Štítek „Chrám činek a tyčinek“

Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal…


Jak to vše začalo

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je to hrozné!

Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si zvykne i na oprátku, ale co je moc …

První seznámení

„Čau, je mi zle jak starému psovi,“ začal ten hovor, když jsem zvedl neurvale zvonící telefon, na němž blikalo šéfovo jméno. „Dnes to nedám, musíš zajet do fitka nafotit jednoho chlapa.“ Znělo to tak smutně, že by nejedna placená plačka obrážející pohřby takové podání záviděla. Své vyděšení, následné rozhořčení a nutkavou potřebu položit otázku, zda skutečně ví, komu volá a co po něm chce, jsem udusil v zárodku – koneckonců to také mohlo být jeho posledním přáním a tomu se nemá odporovat. Vzal jsem tedy firemní foťák, přihodil pár objektivů, které jsem mohl potřebovat, jeden velký a těžký pro případnou potřebu sebeobrany, nabil baterie v blesku a s bouřkovými mraky v hlavě vyrazil.

Onen Chrám činek a tyčinek jsem našel snadno, chvilka zaváhání, potřeba utéci a dělat, že jsem dnes v práci nebyl a vlastně v této firmě nikdy nepracoval. V hlavě se mi hádalo mé cynické já s tím pochybovačným …

Druhé seznámení – pro úplnost

Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil, když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži. Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“ …

Začínáme

„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.

Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …

Botanické rozjímání

Když se tak dívám do kalendáře, nedá mi to podotknout, že zveřejnění této kapitoly v den, na který připadá Světový den divadla nebo den narcisů, je jen čirou náhodou. Dejme tomu, že je to vážně tak. Možná…

S Leošem jsme se poslední dobou trochu míjeli, on teď totiž pilně studuje a připravuje se na jakési zkoušky, takže jsem do Chrámu činek a tyčinek chodíval sám. Jsem už ostřílený matador a už mě jen tak něco nerozhází – člověk časem otupí a věci, které jej dříve děsily, nyní už jen pozvedají obočí. Zatím tedy obě obočí, zase tak otupený ještě nejsem. Na sólo hodině si obvykle vystačím mácháním rukama/nohama, kde do pauzy mezi dávkami strčím lano. Ne, skutečně se ještě nechystám demonstrativně oběsit, to je jen takový stroj, který simuluje… Vlastně ani nevím, co reálně simuluje, střelím od boku, že šplhání. Spíše však simuluje pouhé tahání za provaz, při kterém se namáhají paže, ramena a všechny související svaly, které ani neumím pojmenovat.

Intermezzo: Hrajeme si!

Člověk by netušil, že kromě samotného mučícího prostoru Chrámu činek a tyčinek skýtá i samotné „zákulisí“ nemálo možností ke kulturnímu vyžití. I zde lze hrát spoustu her. Než si je začneme jednu po druhé představovat, pro připomenutí můžeme uvést i několik známých her z mučícího prostoru, abychom věděli, v jakých kruzích se pohybujeme. Mohou to být například soutěže „o nejpovedenější držkopád z běžeckého pásu“, „ploténko z páteře ven“ (ta se hraje na veslovacím trenažéru) nebo „či-činkové kvílivé kloubení“. Tyto hry všichni víceméně asi známe, nyní si však rozeberme v odborných kruzích méně zmiňované kratochvíle ze zákulisí.

Všední stihomutra aneb „jdou po mně jako po uzeném“

„Zatraceně, to už je půl páté?“ Znechuceně jsem odsunul klávesnici, zhasl monitory a obtěžkán sportovní taškou vyplul z kanceláře. Dnes je totiž úterý.
„Nasrat, ehm, tedy nazdar,“ rozloučil jsem se s kolegy a scházím po schodech.
„Třeba tam to auto dnes nebude,“ brumlal jsem si pod neoholenými vousy a vyhlédl ze škvíry pootevřených dveří oranžového terária.
„Zatraceně, je tam!“ Poslední dobou stále. Za volantem spatřuji vyrýsovanou siluetu, vnitřně uvažuji: „Beztak je na mě nasazen testosteronovou sociální mafií…“

„Když už o nich píšeš, blbče, tak se nepodepisuj!“
„Ale já se nepodepisuji!“
„Tak nenechávej ložené klíče.“
„No jo, ale kdo to mohl tušit? Zatím toho snad tolik nebylo, člověk se botanicky zasní a…“ Opět se hádala má já v palici – cele z kostí…

„Tři, dva, včil…“

Archetypy aneb Chrámový zvířetník

Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal. Ne, všímání se neodehrávalo v hodinách s Leošem, nebo když jsem se trápil s provazy a železy sám, to má člověk naprosto jiné starosti – například jak zabít svého osobního trenéra tak, aby to vypadalo jako nehoda, nebo jak se nezmrzačit, když už sám „objevujete“ nový stroj, který vám byl dosud utajen. Všímat si člověk může pouze a jen v kardio zóně, kdy monotónní tupé opakování dává dostatečný prostor k rozhlížení se. Ať už z míst pro pásovce nebo z míst máchání rukama/nohama nebo z jakéhosi simulátoru schodů, kterému přezdívám „máslostroj“. Z toho se rozhlíží nejlépe, protože na něm je člověk z výše uvedených nejvýše, ale já „máslostroj“ nemám rád, reálných schodů si užívám každý den při cestě domů a z domu až až – šesté patro bez výtahu. Tak na co simulace?

Když se tak člověk rozhlíží více než půl roku při průměrných dvou návštěvách týdně v náhodně volených denních dobách, nelze si nevšimnout, že z té masy neviditelných anonymů tu a tam vystoupí „archetyp“ hodný popsání a uchování příštím generacím. Nuže, dejme se do toho…

Maniak

Hodně návštěv Chrámu v týdnu, hodně opakování za sérii, hodně kilogramů na laně nebo na tyči, hodně rychle kupředu… Velké vize, velký barák, velké auto, velká žena… To je maniak! Maniaka je dobré příliš nedráždit, protože vše vnímá jako výzvu k sázce a pokud se podvolíte, pravděpodobně umřete…

Závodem jako panter

Jakže to jen byl ten Werichův „cintát“? „Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Jo! A před tím bylo cosi o nemyslení, ale to se sem nehodí. A já napsal, sice se vpravdě nepodepsal, ale ono není tak složité rozlousknout ten oříšek, kdo je asi ten Leoš, Velkostatkář a ty všechny další provázky souvislostí, které vedou ke mně.

To tak člověk vypotí něco o Šíleně medové matraci a…

„Chtěl bych se s vámi sejít,“ zněl ten lakonický e-mail. Že mi jej z Chrámu činek a tyčinek poslal sám otec představený, to mi došlo hned při pohledu na adresu odesílatele. Co teď? Mohu dělat mrtvého brouka, mohu předstírat kóma, mohu se odstěhovat do jiného státu… Nebo také mohu vyhovět a zkusit se z toho vykecat. Ono je někdy lepší postavit se věcem čelem a zašlápnout plamínek dříve, než požár začne olizovat stoh. To by v mém případě určitě znamenalo, že by si pro mě přišli čtyři „zátylci“ a otci představenému mě donesli svázaného do kozelce s roubíkem v hubě.

Den schůzky se blížil.

Co mi může chtít? I když vlastně… Bude mi nejspíše důrazně doporučeno přestat psát o Chrámu a možná se dozvím, že Ostrava jako taková má i další chrámy a bude mi ostře naznačeno začít navštěvovat zrovna je. Jo, takto to nějak bude, mé cynické, politicky fitness nekorektní vtípky beztak nepadají na úrodnou půdu a já sociální „kozu–nozdru“ podcenil.

(Na) rozcestí – scestí – stí – ti

Od triumfálního pokoření Bestie už uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“. Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé nervstvo.

„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem preventivně opět navštěvovat Chrám činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“ podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni. Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.

Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí „koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal. A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?

Chrámový zvířetník dvě

Ne, to nemůže být pravda! Tohle bude nějaký renonc. Netrhal jsem jen omylem kalendář po dvou listech? Nechci! Prostě odmítám přijmout fakt, že je tomu už 22 měsíců, co mě poprvé „sežrala“ vrata Chrámu činek a tyčinek. A stejně tak zarputile odmítám přijmout i tu proměnu aktivního tlusťocha v hyperaktivního „hubeňoura“ se zálibou v extrémních spektáklech, „bo metal, vole“! Jsem pořád stejný a svou hlavní nosnou dějovou linku anonymního „posměváčka“ široširému okolí jsem jen na chvíli utlumil, protože „vědecký výzkum“. Světoznámý entomolog také nenajde a nepopíše nového chrobáka každé sudé úterý a naproti tomu každé liché neobjeví rovnou novou čeleď. Dobré věci přece chtějí čas a tajemnější archetypy nevystoupí z masy těch zcela zjevných hned. Je nutné dlouhodobě číhat a pokradmu se rozhlížet, pozorovat, ověřovat… a zase pozorovat.

A navíc už nejsem ten anonym, že? Proto „kobru“ nejprve uspíme záplavou nezajímavých článků, teprve pak se pustíme do pečlivého zkoumání jejích jedových zoubků.

Tři týdny na drogách – už chrápe. Takže mimo již popsané, na koho dalšího můžeme ve fitku narazit?

Ultrakavárnice

Velice ohrožený druh, ale opravdu ještě existují. Je to ženský protějšek kavárníka, který dotáhl svou fitness existenci k dokonalosti. Většinou do Chrámu vcházejí již oblečené v poslední kolekci oblíbeného výrobce sportovních hadříků a po odečtení vstupu na kartě rovnou zaplují ke stolečkům za barem. Tam jsou celou dobu o rámcovém rozsahu jedné hodiny, aby hned poté zamířily k východu. Správně! Zóna se stroji a se vším, co jen trochu smrdí pohybem, je pro tato stvoření místem, které lze s klidným srdcem označit, že „tam jsou lvi“ (hic sunt leones).

Práčata

Potkat práče na place je okamžik, na který se skutečně nezapomíná…

Vepřová bez zelí nebo s ním

„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání kostí, říjen 2015)

Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.

Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.

Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 19. únor 2018
Blbé znaménko! Takové to, když ráno ospale kouknete na teploměr a říkáte si, že 6 °C je překvapivě fajn a dle toho se i oblečete. #zasráno

neděle, 18. únor 2018
Konec hry. (Sedmá a poslední #černobílka z týdenní výzvy od @IxAriela.)

neděle, 18. únor 2018
Nadšeně se účastnil odstranění dětských pojistek na dvířkách v kuchyni.
Neví, že onomu „sbalení ranečku“ je zase o krok blíž… #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist