Tloustnu! (Jateční bilancování V)
, přečteno 2375×
„Lehce obézní, nesportuje…“
Tuto informaci jsem našel ve výpisu ze své zdravotní dokumentace, kterou
jsem letos v pozdním jaru potřeboval po své obvoďačce.
Ruce držící onen papír se roztřásly vztekem, oči podlila krev, na čele naběhla žíla – jak si jen dovoluje, baba, mě takto pomlouvat?! Co si o mně pomyslí cíl výpisu dokumentace? Zvažoval jsem, že jí prostě pošlu děkovný balíček s „budíkem“, nebo aspoň při příští příležitosti setkání popustím uzdu svému koprolalickému já… Jenže se „něco“ zlomilo. Asi ve mně začal úřadovat můj přirozený respekt k autoritám, má všeobecně známá submisivita, bezbřehá pokora, pasivní přijímání věcí tak, jak jsou… Prostě paní doktorka má vždycky pravdu. Vždyť na to musela studovat tolik let! Tečka! Sice mě v mé akceptaci lehounce znejisťovala věta „Děti nemá.“ v tomtéž lejstru o pár řádků níže – že by se přeci jen mýlila? Nic, nikam, lékařům se neodporuje. (Že nemám děti si někdy posléze vyřeším s manželkou. Tedy až k tomu nasbírám odvahu, což odhaduji tak na 87–146,523 let.)
Není se tak čemu divit, že mé léto vypadalo tak, jak vypadalo – prostě jsem poctivě plnil to, co mi lékařka nařídila. Podvědomě. Ne, že bych se vším sekl a začal se modlit k bůčku, křižovat se jitrnicí a věřit na ráj klobás, hýbal jsem se víceméně jako dříve, ale plíživě přijímal o fous více energie, než vydával. (Stěžejní vstupy byly hlavně o destilátech.) Získaná super schopnost „sběratelství“ tak byla neodvratná. Ale že se, panečku, povedla, co? Stále na ni vzpomínám jako na svůj nejpovedenější extrémní spektákl.
