Březen 2015

úterý, 3. březen 2015, přečteno 4201×

To nám jednou tak všem z firmy dorazil Velkostatkářův oběžník s nevinným předmětem: „Doporučuji – jen pro info“. Uvnitř byl zevrubný popis cesty, prý 3 min. cesta autem, super parkování a bezva jídlo, dá se tam prý dobře najíst zdravě. Nu dobrá, dobrá, to už musí něco znamenat, když tam chodí, a zdá se, že to na nějaký čas vyměnil i za krabičky. Také se tam prý i zjevuje spousta „inventáře“ Chrámu činek a tyčinek. No jednou to určitě také vyzkoušíme.

A netrvalo to ani tak dlouho, protože v naší oblíbené putyce byla jeden den možnost volby ze dvou zel – z nabízené kombinace se toho vážně moc „zdravého“ vymyslet nedalo, takže třeba dnes je ten den …

pondělí, 9. březen 2015, přečteno 4505×

Dny plynuly a mé návštěvy Chrámu se staly takřka rutinou. Nejprve hodina s Leošem, poté čas máchání rukama/nohama. Tomu prvnímu zatím říkám „očichávání posilovacích strojů a nástrojů“ (V přeneseném významu, na co jste mysleli?), tomu druhému říkám „poslouchání hudby“, protože ta je tím, co mě drží přibitého k orbitreku. Týden střídal týden a já mohu poznamenat, že i manželka se do mé „proměny“ zapojila s nebývalým nadšením. To asi proto, že má sklony k býložravosti a vše, co zavání alternativou a biem ráda prozkoumává. A tak se obsah naší lednice začal plíživě proměňovat, postupně mizely například sýry a začaly je nahrazovat věci, jež se staly součástí večeří, a jejichž jména bych dříve hledal maximálně tak ve slovníku. Například „robi“ – hledal bych někde mezi hesly „rektální“ a „rypák“ a přitom je to taková bezva věc! Než jsem se nadál, kalendář se překulil do března, což znamenalo jediné – podstoupím kontrolní měření, abych měl černé na bílém, jak se má dramatická životní změna ujala.

úterý, 17. březen 2015, přečteno 4133×

Byl jsem obviněn! Naprosto a bez skrupulí jsem byl kolegyněmi obviněn, že určitě se svým tělem dělám ty hrozné pohybové věci, protože jsem „byl spatřen ve Chrámu činek a tyčinek“. Jelikož se toto obvinění netýkalo konkrétní aktivity, zkoušel jsem nějakou dobu kličkovat na téma, že tam chodím na schůzky s Leošem, na kterých probíráme „fejs-bůček“ – vždyť je to přeci náš zákazník! A protože je vlastně ze své podstaty inventářem Chrámu, musím to být čas od času já, kdo si hraje na Mohameda kráčejícího k hoře. Každopádně mi bylo jasné, že už to dlouho neutajím. Má „podvýživa“ začíná být vidět a případné předstírání nějaké zlé nemoci je za čárou i cynismu mně vlastnímu.

pátek, 27. březen 2015, přečteno 7469×

Když se tak dívám do kalendáře, nedá mi to podotknout, že zveřejnění této kapitoly v den, na který připadá Světový den divadla nebo den narcisů, je jen čirou náhodou. Dejme tomu, že je to vážně tak. Možná…

S Leošem jsme se poslední dobou trochu míjeli, on teď totiž pilně studuje a připravuje se na jakési zkoušky, takže jsem do Chrámu činek a tyčinek chodíval sám. Jsem už ostřílený matador a už mě jen tak něco nerozhází – člověk časem otupí a věci, které jej dříve děsily, nyní už jen pozvedají obočí. Zatím tedy obě obočí, zase tak otupený ještě nejsem. Na sólo hodině si obvykle vystačím mácháním rukama/nohama, kde do pauzy mezi dávkami strčím lano. Ne, skutečně se ještě nechystám demonstrativně oběsit, to je jen takový stroj, který simuluje… Vlastně ani nevím, co reálně simuluje, střelím od boku, že šplhání. Spíše však simuluje pouhé tahání za provaz, při kterém se namáhají paže, ramena a všechny související svaly, které ani neumím pojmenovat.