Říjen 2017

Sběratel angličáků aneb Spartan Race Beast Liberec 2017

Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo, panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků, tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem se už koneckonců zmiňoval.)

Úvodní odsazení příběhu

Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí – „Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů, shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí, namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací „příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.

V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější, v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se promenádují hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.

Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad, ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne. Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice, „Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky dělám, víme?

„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé (rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem dále po svých.

Střípky hlavního dějství

Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku – líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát), přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na 11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to, mluví anglicky a absolvuje závod v tomto kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“. Sběratelství!

První třicítku angličanů jsem si absolvoval u ručkování po „A“ konstrukci, klouzalo to, nemám pevný úchop. Druhá třicítka standardně hvízdla hned poté u lana, takže jsem ani nevychladl a hezky v tempu sypal jeden trest za druhým v sériích po pěti.

To byla ta chvíle, kdy se probral můj vnitřní sběratel a mírně zbystřil. Nicméně ze zkušenosti se zatím nijak zvlášť nevzrušoval, tihle „smolíčci“ u mě totiž nejsou nic neobvyklého.

O pár minut později, po plazení pod ostnatým drátem, jsem zavrávoral na šikmé kladině, což se mi zatím stává v 50 % absolvování této lahůdky, už ale začal můj vnitřní sběratel větřit, že by to dle indícií tentokrát mohlo být něco mimořádného. A proto si otevřel láhev nepříliš drahého vína… Třetí třicítka!

Mírným zábleskem světla na konci tunelu nebo možná světlem přijíždějící lokomotivy se stal oštěp. Opět trefa jako z učebnice a můj parťák taky – máme nacvičeno na workoutu v Havířově, jasné? Takže jsme za sebou nechali spoustu smutných tváří v naprosto narvané trestné zóně. Velkou spoustu smutných tváří.

Vystřízlivění z kratičké euforie ovšem na má bedra padlo hned za chvíli v „opičákově baru“, kde jsem v polovině konstrukce za tyčí a lanem nedohmátl druhý z kruhů. 120 angličáků na prvních pěti kilometrech trati? Můj vnitřní sběratel si, pohodlně rozvalen v křesle, s úsměvem otevřel láhev dražšího vína…

Pak se vše zklidnilo a my běželi na Ještěd, stoupali do krpálů, „nedotýkali“ se elektrických ohradníků – sám se svými myšlenkami. Z těch mě však vyrušil požadavek na kód, který jsem si měl zapamatoval někde na druhém kilometru. Vzpomínám si zcela přesně, že jsem se jej začal učit mezi prvním a druhým plaváním v rybníce.

„Heslo!“ úsečně štěkla ta dozorkyně, jejímž koníčkem bylo zjevně studium praktik gestapa. Vlastně ne, byla docela milá…
„Cože? Aha. Takže DKR3…“ spustil jsem.
Moje „moment, beru zpět, stop, znovu“ a její „ne“ zaznělo jako duet.
„7DKR3Q6W“ vysypal jsem ze sebe.
„Ano, správně, nicméně je jen jeden pokus, takže vás požádám o třicet angličáků,“ ohodnotila s úsměvem můj skvělý pamatovák ona „studentka“.
Se slovy „tak vám teda mockrát děkuji“ jsem se šel plácat, abych završil jedno sto a padesát trestných kousků.
(Beru zpět, stop, znovu… Nebyla milá.)

Můj vnitřní sběratel bouchl archivní šampaňské.

Po oblíbené překážce hry na klokana/vrabčáka se mi po nastoupání dalších dvou krpálů povedlo spadnout třicet čísel před koncem bradel. Není se tedy čemu divit, že mě můj parťák opustil a utekl za skupinou strupčických ženských, kde zcela zjevně viděl větší potenciál a celkový talent k dnešnímu spartskému spektáklu. (Kecám, byli jsme takto domluveni.) Solitérně jsem si odhopkal další trestnou sadu nebo sodu a jen tak mimochodem začal vnímat první angličákové podvodníky. Nu což, jejich boj, má sto a osmdesátka byla do jednoho vydřená.

Není se tedy čemu divit, že můj vnitřní sběratel začal horlivě vyrábět další poličky pro tak utěšeně rychle rostoucí sbírku.

Parťáka jsem následně dohnal u sjezdovky a již zmírňovaných „nějak těžších“ pytlů. No jo, nejsem rychlý, ale robustní a tažný, proto mě pár desítek kilogramů písku za hřbetem opravdu nerozhází. Má komunikace s ostatními závodníky na téma „Toto je pískový Karel, můj oblíbený pytel, životní druh. Máme spolu velice vyvážený vztah – on mě má rád, já jeho ne. Jak se jmenuje tvůj přítel?“ dostávala v reakci často jen prázdné pohledy vyčerpaně stojících jedinců. Cestou jsem minul i jednoho člena spřátelené strupčické grupy – takový ten typ „60 kilo i s postelí“. Pytel měl na zemi a jen u něj tak smutně stál, civěl do dáli…
„Už ho nezvednu, nejde to,“ zašeptal.
„Pomůžu ti, hodím ti ho na záda, pojď, jedem…“
„Ne, běž, já si nějak poradím,“ stál tam jako hromádka neštěstí dále.
On je fakt rozdíl, zda takový pytel hodíte na hřbet stokilovému hovadu nebo takovému střízlíkovi. Toto téma jsem za okamžik mohl v hlavě ze všemožných úhlů analyzovat do aleluja, zatímco jsem vrstvil 210. angličák po pádu překážky zvané „Slack Line“. Ne, ani provazochodec nikdy nebudu!

Můj vnitřní sběratel si podal inzerát na výměnu bytu za výrazně větší.

Ve dvou třetinách lana na druhém závodním šplhu po laně jsem se omluvil dozorcům, že už mám v pažích pěknou anglickou sbírku, takže se není čemu divit, že mě mírně opustila síla, takže tedy půjdu vrstvit další zářezy do sbírky. O poznání pomaleji než dříve, nicméně stále s neutuchající chu­tí.

Můj vnitřní sběratel začal volat do televize – prý chce být zvířátko, kuriozita, případně borec na konec nebo tak nějak podobně.

Mezitím se trať začala točit směrem k cíli, nakloněná rovina změnila své osobní preference a já se mohl zase na chvíli rozeběhnout lesem, polem, cestou necestou. Ze snového míjení všudypřítomných houbařů mě probudil nelidský řev, který se znenadání za mnou ozval. V bolestech se tam na zemi válela ona „hromádka neštěstí“, kterou jsem u pytlů ponechal svému osudu. (On sice mnoho neunese, zato perfektně uběhne.) Ne však nyní, nyní se s vymknutým kotníkem kutálí v mechu a kapradí. Mám spoustu já – mé samaritánské ho tam prostě nemohlo nechat. Naše cesty se do cíle tak nějak spojily – držel se chvíli po mém boku, aby za chvíli na rovině zase začal utíkat. A to tak, že docela rychle!

„Hele, nemáš náhodou vymknutý kotník? Já jen, že tu běháš jak postřelená srnka,“ s jazykem na vestě jsem se mu snažil připomenout, co ještě před chvíli za mocného halekání „nacvičoval“.
„Stává se mi to často, po rovině na to umím našlapovat,“ dostal jsem ultimátní odpověď.
Role se obrátily. Teď jsem se držel já jeho. Mé niterní nadávky samaritánovi a nakonec i hrdobci nebraly konce. Ne, fakt mi nemůže utéct člověk s vymknutým kotníkem!

Neutekl. Odskákali jsme si spolu jak předposlední olympus (u něhož můj vnitřní sběratel zrušil všechny své účty na aukčních a sběratelských serverech, protože mu do klína právě přistál svatý grál), tak i lomenou „traverz stěnu“. Tři stovky angličanů se ukázkově završily. Plus jeden bonusový na závěr – má malá osobní tradice. A tak končí tento zelený příběh…

Vlastně ne. Můj vnitřní sběratel se nakonec do té televize dostal, nicméně ne jako „borec na konec“, ale jako další smutný exemplární případ ryzího diogénova syndromu. Život není peříčko.

Sladká tečka za příběhem

Když jsem pak proběhl cílem, kde na mě navěšeli všechna ta obvyklá železa – tentokráte i jedno nové navíc, regionální, potkal jsem svého parťáka, který prý s ženskými doběhl o dvacet minut dříve. A hned se místo pozdravu nadšeně pochlubil svým nulovým skóre angličáků. Ano, skutečně nulovým! Hm, promnul jsem si zabahněné vousy… V tu ránu mi to vše docvaklo. To ten zpropadený svět, který prostě musí být v rovnováze i kdyby prasata létala!

Totiž… Kdyby to byl slušný člověk, nasbírá cestou obvyklých 120–150 kousků a já bych na tom byl se vší (případně všivou) chladnou logikou podobně. Ale on ne. On prostě musel mít tu svou nulu! Není se tedy čemu divit, že jsem pak odedřel to, co jsem odedřel…

Už ho nechci vidět, prevíta bezohledného, sobeckého, sprostého. Prostě nechci! Naše spartské přátelství skončilo!

No, alespoň minimálně do další koniny, která nás letos ještě čeká.

Dodatek

8 hodin na trati, 7 za volantem na cestě domů – mám svého tažného vnitřního vola opravdu rád! Liberecká Bestie byla epická jak řemen! Budu na ni vzpomínat moc rád. Jen tak mimochodem, co je více spartské než 300? Cha!

Bonus: „Říkal si Hurikán…“

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

sobota, 11. srpen 2018
Celodenní chystání na dovolenou v Polsku finišuje. Teď manželka začala usilovně hledat česko-anglický slovník. No, omlouvá ji snad jen, že pochází z jižní Moravy.
Cholerne, to będzie wakacje! #manželskéetudy

pátek, 10. srpen 2018
Počítačový zdroj umírá dvěma způsoby. Buď hezky potichu ve spánku, nebo jako sebevražedný atentátník. Jako ten má cíl vzít toho co nejvíce „s sebou“. #informačnítvít #pracovnítvít

čtvrtek, 9. srpen 2018
Nejproduktivněj­ší/nejvýkonněj­ší období v práci? Poslední dva dny před dovolenou.
Nejméně výkonné období? Týden po dovolené. #jentak #pracovnítvít

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist