Leden 2017

Vepřová bez zelí nebo s ním

středa, 4. leden 2017, přečteno 4250×

„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání kostí, říjen 2015)

Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.

Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.

Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů. Když se k tomu všemu posléze přidaly Vánoce, do kterých jsem vbíhal rozežrán jako pomyslný sprintér do finiše, kde namísto cílové pásky je jen řetěz z cukrkandlových ok, bylo vymalováno. Navíc mám tchyni, jejíž sliby „příště už tolik cukroví dělat nebudu“ každoročně vezmou za své, a nebojím se ji použít! A taky tchána, jehož použití se bojím ještě méně, protože má zásoby špiritusu popírající zákon zachování energie – pro vypálení tolika lahví není na Zemi dostatek otopu, takže větší část litráže musí být jistě zdravice přinejmenším od Aštara Šerana. (Už blouzním. „Předávkován sladkým“ – vytesejte mi prosím na náhrobek.)

To se pak jeden při první lednové návštěvě Chrámu činek a tyčinek cítí jako pravý a nefalšovaný oka-mžík. Nebo též kašpar s předsevzetím, v němž touží shodit 40 kilo špeku za dva měsíce. A pekáč buchet jako bonus. Že ten návrat bude zatraceně bolet mi došlo už na Nový rok, kdy jsem si s Impem vyšlápl Emu (ne toho pštrosa, víme?) a domů jej nesl na hřbetě „na koníka“. V této pozici mladý trvá na tom, abych s ním poskakujíce utíkal a celkově má dojem, že jsem křížencem terminátora s robocopem, jelikož ho vůbec nezajímá, že už s ním hopsám pátý kilometr. A ještě si u toho radostně výská. Je to prostě tak – můj vnitřní vůl se už zase sprostě válí někde na pastvině a má dřívější odhodlanost se v pozadí na mezi lascivně cicmá s ležérností.

Ale že jsem si na sebe i pro tento rok upletl bič spartských závodů, je tedy třeba se do toho opět opřít. A pěkně zostra! No, zostra – záleží, jakou optikou měříme. Pro mého známého maniaka stejně budu asi něco jako týden zcepenělý lenochod, ale to mně nevadí.

Takže opět pravidelně docházím do Chrámu, kde se přetahuji o stroje s davy noviců… Doma v Imperátorově pokojíčku se zase zavěšuji do TRX špagátů… Vánoční kila mizí. Kondice se po chvilkové katalepsii začíná pomalu škrábat z cukrové rakve. Nu, zlí jazykové, vypisovat jí parte bylo předčasné. Mé odhodlání je věčné! Alespoň do příštích Vánoc.