 3. březen 2015, přečteno 4453×

To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.

A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten den? Naložil jsem do auta dva vybrané kolegy, kteří byli ochotni k malému experimentu, a vyrazili jsme. Zmiňovaným super parkováním se rozuměla volba mezi zákazem stání a nápisem „soukromý pozemek firmy …, neparkovat“. To nám to hezky začíná, ale co, nevadí, nápis na zemi, který očividně nepatří mezi standardní dopravní značení, není zeď, ponechali jsme vůz svému osudu a po krátké procházce přes park nás polkly dveře jídelny.

Že je to jídelna, jsem věděl. Ale že bude takto bizarní? Vždycky jsem měl slabost pro vitrínku s nabízenými „menu“ jídly, která obvykle bývají odpoledne tak olezlá, že v návštěvníkovi vzbuzuji vše možné, jen ne chuť – obzvláště v letních měsících. Teď však odpoledne nebylo, takže dejme tomu, ty sójové kostky na paprice s rýží a k tomu zeleninový vývar by mohly být tím, co mě dnes potěší. Možná.

Vzali jsme si tácky, nabrali příbory a zamířili si to k výdejnímu pultíku, čekaje obsluhy. Ta se za chvilku zjevila a v ruce měla kýbl. Než jsem stačil promyslet, cože jde vytírat, vylila obsah kýble, kterým bylo jedovatě fialové zelí, do připravené varny. „Ahá, takže takhle se to dnes dělá!“ Ozval se nádherný zvuk, asi jako když má fekální vůz rande se žumpou, a já prohodil ke konsternovanému kolegovi něco na způsob, že „přesně tohle jsem celý den toužil vidět.“ Asi lepší oddíl. Teprve poté jsme byli obslouženi a u pokladny jsem za obsah tácu odevzdal stravenku. „Vejdi a neuškoď,“ zavzpomínal jsem si na studentská léta ve školní jídelně a pustil se do polévky.

Byla báječná, asi jako voda ze dřezu, ve kterém byla opláchnuta zelenina, kuchař asi neměl den. Jaké byly kostky? Nebudu to protahovat, nedojedl jsem je, odevzdal tác a s rozporuplnými pocity vyplul z jídelny. Když jsem se, poté co jsem se to snažil rozdýchat, ptal kolegů, jak byli na tom oni se svým výběrem, počet červených bludišťáků se ztrojnásobil.

Třešničkou na dortu této „degustace“ byl můj v pravdě bulimický závěr, kdy jsem po návratu bral ve firmě schody po dvou a „tak tak doběhl“. Tohle se mi už dlouho nestalo, naposledy v devadesátém sedmém, když mě spolužáci uvrtali v to, že půjdeme do „mekače“.

Zítra se hluboce omluvím naší obvyklé putyce a její přátelské obsluze a přehodnotím pojem zlo. V optice dnešní eskapády je to tam vlastně pokaždé fajn.

Mimochodem, začínám mít podezření, že Velkostatkář umí cestovat mezi paralelními vesmíry, jelikož jeho dnešní spokojenost se stravou si jinak vysvětlit nedokážu.

Doplněk:
Zkusil jsem zavolat Leošovi a zjistit, co mi uniká a co je na této jídelně tak skvělého, když můj žaludek dal najevo zcela jednoznačné resumé. Dostalo se mi odpovědi, že pultík s věcmi, které se kupují samostatně na váhu – kus masa, zrníčko rýže (samozřejmě nasucho, bez omáčky) a hrst salátu. A v tu ránu mi to do sebe zapadlo. Pracovně zavádím nový terminus technikus „krabičkové myšlení“ (dejme tomu, že je to vzdálený bratranec doublethinku) a jistě se budu tomuto oboru ještě věnovat.