Květen 2015

Postřelen čarodějnicí

Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory, dvakrát týdně hory, o víkendu Chrám, případně dvakrát víkendově týden, o Chrámu hory nebo tak nějak podobně. Leošova mantra se ujala, rodinný „Pas valaského královstvjá“ se úspěšně začal plnit razítky a naše rodičovské nohy prvními „jarními“ kilometry. Naproti tomu Imperátorovy nohy se žádnými kilometry neplní, protože se zatím pouze nosí jako paša pevně upoután na mé břicho v „manduce“. A při tom na sebe okázale přitahuje zvědavé pohledy kolemjdoucích, které na jedné straně vyzařují něco jako „hle, otec roku“, na druhé straně lze v nich číst cosi o „poblázněném alternativistovi“, kterému chybí dredy. Statisticky vzato je tedy vše v normálu.

Vzhledem k tomu, že se takto všichni tři touláme už nějaký ten víkend co víkend, plíživě zvyšujeme zátěž a kilometry. Naposledy to byly Pustevny, kde jsme okoukli vyhořelý Libušín, poté Radhošť, kde jsme pokynuli „zvěrozvěstům“, a zpět, protože auto trpělivě čekalo u Ráztoky. Inu, výlet to byl hezký, taková milá sobota, což pro vyrovnání vesmíru zákonitě muselo znamenat jediné – něco se brzy stane. Jenže kdo by na to myslel?

Druhý den na to jsem si s Imperátorem hrál – tedy spíše naslouchal jeho gestům k blbnutí, protože toho ještě moc nenamluví, různě jej zvedal, poponášel a tak všelijak dokola, což se mu samozřejmě velice líbilo a dával to najevo hlasitým hýkáním. I pojal jsem potřebu se o tuto dočasnou radost rodičovství podělit s manželkou, která zatím v kuchyni klohnila nějakou zdravou obskurnost k obědu. (Pečená husa to bohužel nebyla.)

„Hele, co má rád,“ pronesl jsem k manželce, ohnul se a zkušeně zvedl Imperátora – tedy jsem se o to aspoň pokusil…
Mými zády projel blesk, až se mi huba zkřivila, křečovitě jsem se usmál, položil nechápajícího mladého zpět na zem a v předklonu odkráčel do vedlejšího pokoje zakřičet pár výrazů, které nejsou dle příruček sluníčkového rodiče pro jeho uši, a proklít při tom všechno svaté i nesvaté.

„Tak tohle sis celou dobu chystala, ty ludro vyhřezlá? Celou dobu se tváříš, že tam nejsi, ignoruješ mé přátelské pokusy udobřit si tě, ulehčit ti! Na tohle entrée ses určitě připravovala velice pečlivě, užíváš si to?! Podívej se, kolik kil tuku k nošení jsem ti ubral, pak si jen tak vyjdu s mladým, který není těžší než to, co jsi dříve nosila, a ty se takto odvděčíš? … Však počkej, mrcho, jednou tě spálím a budu se ti chechtat z obláčku, na kterém budu sedět se čtyřstrunnou harfičkou… I když vlastně… Spíše se ti budu chechtat z teplé sirné lázně all inclusiv – ze své podstaty už tam mám rezervovaný kotel. Ale to jsem odbočil.“ Spílal jsem po zbytek dne ploténce a už toho moc nenapohyboval, celkově vzato nebyla se mnou řeč.

A že mám rád i jiné pohledy na věc, dejme tomu, že se to třeba odehrálo takto…
„Leoši, prosím tě, já už nemohu, strašně mě bolí záda, tohle po mně nechtěj!“
„Pojď. Pojď! Pojď!!! To dáš, mrtvý tah je pro tvou ploténku to nejlepší, těch 200 kilo uzvedneš.“
„Leoši!“
„Nekňuč a tahej nebo opět vytáhnu svůj jezdecký bičík a uvidíš!“
„Áááá…“
Poté se ozvalo hlasité chrup, můj svět se zatočil a vše zbělalo. Nakonec mi do mého zorného pole vplula tvář a zaječela láskyplné: „Doktoré, už je vzhůru, tak to ho rovnou zkásnu vo poplatek.“

Se svými zády mám nemálo zažito, takže jsem ještě ten den po odeznění prvního „zatmění“ zkusil pár záchranných cviků, které mě v době jejich největší „slávy“ učila rehabilitační sestra. Tyto pohyby jsem proložil Leošovými uvolňovacími „prostnými“ a druhý den jsem si to v mírném předklonu zamířil do práce. Aspoň že ze mě není balvan. Sice jsem uvažoval, zda spíše nemám ulomit jednu nohu od stativu, narazit si zmijovku a zacílit, opíraje se o tuto improvizovanou hůl, do parku sypat ptáčkům, což by ke mně v tuto chvíli asi sedělo lépe, ale někdo rodinu živit musí. V práci jsem všem preventivně nadal už při pozdravu, aby si ze mě nedělali srandu, a za občasného zavytí dělal, že dělám. V době oběda jsem napsal Leošovi omluvnou SMS, že tento týden nikam nedorazím, a jal se dále válčit se svým údělem.

„A nechceš zkusit přijít? Třeba s tím něco uděláme.“ Pípl mi telefon v odpověď.
„No jasně,“ pomyslel jsem si, „přiložíš ruku, záda se narovnají a pak spolu odkráčíme po vodě do dáli, kde nás bude čekat hořící keřík…“
Zkusit se má vše, takže jsem raději odpověděl: „Co by ne.“

Když jsem se druhý den v předklonu dobelhal do Chrámu, Leoš už napjatě čekal, zavedl mě k žebřinám a jal se mě různě osahávat. „Zkus tohle, ohni se takto, bolí? Když tohle zmáčknu, cítíš něco?“ Výsledkem byla diagnóza „ryzí hexenšůs jako z učebnice“. (Což však není důvodem, abych se své ploténce omluvil, že to s ní až tak přímo nesouvisí, zasloužila si mé nadávky tak jako tak. Více to prý souviselo se zátěží na břiše při túře a svaly mají na tuto námahu svůj vlastní názor. Příště už půjde Imperátor do krosničky na záda a žádné diskuze!) Na Leošovi bylo vidět, že se mu asi i trochu ulevilo, byť to byl jen a jen můj problém, který s ním vůbec nesouvisí. Nicméně lidé jsou vlastně různí a rádi svádějí vlastní problémy na jiné.

Začali jsme s opatrnými uvolňovacími cviky a na závěr Leoš odkudsi přinesl stahovací bederní pás s monogramem M. K. (Asi Mortal Kombat či co.) Do toho mě zavinul a poslal na další pás – tentokrát chodící – jeden z posledních strojů, kde jsem ještě nebyl a vlastně ani nikdy nechtěl být. Svěží nenáročná chůze, ruce „na vrabčáka“, rovina a konstantní tempo – to je to, co mi prý procházka venku po městě a okolí nedá. Pás (ten stahovací) jsem si měl půjčit domů a používat ho většinu dne při pohybu i v sedu. A tak si mě mohly v práci kolegyně po zbytek týdne dobírat, že jsem se už totálně pomátl, když už nosím „zeštíhlující pás“. Co ony vědí.

Výsledek? Doma klidnější režim, jinak všude samý pás. Stal jsem se na nějakou dobu pásovcem. Ten „korzet“ a dýchání do břicha při svěží chůzi na té staticky dynamické věci s televizí před sebou se příštích několik chrámových hodin stalo mou jedinou cvičební náplní. A výsledek? Do 14 dnů jsem opět plně fungoval, což z vlastních zkušeností není obvyklé. Nu, i takto se dá…

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 19. únor 2018
Blbé znaménko! Takové to, když ráno ospale kouknete na teploměr a říkáte si, že 6 °C je překvapivě fajn a dle toho se i oblečete. #zasráno

neděle, 18. únor 2018
Konec hry. (Sedmá a poslední #černobílka z týdenní výzvy od @IxAriela.)

neděle, 18. únor 2018
Nadšeně se účastnil odstranění dětských pojistek na dvířkách v kuchyni.
Neví, že onomu „sbalení ranečku“ je zase o krok blíž… #dětijsouradost

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist