Březen 2016

S větrem o závod

„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem víceméně opustil objemovou fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec, tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“ kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z »Emeryki«, změříme, co to udělalo.“

Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel hrát si zase na pásovce, odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit – probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku, jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento životní postoj na pár vteřin zkusil.

Závodem jako panter

Jakže to jen byl ten Werichův „cintát“? „Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“ Jo! A před tím bylo cosi o nemyslení, ale to se sem nehodí. A já napsal, sice se vpravdě nepodepsal, ale ono není tak složité rozlousknout ten oříšek, kdo je asi ten Leoš, Velkostatkář a ty všechny další provázky souvislostí, které vedou ke mně.

To tak člověk vypotí něco o Šíleně medové matraci a…

„Chtěl bych se s vámi sejít,“ zněl ten lakonický e-mail. Že mi jej z Chrámu činek a tyčinek poslal sám otec představený, to mi došlo hned při pohledu na adresu odesílatele. Co teď? Mohu dělat mrtvého brouka, mohu předstírat kóma, mohu se odstěhovat do jiného státu… Nebo také mohu vyhovět a zkusit se z toho vykecat. Ono je někdy lepší postavit se věcem čelem a zašlápnout plamínek dříve, než požár začne olizovat stoh. To by v mém případě určitě znamenalo, že by si pro mě přišli čtyři „zátylci“ a otci představenému mě donesli svázaného do kozelce s roubíkem v hubě.

Den schůzky se blížil.

Co mi může chtít? I když vlastně… Bude mi nejspíše důrazně doporučeno přestat psát o Chrámu a možná se dozvím, že Ostrava jako taková má i další chrámy a bude mi ostře naznačeno začít navštěvovat zrovna je. Jo, takto to nějak bude, mé cynické, politicky fitness nekorektní vtípky beztak nepadají na úrodnou půdu a já sociální „kozu–nozdru“ podcenil.

Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

čtvrtek, 22. únor 2018
Hm, prý posel jara. Když se tak dívám na kalendář, řekl bych spíše „osel jara“. #naivka

středa, 21. únor 2018
V životě každého rodiče vždy přijde ta chvíle rozhodování, zda mít, nebo nemít děti… youtube.com/wat­ch?v=bTvHG…

úterý, 20. únor 2018
Cestou ze školky v autě hlasově vytáčím…
„Neříká se kól matka, táto, ale kól maminka.“
 
Imp, arbitr vztahů v mé části rodiny. #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist