Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race
s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje
stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je
jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na
zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a
jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním
překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme
rohaté…
Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé
jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.
„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času
na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“
„Takže se to vlastně povedlo…“
…
„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno
odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy
neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná
o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený,
kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka
u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět
polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že
až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze
poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové
výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ A představil jsem si záplavy ouza, které
mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se
v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní resortů, jsme
jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích
zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.
Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry,
plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy,
letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a
v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl
tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu
do letadla a celkově se i začal těšit.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Z reproduktorů na letišti se linul Iron Maiden, nad hlavami burácela
finská F/A-18, co si více přát? #Fottr s Imperátorem na
nedělní čumendě. (Snad by jen nemuselo mít podobný nápad dalších
100 000 lidí, ale to vyřešil „strategický ústup“ v poledne…)
Tak už jsi tady zas. Letos ale nějak brzy, ne? Nicméně… A to
obzvláště a především… Navíc zcela zřetelně a srdečně… Prostě…
Vítám tě, oranžová vločko, co ses rozsvítila na palubní desce při
cestě do práce. 🖤 Zima je skoro tu, juchů! 😈