Štítek „Svéráz“

neděle, 23. listopad 2014, přečteno 12190×

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je to hrozné!

Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si zvykne i na oprátku, ale co je moc …

čtvrtek, 29. leden 2015, přečteno 6692×

„Ty že budeš chodit do Chrámu činek a tyčinek?“ Rozchechtal se Velkostatkář, když jsem se nepozorně prořekl. „To ti tak žeru!“
„No ano, je to možná výsledkem mého totálního pomatení mysli, ale spíše je to i svým způsobem revolta vůči vám, perverzním výživářům, protože si myslím, že to musí jít i trochu jinak – prostě po mém.“ A ledabyle jsem ukázal k jeho kuchyňce, kde již čekaly nachystané krabičky, které ovládají mysl i tělo lidí, kteří propadli „zdravému životnímu stylu“. A hned vedle krabiček stály barely s různým muskulaturním zdobením a nápisy jako „power“ (naštěstí ne white), „energy“, „massive“ a tak všelijak.
„To nedáš, ono to chvilku půjde dolů, ale pak se to zastaví a ještě rád sáhneš po těchto věcech, nebo to vzdáš,“ snažil se mě pozitivně motivovat Velkostatkář.

Chvilku jsme se tak dohadovali a různě pošťuchovali, načež výsledek na sebe nedal dlouho čekat, uzavřeli jsme sázku, kterou jsem ve večerním rozmaru sepsal nějak takto …

středa, 3. únor 2016, přečteno 5200×

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

středa, 4. leden 2017, přečteno 4253×

„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání kostí, říjen 2015)

Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.

Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.

Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů…

čtvrtek, 13. duben 2017, přečteno 4335×

Začal jsem chodit do zóny… Brr!

Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme? Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen „návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“), které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.

Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše ostatní má čas.

Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!

„Ak*urva!“ (Přitom o startu ještě nelze mluvit.)

Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst, kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty, musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk objevuji další archetypy.)

Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…

Nemá!

pondělí, 10. červenec 2017, přečteno 3441×

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil…

sobota, 9. prosinec 2017, přečteno 4585×

„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU. Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně 12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“. Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím chybět!

Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty, vystřídal týden hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic, s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem, moc rád.

Tam!

Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu. Měřeno mou optikou: Dohnal – nerozbitný spartský kůň, jeho kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň. Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta, ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý „malá a skladná“. Tak jela s námi.

(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)

Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte „monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na letošním Spartan Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu – člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál, triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi. V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala, protože startovala jen hodinu po nás!

Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho poznamenají. O tom přeci jen už něco vím.

Hlavní dějství

Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být? Koneckonců lid si to vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.

pátek, 23. únor 2018, přečteno 4696×

Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To zase bylo!

Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by, vstávají po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly – mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč. Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.

Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…

„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“ zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.

No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo. Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli. Lumpové. To sem ale teď nepatří.

Pepa bude lehčí než Taxis, myslel jsem si. Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous později, co jsem odstartoval.)

„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě vteřiny!“

A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká „přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat „jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)

Sečteno, podtrženo, sestříháno…

čtvrtek, 19. duben 2018, přečteno 5422×

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

pondělí, 28. květen 2018, přečteno 3623×

Někdy si člověk něco toužebně přeje léta letoucí a nic, jindy se zmíní jen tak na půl huby a do večera je vymalováno. No jo, karma je holt mrška nevděčná, nevyzpytatelná, neuchopitelná… Povedlo se! Sebevrah už není sebevrahem a dokonce ani mrtvolou. Jak je to možné? Je tomu pár dnů, co se vrátil z Polska, kam si jel dle svých slov pro „statuetku pravego ranmagendončika“. Kupodivu to zvládl. Pro zajímavost v těchto časech, jak sám uvádí:

Obdivuhodné!

Co však Sebevrah trestuhodně nezvládl, jsou chvíle poté. Ano, sice celému Runmageddonu zasadil několik přesně mířených pravých háků, nicméně v konečném důsledku dostal po čuni sám, kde klíčový „agresor kolaborant“ nebyl nikdo menší než jeho vlastní tělo. Asi to byla hrozná nakládačka, jelikož Sebevrah z minuty na minutu otočil své světonázory o 180 stupňů. Nejenom, že začal na potkání všem vysvětlovat, že extrémní závodění notně omezí, ale ten pitomec začal i konat! Že zrušil svou účast na zápolení berzerků z lodí s dračími hlavami, to chápu. 42 kilometrů, 100 překážek a 7 hodin a 30 minut limit je jak z pera špatného marketéra, který neumí psát na klávesnici, protože před sedmičkou zapomněl napsat to první správné číslo, které je samozřejmě větší než jednička. (I korektor jeho textů zjevně stál za houby.) Mé hluboké křesťanské pochopení této změny nebralo konce – zdraví je přeci na prvním místě, že? Jenže hned po vikinzích mi Ten, jehož jméno nemá smysl zmiňovat, zrušil i…

čtvrtek, 30. srpen 2018, přečteno 4007×

I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?

Parťáka osiřelé parťačce jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba, štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start! Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem, kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje tu hru ještě někdo?)

Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé „almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“ mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí. Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.

„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle, kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí dodnes.“

Kecám!

čtvrtek, 27. září 2018, přečteno 3429×

„Dołącz do armii wojowników i przeżyj OCR-ową przygodę swojego życia. … Podejmij wyzwanie przywódcy barbarzyńców i przekonaj się, że limity nie istnieją.“ (Jakože cože? Tudy. prosím…)

„Blbečku, musel sis důkladně číst ty propozice, že?“ říkal jsem si, když jsem v to ospalé sobotní ráno mířil do Českého Těšína za Sebevrahem, odkud jsme dále pokračovali jeho vozem kousek za hranice, aby se tam odehrálo mé „barbarské poprvé“. Kdybych aktivně předstíral, že jsem nevyrůstal na „Smerfech“ a neumím polsky ani zakašlat, nemusel bych teď být vyklepaný jako startka. To ta přečtená pasáž o časovém limitu „3 godziny“, víme? Od Sebevraha, kovaného barbara, jsem k tomu všemu už slyšel tolik legend, že jsem manželce doma na stole pro jistotu rovnou nechal USB disk s připraveným parte v PDF. Samozřejmě hned vedle vizitky s kontaktem na nejrychlejší ostravskou tiskárnu – to aby s mými „posledními věcmi člověka“ neměla moc práce. Jsem prostě učiněný životní partner století, nedosažitelný ideál všech žen! Ale zpět.

Takže copak to tu máme? Barbarian Race – závod, proti němuž je s jistou mírou nadsázky Spartan Race jen takové malá nástavba nad legendárním Běhej lesy. Žádný strach, nebudu se v dalších řádcích zabývat „popisem pracovního postupu“ promyšlené sebevraždy obzvláště zavrženíhodným způsobem, kterak jsem onu sobotu vnímal (oficiální video závodu postačí za tisíce písmenek), ale vezmu to bodově a budu se věnovat stěžejním rozdílům oproti všem OCR, které jsem zatím absolvoval.

1. Výstřel z pistole namísto obligátní dýmovnice při startu. Bohužel slepými náboji. Navíc při mé smůle by mě stejně netrefili, i kdyby to bylo ostrými, takže jsem volky nevolky na tu trať prostě vyběhnout musel.

pondělí, 29. říjen 2018, přečteno 4472×

Do jedné ruky vzala pípající telefon, do druhé skleničku s vodou. Napila se a palcem na obrazovce svého chytrého zařízení cosi odklikla.
„Co to jako mělo být?“ Můj obličej se nad počínáním kolegyně změnil v otazník.
„Co by, pitný režim,“ lakonicky odpověděla s takovou samozřejmostí, jako bych se přihlouple ptal, proč jí buší srdce.
„Ech?! Ty potřebuješ k tomu, abys normálně pila, aplikaci v telefonu?“ Obličejový otazník se změnil ve vykřičník. Vlastně v několik vykřičníků.
Tak jsem si od té doby začal více všímat. Není sama, kdo sebe sama povýšil na bizarní verzi legendárního tamagočiho. Naštěstí je kolegyně v pití relativně svědomitá, jelikož si neumím představit, co by udělala, kdyby jí aplikace napsala „nepila jste dostatečně, nyní jste mrtvá“ plus rovnou vyhledala pár hřbitovů, z nichž dva jsou „celkem blízko“.
Upřímně, snad ani nechci vědět, na co vše jsou už dnes v chytrých zařízeních aplikace a jaká všelijaká data o sobě v nich lidé sbírají a následně sdílejí. Nebo raději ano? Tam vzadu, kdesi za mozkem, mám totiž líheň na „fakt bezvadné nápady“ (jako byl například ten, že jsem se začal hýbat), tak snad proto, abych nevymýšlel vymyšlené a přeneseně nenosil sovy do lesa a dříví do Atén…

Myslím, že se v nejbližší době poohlédnu po nějakém tom smetišti. Nejlépe dějin. Jednoduchým průzkumem v širokém a dalekém okolí jsem totiž zjistil, že jsem se svým přístupem k fitness hračkám zoufale nemoderní…

pondělí, 22. červenec 2019, přečteno 5097×

Expozice

„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni, nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!

Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední občerstvovací stanici před 30. kilometrem.

Dobré to bylo, stal jsem se klukem s časem z plakátu.

Kolize

Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc. Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.

středa, 12. srpen 2020, přečteno 13799×

Letošní plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např. barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a „Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní) turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ – doma zásadně nepřekážím.

Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…

neděle, 2. květen 2021, přečteno 16842×

Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník, kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si řešil jinak. Tu a tam s Nepříliš schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.

Když pak mé dění přineslo „muří nohu ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24, v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po vášnivé páteční noci s Andersenem potřebovala vyspat.

Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky, v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale. Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“ v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.

„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát. Vlastně furt.

Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala hrst odznáčků s vrcholy Beskydské sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky se mohla zrodit.

úterý, 1. únor 2022, přečteno 24025×

„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova „vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému – smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat, když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli, když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.

Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina, která přímo vychází z Tisícovek, jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.

O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?

Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak značky. Až sem jsou pravidla stejná.

Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd 800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa, pak šikovný nástroj overpass turbo nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to vlastně i rádi.

neděle, 4. září 2022, přečteno 7463×

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid

To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou, že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž, který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému „rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou. Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito „bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci. (Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní „sociální já“…

„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup malomocných?

sobota, 19. listopad 2022, přečteno 13628×

Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na Mapách přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“, možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci „zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými 83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.

„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“

Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly další hry, a to navazující #ttisícovky a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky. Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!

Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n. m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá skupinka má „cosi“ společného…

neděle, 14. květen 2023, přečteno 15372×

Ouvertura

„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“

S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.

Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale „otompotom“.)

Ze začátku pianissimo

Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…

neděle, 17. prosinec 2023, přečteno 4264×

Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši hru na lov beskydských tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky, v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již „beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“ a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz. Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď, když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“ oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti, nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…

Jaká jsou tentokrát pravidla?

Absolutně jedna ku jedné s původními. Cílem je opět…

pátek, 6. září 2024, přečteno 9036×

Letní prázdniny jsou tytam a dovolená jakbysmet. Teď už mohu tak maximálně po nocích brečet do polštáře s vědomím, že příští odpočinková „štace“ budou zhruba tak Vánoce. Ale co už s tím, to přenechám pohřebním plačkám, nejsem sněhová vločka. Člověk je po vakacích přece odpočatý, plný energie, elánu, relaxace proběhla dokonale, takže se do pracovního procesu navýsost těší, ne? Ne! Mohu to vlastně mít se svým přístupem k životu, odpočinku, a vlastně tak nějak úplně ke všemu, jinak? Navíc, když už i nově vím, co je tzv. essenské schéma! To zase bylo! Dovolená, kterou si zasloužíte, víme? Kde jsem to už jen… Dost však s dumáním v dávné minulosti, hezky k věci. Zakousnout se do tématu. Lehce energicky. Možná i vztekle. Nebo tak nějak podobně.

Vyrazili jsme si letos s rodinou na Elbu! A osobně jsem prožil takový malý triptych příběhů se zvířátky a sportovně turistickým pozadím. Aneb jak jsem potkal bestie.

Příběh první: Bezobratlí

„Elba může být rozpálená sebevíce, ale jak vidím kopec, o kterém Mapy.cz tvrdí, že je nahoře bunkr, mohu slíbit jediné… Jo, vezmu si s sebou vodu.“ Napsal jsem si ten večer do mobilního deníčku, zatímco jsem si prvním dnem na dovolené ověřil, že pobyt na pláži a v moři mě nenaplňuje natolik, abych jej provozoval déle než nižší jednotky hodin první den. Aby taky naplňoval, když nedaleko na obzoru se tak hezky vlní hory. Zadumaně jsem si s telefonem prožil krátkou kartografickou chvilku, cvičně klikl na trasy a bylo vymalováno.