A zde je zakopaný kokršpaněl – jsa vnitřně přesvědčen, že to
musí jít i jinak, že si mohu ponechat běžné menu-obědy s partou
z týmu, na které chodíme do nedaleké putyky, že si mohu ponechat svou
nemalou zálibu ve špiritusu a další nekalosti, které obecní
dietologové/výživáři pronášejí jen šeptem a s hrůzou v očích,
že stačí jen trocha sebedisciplíny, vůle a výše zmíněný trenér, pro
něhož budu asi nemalým oříškem, protože na jeho první návrhy
práškových potravinových doplňků, za něž by se nemusely stydět ani
Spojené kafilérie s.r.o., jsem mu naplival, že to prostě půjde jinak. Mým
plusem je světonázor, kdy se má na této planetce svým způsobem okusit vše
a nemám problém jíst takřka cokoliv. Od sójových klíčků přes bůček
až po hmyz …
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu
absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj,
hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat
lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná
blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději
zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je
to hrozné!
Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově
zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn
manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár
měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde
beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu
až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus
chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si
zvykne i na oprátku, ale co je moc …
„Ty že budeš chodit do Chrámu činek a tyčinek?“ Rozchechtal se
Velkostatkář, když jsem se nepozorně prořekl. „To ti tak žeru!“
„No ano, je to možná výsledkem mého totálního pomatení mysli, ale
spíše je to i svým způsobem revolta vůči vám, perverzním
výživářům, protože si myslím, že to musí jít i trochu jinak –
prostě po mém.“ A ledabyle jsem ukázal k jeho kuchyňce, kde již čekaly
nachystané krabičky, které ovládají mysl i tělo lidí, kteří propadli
„zdravému životnímu stylu“. A hned vedle krabiček stály barely
s různým muskulaturním zdobením a nápisy jako „power“ (naštěstí ne
white), „energy“, „massive“ a tak všelijak.
„To nedáš, ono to chvilku půjde dolů, ale pak se to zastaví a ještě
rád sáhneš po těchto věcech, nebo to vzdáš,“ snažil se mě pozitivně
motivovat Velkostatkář.
Chvilku jsme se tak dohadovali a různě pošťuchovali, načež výsledek na
sebe nedal dlouho čekat, uzavřeli jsme sázku, kterou jsem ve večerním
rozmaru sepsal nějak takto …
„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem
Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do
kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi
prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit
cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to
vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou
pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“
snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku
v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«,
držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů
jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel
železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve
mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem
všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel
zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci,
víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár
termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?
„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání
kostí, říjen 2015)
Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela
panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice
jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních
úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola.
Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že
skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono.
Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo
neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu
pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele
z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince
vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a
rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.
Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně,
navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich
pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky,
tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala
z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže
se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou
kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.)
Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.
Luxuji,
tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo
rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon
dosahoval vskutku nemravných rozměrů…
Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme?
Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým
pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak
může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen
„návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet
uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak
na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako
vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“),
které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se
španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně
určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní
kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.
Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše
ostatní má čas.
Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj
stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do
diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!
Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst,
kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam
totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže
není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není
čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty
zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty,
musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také
se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk
objevuji další
archetypy.)
Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…
Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných
A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet,
proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být
humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní
stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a
pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil
v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává
mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá
legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)
Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně
nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se
vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale
co když je váš vnitřní samec tura
domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával
na intenzitě svým běhům po
schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které
„šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní
tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a
v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co
s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl
i celých maratonů.
Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme
naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů.
Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory.
Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je
to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako
zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení
čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové
hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ –
Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra
#ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první
v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli
pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem
14:42 pěkně kecají.
Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním
opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů
i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak
matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub
rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale
s tím se nějak naučíme žít. Možná.
Jak druhý utra
#ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších
kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí
nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem
případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně
schválil…
„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU.
Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně
12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová
stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny
vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský
parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“.
Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale
zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím
chybět!
Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má
příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem
svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty,
vystřídal týden
hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic,
s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik
kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých
kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem
sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným
svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku
nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem
jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek
obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem
nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem,
moc rád.
Tam!
Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách
kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se
všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu.
Měřeno mou optikou: Dohnal – nerozbitný spartský kůň, jeho
kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň.
Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta,
ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud
tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal
jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde
zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý
„malá a skladná“. Tak jela s námi.
(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)
Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte
„monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na
letošním Spartan
Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu –
člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu
jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze
zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál,
triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit
mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi.
V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala,
protože startovala jen hodinu po nás!
Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo
organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho
poznamenají. O tom přeci jen už něco
vím.
Hlavní dějství
Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být?
Koneckonců lid si to
vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.
Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co
možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky
nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To
zase bylo!
Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na
pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají
magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by,
vstávají
po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela
rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky
domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly –
mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně
dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč.
Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.
Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…
„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní
svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět
začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého
závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“
zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.
No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské
spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a
ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo.
Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli.
Lumpové. To sem ale teď nepatří.
Pepa
bude lehčí než Taxis, myslel jsem si.
Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous
později, co jsem odstartoval.)
„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující
zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná
nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala
se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě
vteřiny!“
A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice
si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém
dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel
mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu
užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po
startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka
se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká
„přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější
samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala
násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat
„jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní
parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská
čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru
fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)
Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda.
A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na
jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek,
mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já
se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše
mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus
scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností
protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil
„višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto
voňavou
legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte
u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a
tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu
divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě,
štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.
„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá.
Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by
i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím,
byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička
hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…
Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě
mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík
radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké
to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury
specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako
o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou
první trifectu, a
proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco
v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal
freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy
věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou
výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom
se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal.
Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok,
rázem mi to vše docvaklo…
Někdy si člověk něco toužebně přeje léta
letoucí a nic, jindy se zmíní jen tak na půl huby a do večera je
vymalováno. No jo, karma je holt mrška nevděčná, nevyzpytatelná,
neuchopitelná… Povedlo se! Sebevrah už není sebevrahem a dokonce ani
mrtvolou. Jak je to možné? Je tomu pár dnů, co se vrátil z Polska, kam si
jel dle svých slov pro „statuetku pravego ranmagendončika“. Kupodivu to
zvládl. Pro zajímavost v těchto časech, jak sám uvádí:
Nálož
Sebevrahův čas
Ultra
42 km, 140 překážek
10:03:52
Rekrut
6 km, 30 překážek
1:49:59
Classic
12 km, 50 překážek
2:42:59
Obdivuhodné!
Co však Sebevrah
trestuhodně nezvládl, jsou chvíle poté. Ano, sice celému Runmageddonu zasadil několik přesně
mířených pravých háků, nicméně v konečném důsledku dostal po čuni
sám, kde klíčový „agresor kolaborant“ nebyl nikdo menší než jeho
vlastní tělo. Asi to byla hrozná nakládačka, jelikož Sebevrah z minuty na
minutu otočil své světonázory o 180 stupňů. Nejenom, že začal na
potkání všem vysvětlovat, že extrémní závodění notně omezí, ale ten
pitomec začal i konat! Že zrušil svou účast na zápolení berzerků z lodí
s dračími hlavami, to chápu. 42 kilometrů, 100 překážek a 7 hodin a
30 minut limit je jak z pera špatného marketéra, který neumí psát na
klávesnici, protože před sedmičkou zapomněl napsat to první správné
číslo, které je samozřejmě větší než jednička. (I korektor jeho
textů zjevně stál za houby.) Mé hluboké křesťanské pochopení této
změny nebralo konce – zdraví je přeci na prvním místě, že? Jenže hned
po vikinzích mi Ten, jehož jméno nemá smysl zmiňovat, zrušil i…
I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a
ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých
nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych
páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého
věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod
Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že
se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi
stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto
to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se
nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo
v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?
Parťáka osiřelé parťačce
jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou
půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě
nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí
kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba,
štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start!
Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem,
kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní
zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje
tu hru ještě někdo?)
Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil
jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma
jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě
kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé
„almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však
kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená
ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř
hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích
výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však
neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce
rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“
mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí.
Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu
a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho
až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak
se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.
„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle,
kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí
dodnes.“
„Dołącz do armii wojowników i przeżyj OCR-ową przygodę swojego
życia. … Podejmij wyzwanie przywódcy barbarzyńców i przekonaj się, że
limity nie istnieją.“ (Jakože cože? Tudy.
prosím…)
„Blbečku, musel sis důkladně číst ty propozice, že?“ říkal jsem
si, když jsem v to ospalé sobotní ráno mířil do Českého Těšína za
Sebevrahem, odkud jsme dále pokračovali jeho vozem kousek za hranice, aby se
tam odehrálo mé „barbarské poprvé“. Kdybych aktivně předstíral, že
jsem nevyrůstal na „Smerfech“ a neumím polsky ani zakašlat, nemusel bych
teď být vyklepaný jako startka. To ta přečtená pasáž o časovém limitu
„3 godziny“, víme? Od Sebevraha, kovaného
barbara, jsem k tomu všemu už slyšel tolik legend, že jsem manželce doma
na stole pro jistotu rovnou nechal USB disk s připraveným parte v PDF.
Samozřejmě hned vedle vizitky s kontaktem na nejrychlejší ostravskou
tiskárnu – to aby s mými „posledními věcmi člověka“ neměla moc
práce. Jsem prostě učiněný životní partner století, nedosažitelný
ideál všech žen! Ale zpět.
Takže copak to tu máme? Barbarian Race –
závod, proti němuž je s jistou mírou nadsázky Spartan Race jen takové malá nástavba nad
legendárním Běhej lesy. Žádný strach,
nebudu se v dalších řádcích zabývat „popisem pracovního postupu“
promyšlené sebevraždy obzvláště zavrženíhodným způsobem, kterak jsem
onu sobotu vnímal (oficiální video závodu postačí za tisíce písmenek),
ale vezmu to bodově a budu se věnovat stěžejním rozdílům oproti všem
OCR, které jsem zatím
absolvoval.
Výstřel z pistole namísto obligátní dýmovnice
při startu. Bohužel slepými náboji. Navíc při mé smůle by mě stejně
netrefili, i kdyby to bylo ostrými, takže jsem volky nevolky na tu trať
prostě vyběhnout musel.
Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou.
Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně
změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí,
jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“
Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik
vykřičníků.
Tak jsem si od té doby
začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi
legendárního tamagočiho. Naštěstí je
kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co
by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste
mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem
blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých
zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají
a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám
totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že
jsem se začal hýbat), tak snad proto,
abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví
do Atén…
Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti.
Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem
totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale
nemoderní…
„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni,
nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti
stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu
započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a
odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň
předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového
závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé
hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!
Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když
s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední
občerstvovací stanici před 30. kilometrem.
Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc.
Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve
vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět
se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli
duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští
měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.
Letošní
plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou
nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např.
barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé
přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil
masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik
trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a
„Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času
strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal
Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně
přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii
svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem
běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl
bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační
Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní)
turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku
i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské
tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské
prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou
kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ –
doma zásadně nepřekážím.
Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě
proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…
Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou
rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy
z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele
hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník,
kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti
pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku
v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a
pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale
stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná
idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si
řešil jinak.
Tu a tam s Nepříliš
schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.
Když pak mé dění přineslo „muří nohu
ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24,
v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten
vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako
poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj
majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to
tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po
vášnivé páteční noci
s Andersenem potřebovala vyspat.
Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky,
v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu
asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť
k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když
jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna
přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí
takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul
na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale.
Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“
v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval
obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále
markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát.
Vlastně furt.
Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala
hrst odznáčků s vrcholy Beskydské
sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je
oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud
nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře
druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu
odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a
Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky
prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci
nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky
se mohla zrodit.
„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od
Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova
„vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se
po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle
děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému –
smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu
s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let
a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový
ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat,
když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a
předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli,
když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až
k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za
pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém
úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy
zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na
streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.
Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně
teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina,
která přímo vychází z Tisícovek,
jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského
vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.
O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?
Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž
vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé
hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak
značky. Až sem jsou pravidla stejná.
Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd
800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze
nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa,
pak šikovný nástroj overpass turbo
nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké
lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad
klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od
zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude
vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to
vlastně i rádi.
Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid
To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok
nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících
bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou,
že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž,
který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému
„rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen
zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si
usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až
s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí
nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými
v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až
až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou.
Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě
Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani
trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně
když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito
„bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského
parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci.
(Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský
spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to
navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská
parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho
držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní
„sociální já“…
„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec
jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před
startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu
nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo
drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že
můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup
malomocných?
Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme
beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné
roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých
obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že
postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom
si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále
složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení
vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na
Mapách
přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám
své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl
korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“,
možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle
bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého
malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci
„zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a
slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu
zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými
83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné
vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak
trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní
přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž
byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se
za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí
nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně
vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.
„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“
Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé
domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly
další hry, a to navazující #ttisícovky
a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky.
Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso
v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!
Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n.
m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá
skupinka má „cosi“ společného…
„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce
spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu
Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se
musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý
osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl
proklínat.“
S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu
registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která
tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše
Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko
říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který
vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo
nevěděl dost.
Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že: „Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za
24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé
vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím
pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní
v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen
správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou
jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná
mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale
„otompotom“.)
Ze začátku pianissimo
Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…
Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši
hru na lov beskydských
tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky,
v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již
„beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo
záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se
přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku
v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“
a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz.
Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta
navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu
najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že
CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní
beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď,
když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek
schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“
oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti,
nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…
Jaká jsou tentokrát pravidla?
Absolutně jedna ku jedné s původními.
Cílem je opět…
Letní prázdniny jsou tytam a dovolená jakbysmet. Teď už mohu tak
maximálně po nocích brečet do polštáře s vědomím, že příští
odpočinková „štace“ budou zhruba tak Vánoce. Ale co už s tím, to
přenechám pohřebním plačkám, nejsem sněhová vločka. Člověk je po
vakacích přece odpočatý, plný energie, elánu, relaxace proběhla dokonale,
takže se do pracovního procesu navýsost těší, ne? Ne! Mohu to vlastně
mít se svým přístupem k životu, odpočinku, a vlastně tak nějak úplně
ke všemu, jinak? Navíc, když už i nově vím, co je tzv. essenské schéma!
To zase bylo! Dovolená,
kterou si zasloužíte, víme? Kde jsem to už jen… Dost však
s dumáním v dávné minulosti, hezky k věci. Zakousnout se do tématu.
Lehce energicky. Možná i vztekle. Nebo tak nějak podobně.
Vyrazili jsme si letos s rodinou na Elbu! A osobně jsem prožil takový
malý triptych příběhů se zvířátky a sportovně turistickým pozadím.
Aneb jak jsem potkal bestie.
Příběh první: Bezobratlí
„Elba může být rozpálená sebevíce, ale jak vidím kopec, o kterém
Mapy.cz tvrdí, že je nahoře bunkr,
mohu slíbit jediné… Jo, vezmu si s sebou vodu.“ Napsal jsem si ten večer
do mobilního deníčku, zatímco jsem si prvním dnem na dovolené ověřil,
že pobyt na pláži a v moři mě nenaplňuje natolik, abych jej provozoval
déle než nižší jednotky hodin první den. Aby taky naplňoval, když
nedaleko na obzoru se tak hezky vlní hory. Zadumaně jsem si s telefonem
prožil krátkou kartografickou chvilku, cvičně klikl na trasy a bylo
vymalováno.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmidevítidesíti jedenácti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
sobota, 21. únor
2026
Takové malé ohlédnutí za „PSYtulkami“, kdy jsem z důvodu různých
povodňových uzávěrek v Beskydech jezdil na Vsetínsko, odkud jsem rázně
razil do okolí. Třeba v rámci tréninku na Špacír… Filka i Cáb jsou
lásky, víme? 😏 youtube.com/shorts…
pátek, 20. únor
2026
Horská prasečina, osobní beskydské „vyhlazení“. Z Ostravice k SK
hranicím a zpět. Přes Lysou horu i Smrk. 🖤 Když jsem před lety tuto
trasu vymýšlel, měla necelých 50 km. Tato verze z LH směru je
o krásných 64 km dálkových a 3 km výškových. 😏 #Beskydywww.youtube.com/shorts…
středa, 18. únor
2026
Mechová zákoutí i padlá stromoví,
je to takový malebný hraniční „svět“ –
kozí stezky, co nohám strmě napoví,
proč sem chodím klid lesu závidět.
— Polomskému hřbetu
sobota, 14. únor
2026
Mlhavá Okolomná! Niterní lety mistrovsky vybroušená trasa. Polomský hřbet
je moje beskydská dvojka až trojka. (Trojka v případě, že jsem zrovna na
Čertově mlýně.) 😏 Abfahrt srůstat! #ploužímlitr
pátek, 13. únor
2026
Liduprázdný Štramberk, počasí takřka jarní. Mladý pán vyfoukán,
lesknoucí se na slunci… 🐕 Více než povedený den. 🖤 #sheltie
Po analýze aktuálních poznatků z konference #gdprmkt mě začíná
jímat potřeba změny zaměstnání za klidnější a bezpečnější. Co
třeba taková kariéra nájemného vraha?