Duben 2015

Střepy odkazujících skutečností

úterý, 7. duben 2015, přečteno 7934×

Střepy chrámové

Týdny plynou a já cítím, že mé „očichávání strojů“ už brzy vezme za své a hodinám už bude velet jen matka moudrosti – ta, co se opakuje jako přeskakující gramodeska. Na hodinách s Leošem jsem totiž byl už takřka všude. Potáhl jsem už v podstatě za každé lanko a pozvedl téměř všechny typy želez, které k veselým muskulárním hrátkám Chrám nabízí. (A když říkám, že jsem byl už takřka všude, předpokládám, že je laskavému čtenáři zcela jasné, že právě onen výraz „takřka“ zcela a jednoznačně vylučuje právě a jen zónu „tam vzadu“, kde se cvičí sociálně, ve svém slova významu „společensky“.)

Tu a tam, když jsem dle rozkazu na společných hodinách „očichával“ vybrané stroje již poněkolikáté za sebou, nemohl jsem si nevšimnout, že mi Leoš plíživě zvyšuje zátěž.
„Nu dobrá, je to logické, přeci už nejsem žádné máslo, ale dejme tomu ztužený tuk. A když to bolí, tak má člověk aspoň pocit, že žije,“ rozumoval jsem si tiše pod vousy a funěl při nařízených pohybech s těmi věcmi. A pak to přišlo, někde mezi pátým a milióntým druhým opakováním Leoš mile pronesl:
„A příště už kopneme do vrtule a začnu tě pořádně trápit.“
Leknutím jsem upustil kus železa, který jsem měl právě v ruce (škoda že ne Leošovi na nohu, aby si příště tyto žertíky odpustil) a zmohl se na odpověď:
„A nyní jako děláš co?“ Na to se Leoš jen usmál, a mrkl na mě. Na milisekundu jsem v jeho výrazu zahlédl touhu po kožené masce a jezdeckém bičíku, ale tuto bizarní myšlenku jsem okamžitě zaplašil, protože takový Leoš není. Ale netrvalo to dlouho a o svém zbrklém verdiktu jsem mohl začít pochybovat, protože jsem byl odvelen ke stroji času…

Nejednoho scifistu možná zklamu, nejedná se o stroj času až tak docela, nýbrž se jedná o chvějivou mašinku s cedulkou „Power plate“. Na mou oplzlou poznámku, že tohle je očividně ze své podstaty dámský stroj, byť je v návodech „jak stroj používat“ vyobrazen chlap, Leoš reagoval tak, že mě nechal se na něj postavit, nařídil polodřep, který mám „volným tempem prohlubovat“ a celé to zapnul na jednu minutu se čtyřiceti hertzy. A zde je zakopaný kokršpaněl – na této „věci“ je minuta s těmito pseudodřepy něco tak neuvěřitelně dlouhého (útrpného), že to suverénně strčí do kapsy můj první pokus s orbitrekem bez hudby, když jsem v Chrámu začínal!

„Nenávidím tu věc, Leoši, slyšíš to? Nenávidím! A je mi úplně jedno, že to stimuluje svalová vlákna, která běžným cvičením neoslovíš.“

Leoš tento můj postoj samozřejmě zná a možná právě proto mi začal „power plate“ ordinovat téměř každou hodinu. Ten člověk mě má prostě rád. Asi jako militantní vegan včelaře.

Střepy rodinné

„A nezapomeň na hory!“
Připomenul mi Leoš nutnost víkendové pohybové aktivity, když jsme se jednou v pátek loučili.
„No jo, no jo, ty tvé hory. Dvakrát týdně Chrám, o víkendu hory – vždyť já vím, že se musím hýbat. Ale co chceš teď vymýšlet na horách, když se ještě příroda nerozhodla, zda cesty výšlapů už pokryje mechem, nebo ještě stále ledem?“ (Nerozhodnuta to poslední dobou preventivně střídá každou hodinu…)
„Někam rodinku vyvezu a trochu se projdeme,“ pousmál jsem se a zničeně zamířil do sprchy, abych cestou domů začal uvažovat nad hádankou, co s výlety. Nějaká koncepční „červená nit“ by se hodila, aby to celé jen nebylo o toulavé náhodě.

Hádanku ještě téhož večera bravurně rozlouskl Imperátor. Já míním, on velí, svět je v pořádku! Po škrabacím období mu totiž nastalo období zkoumavé, a tak všechny věci u nás doma, které se nacházejí do půl metru od země, si nemohou být před ním jisté. A když v nestřeženém okamžiku vyhrábl obsah spodního patra stolu, kde máme uložené časopisy a pár dalších tiskovin, byl to právě můj zapomenutý „Pas valaského královstvjá“, co si začal rvát do pusy. (Kdysi jsem ho dostal za účast v tandemovém paraglidingu z Javorového.) A tento pas je přesně ta červená nit, kterou jsem hledal. Začneme na rodinných výletech sbírat víza. A abych se při výletech zapotil, což po mně sadista Leoš vyžaduje, budu to právě já, kdo „mladého“ namísto do kočáru, který se stejně na výšlapy nehodí, nafasuje do nosítka/„manduky“ na břicho (později, až „mladý“ odroste, na záda).

A tak jsem si na prvním „vízovém“ výletě po prvním jatečním bilancování mohl vyzkoušet, jaké to je opět si vyšlápnout štramberské kopce s hmotností, která se až podezřele přesně rovná shozeným kilům za první měsíc a půl mé svéráze. Ano, přesně tolik nyní Imperátor váží.

Takže to bychom také měli, víkendové pohyby mají koncept a plán. (A fitness týdny černou vizi kopnutí do vrtule.)

Malý střípek k zamyšlení jako tečka

Poslední skutečnost, kterou musím zmínit, je, že je tady duben (no ano, občas nahlédnu do kalendáře), což bude brzy znamenat druhé „kontrolní přeměření“. A já poslední dobou stále častěji před usnutím polemizuji, zda mě tato moje svérázná přiostřená změna životního stylu neproměňuje až moc.

Neproměňuje! Protože se stejně úplně nejvíce těším na to, až si vyplním první stranu svého valašského pasu. Je tam totiž řádek pro podpis. A pak ještě jeden – pro podpis po slivovici! Cha!