Perníková konina: Taxis Gladiator Race 2017
, přečteno 3438×
„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU. Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně 12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“. Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím chybět!
Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty, vystřídal týden hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic, s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem, moc rád.
Tam!
Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu. Měřeno mou optikou: Dohnal – nerozbitný spartský kůň, jeho kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň. Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta, ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý „malá a skladná“. Tak jela s námi.
(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)
Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte „monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na letošním Spartan Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu – člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál, triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi. V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala, protože startovala jen hodinu po nás!
Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho poznamenají. O tom přeci jen už něco vím.
Hlavní dějství
Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být? Koneckonců lid si to vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.