Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race
s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje
stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je
jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na
zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a
jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním
překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme
rohaté…
Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé
jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.
„Není každý den posvícení. Je to kousavé, ale s odstupem času
na to budeme vzpomínat více, než kdyby to bylo jako z katalogu.“
„Takže se to vlastně povedlo…“
…
„Co kdybychom letos v létě letěli do Řecka?“ houkla na mě jedno
odpoledne manželka.
Oblil mě studený pot, ne z migrace ani z toho, že jsem ještě nikdy
neletěl (nepočítám-li paragliding), ale z toho, že se určitě jedná
o dovolenou typu „řízek“. A nemyslím ten k jídlu, ale ten smažený,
kdy ráno zástup (na)turistů opustí hotel, aby se rozplácl na lehátka
u moře, kde se bude pravidelně otáčet, opékat, načež jej večer opět
polknou útroby resortu.
„A co tam budeme dělat?“ odvětil jsem a s nejistotou si uvědomoval, že
až doposud byly všechny naše dovolené buď ryze
poznávací, nebo pohybově adrenalinové (i v dobách mé prostorové
výraznosti), celkově vzato na hony vzdálené aktuálnímu nápadu.
„Co by, chodit k moři s Impem a skutečně relaxovat.“
„Tak jo… Řecko, říkáš?“ A představil jsem si záplavy ouza, které
mi to všechno usnadní, a po několika dnech večerního přehrabování se
v nabídkách cestovek, jako slípka v hnoji, a porovnávaní resortů, jsme
jeden ze zájezdů objednali a po několika zábavných komunikacích
zaplatili. Kostky byly vrženy. To bylo někdy v únoru.
Příštích několik jarních měsíců jsme průběžně kupovali kufry,
plážové podložky, plážové stany, plážovou obuv, opalovací krémy,
letní oblečení a všechno možné, co je k řízkové dovolené nutné a
v naší domácnosti až dosud víceméně absentovalo. Když jsem tak viděl
tu utěšeně rostoucí hromadu, rovnou jsem u cestovky přiobjednal nadváhu
do letadla a celkově se i začal těšit.
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmidevítidesíti jedenácti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
pondělí, 6. duben
2026
Říkal jsem, že jsou ty noci teď náročné? Při ranní cestě pro psa ke
známým, kam jsme ho včera večer dávali v poněkud „hektické situaci“,
jsem „vykoupil“ trafiku. Noviny zabalím. V noci se mi narodil druhý syn!
Dostane je k osmnáctinám. 😏
Mám je rád – každý z celkového počtu 116 kusů. Jsou skvělou
tečkou za každým výběhem i extrémní túrou. Tu a tam tečkou
„smrtící“. 🙃 Za celou tu dobu, co tu bydlíme, mi ani jednou nevadily.
Na rozdíl od některých návštěv a většiny řemeslníků. 😈 #ploužímlitr