Postřelen čarodějnicí III aneb Winter Gladiator Race 2018
, přečteno 3376×
Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To zase bylo!
Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by, vstávají po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly – mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč. Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.
Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…
„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní
svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět
začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého
závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“
zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.
No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo. Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli. Lumpové. To sem ale teď nepatří.
Pepa bude lehčí než Taxis, myslel jsem si. Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous později, co jsem odstartoval.)
„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující
zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná
nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala
se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě
vteřiny!“
A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká „přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat „jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)
Sečteno, podtrženo, sestříháno…