Nenávidím to, nenávidím! Střih videa nikdy nebude mé hobby –
i když to jsem o kultturistice říkal také, co? Udělat z několika
hodin pár minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač
v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na
této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali
v nejtvrdším klášteře…
Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race
s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje
stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je
jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na
zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a
jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním
překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme
rohaté…
Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé
jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.
Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby –
i když to jsem o kultturistice říkal
také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji
očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku
sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani
u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to
jsem na tom závodě
byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co
rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a
hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej
to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více
„motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To
jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač
nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou
všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem
trochu odbočil.
Minule
zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako
nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy –
„apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání
intuitivnější – OpenShot je
dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na
silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými
fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.
Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé
je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť
to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec
mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob
„fosilovy“ životní formy.
Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“
„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl
takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého
seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu
„autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný
zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka
se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva
se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení
na hradu v Karpatech.
Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal,
co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem
udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu
jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův
hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!
Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil
jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil
jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji
našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty
směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.
(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem,
nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval
bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)
„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností
obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom
nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma,
teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě
vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl
třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice.
Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední,
co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm
jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno
ztratil. Vzpomínáme?
Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak
řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by
také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně
sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice
se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní
říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho
pustil.
První
týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky
je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků.
Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako
časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám
samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která
si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním
vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie,
když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do
svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do
terestriálu taky.
Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný
vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním
pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se
nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď
také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky
znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji
za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně
znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená
lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě
dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?
A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale
o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To
koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.
Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách
prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho
úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou
zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne!
(Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického
tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen
vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil,
že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě
odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého
rotvajlerem, víme?
Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to
„nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.)
Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem?
A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková
televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“
nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat
nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta
jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá…
Zanedbával jsem je, vím.
Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy
vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem
závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování
víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další
drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned.
V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný
návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou
více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky
z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování
kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku
„radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce
sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný,
a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného –
vyhlédnutého.
Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu
videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je
to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně
vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že
jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco
společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky,
vzpomínáme?
Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním
příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má
za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy
hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám
na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky.
To ten povolávací
rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.
Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské
video. Aroo… tedy vlastně Ak*rva!
Od poslední medové matrace
uplynulo devět měsíců plus nějaké drobné dny a já mám konečně hotovo.
Lehce přenošené dítě, to medové video, co? Omlouvá mě snad můj
„vyvážený“ vztah
ke střihu videa. I když možná i ne.
Sestříháno. Hotovo. Už nic nedlužím! A pokud by mě ještě někdy
napadlo vzít si s sebou na nějaký závod kameru, tak? Tak raději nic,
protože mi to stejně nedá. A nedá mi to proto, že i letošnímu MAD RACE
dělám maskota. Nebo vlastně pantera. (S jarní
únavou na mě leze jakási skleróza nebo co.)
Je tam všechno! Slunce, voda, ženské, pivo (nealkoholické) i ovoce,
které potkáte cestou… Je to Matracový morzakor v pojetí
#ttýmu, který „byl všude dvakrát, od všeho vlastní klíče a moře je mu
po kolena“. Připomeňme si celé to závodní pozadí – a jaké to
bylo, panečku, „pozadí“.
Asi je to cosi z počátků, kdy jsme
ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského
syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním
Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a
v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se
virtuálními nůžkami OpenShotu
postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními,
pamatujeme?
Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž
kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu,
případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova
hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet
vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo
o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem
nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání,
beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to
přijít muselo! Z letošní medové
matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže
se jím „pochlubím“.
Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní
matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak
jako tomu vlastně bylo
letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou
trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.
Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND
team je beztak pohlednější než to mé letošní medově
matracové panoptikum!
Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti,
ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm
zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou
naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně.
Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém
zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě
„neobstál“ v zápasu
s časovým limitemUltra
Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás
veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti
kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických
myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno,
možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt,
uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na
návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je
to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)
Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned
zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát?
Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při
určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné
sportovní kariéry a začal se přiživovat coby
střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych
si ani na slanou vodu.
Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil
Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a
„rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si
jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti
druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se
při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…
Povedlo se mu to. A ne, že ne!
Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny
strany (nejen energie). Co to je?
Jde to se mnou z kopce! Poslední měsíce se v Chrámu nevyskytuji ani z poloviny
tolikrát, kolikrát bych chtěl, a o mé silově/běžecké výkonnosti si
aktuálně nemyslím nic moc hezkého. Slibuji, že se polepším. Možná. To
ty dovolené – člověk vyskočí z rozjetého vlaku a ty „návraty“
zpátky… Dejme tomu, že to je můj vlastní svérázný způsob, jak se
vhodně připravit na Libereckou
bestii, která už klepe na dveře? Tak trochu sebevražedně svérázný
způsob. Ale co, vždycky jsem byl „ten divný“.
Navíc mě poslední dobou začaly bolet i v klidovém režimu věci,
které se povětšinou ozývaly při zápřahu až na dvacátém kilometru a tak
všelijak podobně. Kupříkladu můj „nevrgrýn“ pravé koleno:
„Hm, už 14 dní mě to bolí v podstatě neměnně, co kdybych s tím pro
jistotu zašel za nějakým bílým pláštěm?“
„A co jako čekáš? Třicet let ses válel za počítačem a teď se
hýbeš…“
Manželka v tom má jasno. Chápu. Prostě to teď budu šetřit a pak
se uvidí.
A proto jsem si hned následující den vyšlápl Praděd i s Imperátorem
na hřbetě.
A proto jsem další dny dovolené
naběhal/nachodil pěkné štreky v rámci různých výletů do okolí.
A proto jsem přijal ostravskou „Výzvu města“.
Jo, už to bolí výrazně méně.
Dobré to bylo! Takové příjemné zpestření sobotního dopoledne –
rychlé a osvěžující. Žádné složité silové překážky, žádné
angličáky ani „rundky karne“, prostě 5kilometrový běžecký závod
prima městskými „kulisami“. Jeden zde tak může hopkat po popelnicích
bez obav, že dostane přes hubu od rozzuřeného popeláře. Kde jinde taky lze
skákat po autech, bušit do nich kladivem a neskončit minimálně u
„podání vysvětlení“? Přece na Urban
Challenge.
A proto jsem si to natočil a i přes veškerou všeobecně známou nechuť
sestříhal… (Vlastní limity je třeba překonávat, víme?)
„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU.
Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně
12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová
stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny
vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský
parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“.
Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale
zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím
chybět!
Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má
příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem
svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty,
vystřídal týden
hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic,
s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik
kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých
kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem
sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným
svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku
nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem
jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek
obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem
nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem,
moc rád.
Tam!
Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách
kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se
všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu.
Měřeno mou optikou: Dohnal – nerozbitný spartský kůň, jeho
kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň.
Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta,
ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud
tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal
jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde
zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý
„malá a skladná“. Tak jela s námi.
(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)
Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte
„monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na
letošním Spartan
Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu –
člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu
jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze
zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál,
triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit
mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi.
V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala,
protože startovala jen hodinu po nás!
Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo
organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho
poznamenají. O tom přeci jen už něco
vím.
Hlavní dějství
Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být?
Koneckonců lid si to
vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.
Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co
možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky
nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To
zase bylo!
Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na
pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají
magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by,
vstávají
po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela
rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky
domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly –
mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně
dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč.
Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.
Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…
„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní
svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět
začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého
závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“
zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.
No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské
spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a
ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo.
Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli.
Lumpové. To sem ale teď nepatří.
Pepa
bude lehčí než Taxis, myslel jsem si.
Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous
později, co jsem odstartoval.)
„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující
zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná
nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala
se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě
vteřiny!“
A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice
si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém
dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel
mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu
užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po
startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka
se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká
„přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější
samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala
násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat
„jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní
parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská
čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru
fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)
Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva
nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky
bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím,
kdo to byl.
No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu
strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme
na to…
A je to, mám sestříháno! Co na tom, že mi to trvalo více než rok.
Jakže byl ten vtip? „Když muž řekne, že něco udělá, tak to taky udělá. A není
potřeba mu to každých 12 měsíců připomínat.“
Dlužno přiznat, že za to tak trochu může ta „dobrá rada“ kolegova,
kdy určitě stačí natáčet namísto v 50 snímcích za sekundu ve
25 snímcích. Ušetří se kapacita a i ta baterie prý déle vydrží. To,
že následně díky stabilizaci obrazu dynamický pohyb vypadá jako pohled
přes chvějící se aspikový dort, to prý nevěděl. Ale nakonec jsem se
i s tím nějak vypořádal – vejce natvrdo a okurku jsem do sestřihu
nakonec přidávat nemusel.
Tak takové byly loňské Spartské Kouty, to malebné čtvero
ročních období! Moc rád na ně vzpomínám!
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Na tento „lov“ krátce před setměním budeme dlouho vzpomínat. 🖤
A nebylo to jen tím dlouhým volným sněhem po kolena a v hangu občas i po
pás, jedná se i o (pravděpodobně) jubilejní túru před překonáním
stovky vrcholů. Smrčina – číslo 98. 😈 #drobottina a
#dětijsouradost