Štítek „Video“

Nenávidím to, nenávidím! Střih videa nikdy nebude mé hobby – i když to jsem o kultturisti­ce říkal také, co? Udělat z několika hodin pár minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře…


Sparťané u Chlumce? Na videu!

Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme rohaté…

Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera: „tt“ / střih: David Stejskal / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Bestie na videu: Frontová linie bahnem

Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby – i když to jsem o kultturistice říkal také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to jsem na tom závodě byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více „motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem trochu odbočil.

Minule zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy – „apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání intuitivnější – OpenShot je dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.

Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob „fosilovy“ životní formy.

Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY, Creative Commons BY-NC-SA

Týden na „drogách“ II – svérázná „trubková“ televize

„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu „autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení na hradu v Karpatech.

Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal, co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!

Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.

(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem, nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)

„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma, teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice. Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední, co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno ztratil. Vzpomínáme?

Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho pustil.

Z tohoto důvodu vznikl tento triptych dalších týdnů na drogách.

Proč na drogách? Protože prý pokud opakujeme určitou činnost po dobu 21 dnů, stává se z ní návyk.

Takže jsem začal „fettovat kliky“.

Týden na „drogách“ III – vysílání svérázné televize pokračuje

První týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků. Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie, když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do terestriálu taky.

Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?

A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.

Týden na „drogách“ IV – svérázná „trubková“ televize končí

Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne! (Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku, že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého rotvajlerem, víme?

Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to „nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.) Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem? A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“ nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá… Zanedbával jsem je, vím.

Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned. V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku „radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný, a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného – vyhlédnutého.

Nuže, pojďme na to. Poslední týden!

Spartské video o velkém blátě

(No, o velkém blátě… To tu ještě nebyla Bestie.)

Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky, vzpomínáme?

Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky. To ten povolávací rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.

Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské video.
Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Matracový morzakor? Na videu!

Od poslední medové matrace uplynulo devět měsíců plus nějaké drobné dny a já mám konečně hotovo. Lehce přenošené dítě, to medové video, co? Omlouvá mě snad můj „vyvážený“ vztah ke střihu videa. I když možná i ne.

Sestříháno. Hotovo. Už nic nedlužím! A pokud by mě ještě někdy napadlo vzít si s sebou na nějaký závod kameru, tak? Tak raději nic, protože mi to stejně nedá. A nedá mi to proto, že i letošnímu MAD RACE dělám maskota. Nebo vlastně pantera. (S jarní únavou na mě leze jakási skleróza nebo co.)

Je tam všechno! Slunce, voda, ženské, pivo (nealkoholické) i ovoce, které potkáte cestou… Je to Matracový morzakor v pojetí #ttýmu, který „byl všude dvakrát, od všeho vlastní klíče a moře je mu po kolena“. Připomeňme si celé to závodní pozadí – a jaké to bylo, panečku, „pozadí“.

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Kukaččino video – ADVENTURE NUTREND team na MAD RACE 2017

Asi je to cosi z počátků, kdy jsme ještě spolu trénovali, možná v tom hrají určitou roli pozůstatky stockholmského syndromu, nicméně jsem se tak nějak vědomě nevědomě stal dvorním Leošovým střihačem videí. To asi proto, že mě tato činnost tak strašně baví a v podstatě bez ní nemohu být. (Ani s ní. Pšt!) Takže jsem se virtuálními nůžkami OpenShotu postupem času prokousal zimními spartskými závody na Dolní Moravě, ve Svitu. Pak i Kouty – taktéž zimními, pamatujeme?

Nebylo to nikdy extra složité. Leoš je totiž kluk skromná, vždy měl s sebou ke kameře málo baterií, obvykle jednu, případně rovnou zapomínal natáčet, takže mi vždy předával doslova hrstky materiálu. Zlomky. Jen takové útržky, co by se za ulomený nehet vešly, proto jsem si tu a tam vzpomněl na ono pověstné pořekadlo o pletení biče z hovna. Prý to nejde. A kdyby jo, tak s takovým bičem nezapráskáte. A pokud by nějakým nedopatřením vyšlo i to zapráskání, beztak „zapráskáte“ jen sebe. Jenže trénink dělá mistra a jednou to přijít muselo! Z letošní medové matrace mi Leoš donesl v podstatě celý průřez závodu! Takže? Takže se jím „pochlubím“.

Stejně je to proto, že se svými prioritami a tempem (ting tar tid) budu mít vlastní matracové video hotovo cca pár měsíců před příštím ročníkem – tak jako tomu vlastně bylo letos. Navíc mi ve frontě střihorukého neumětela, s pokojnou trpělivostí sáněk v letních měsících, čekají i Kouty.

Co si budeme navíc nalhávat? Ten „Leošův“ ADVENTURE NUTREND team je beztak pohlednější než to mé letošní medově matracové panoptikum!

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Druhé kukaččino video: NUTREND team na Spartan Race Litovel 2017

Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti, ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně. Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě „neobstál“ v zápasu s časovým limitem Ultra Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno, možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt, uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)

Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát? Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné sportovní kariéry a začal se přiživovat coby střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych si ani na slanou vodu.

Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a „rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…

Povedlo se mu to. A ne, že ne!

Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny strany (nejen energie). Co to je?

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Hozená rukavice města – Urban Challenge Ostrava 2017

Jde to se mnou z kopce! Poslední měsíce se v Chrámu nevyskytuji ani z poloviny tolikrát, kolikrát bych chtěl, a o mé silově/běžecké výkonnosti si aktuálně nemyslím nic moc hezkého. Slibuji, že se polepším. Možná. To ty dovolené – člověk vyskočí z rozjetého vlaku a ty „návraty“ zpátky… Dejme tomu, že to je můj vlastní svérázný způsob, jak se vhodně připravit na Libereckou bestii, která už klepe na dveře? Tak trochu sebevražedně svérázný způsob. Ale co, vždycky jsem byl „ten divný“.

Navíc mě poslední dobou začaly bolet i v klidovém režimu věci, které se povětšinou ozývaly při zápřahu až na dvacátém kilometru a tak všelijak podobně. Kupříkladu můj „nevrgrýn“ pravé koleno:
„Hm, už 14 dní mě to bolí v podstatě neměnně, co kdybych s tím pro jistotu zašel za nějakým bílým pláštěm?“
„A co jako čekáš? Třicet let ses válel za počítačem a teď se hýbeš…“
Manželka v tom má jasno. Chápu. Prostě to teď budu šetřit a pak se uvidí.

A proto jsem si hned následující den vyšlápl Praděd i s Imperátorem na hřbetě.
A proto jsem další dny dovolené naběhal/nachodil pěkné štreky v rámci různých výletů do okolí.
A proto jsem přijal ostravskou „Výzvu města“.

Jo, už to bolí výrazně méně.

Dobré to bylo! Takové příjemné zpestření sobotního dopoledne – rychlé a osvěžující. Žádné složité silové překážky, žádné angličáky ani „rundky karne“, prostě 5kilometrový běžecký závod prima městskými „kulisami“. Jeden zde tak může hopkat po popelnicích bez obav, že dostane přes hubu od rozzuřeného popeláře. Kde jinde taky lze skákat po autech, bušit do nich kladivem a neskončit minimálně u „podání vysvětlení“? Přece na Urban Challenge.

A proto jsem si to natočil a i přes veškerou všeobecně známou nechuť sestříhal… (Vlastní limity je třeba překonávat, víme?)

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Flo(ris) (Soundcloud.com), Creative Commons BY-NC-SA

Perníková konina: Taxis Gladiator Race 2017

„Trasa kopírující Velkou pardubickou včetně fenomenálního TAXISU. Dostihové závodiště plné překážek… Startovat bude současně 12 závodníků ze startovacích boxů.“ – hlásala ta internetová stránka. Pro „Taxis radiátora“ jsem se nadchl zhruba tři pětiny vteřiny poté, co jsem otevřel odkaz, který mi jednoho dne můj spartský parťák Dohnal poslal. Připsal k tomu, že to bude „dým jako pes“. Chudák, už má asi v těch čtyřnohých zvířátkách trochu hokej, ale zpět k meritu věci. Zimní závod a navíc takto „ujetý“? Tam nesmím chybět!

Takže jsem začal trénovat běh na 7 kilometrů. Suma sumárum, má příprava se vezla v obvyklých intencích. Měsíc „dřiny“, kdy jsem svá výkonnostní čísla vykopával na subjektivně zajímavé hodnoty, vystřídal týden hlubokého zahlenění do sebe. Klasický „nevrgrýn“, tedy nic, s čím bych neměl armádu zkušeností. Poté, co jsem sežral několik kilogramů zázvoru, „vyšňupal“ nezanedbatelné množství všelijakých kapek a vykašlal patery až sedmery plíce (kde se jen ve mně vzaly?), jsem sám sebe přesvědčil, že jsem zdráv a do Pardubic mohu s klidným svědomím vyrazit. Tedy ovšem až absolvuji překážku nejhrůzostrašnější z hrůzostrašných. Nemluvím samozřejmě o ničem jiném než o firemním vánočním večírku! Posadit výroční svátek obžerství a alkoholismu den před extrémní závod? Velice podlé! Byl jsem nadšen. Mám své oranžové terárium, jehož jsem zaměstnancem, moc rád.

Tam!

Když jsem v onu sobotu po 3 hodinách kvalitního a vydatného spánku nasedal do parťákova auta, cítil jsem se všelijak. Posádka vozidla čítala tři lidi z našeho neohroženého týmu. Měřeno mou optikou: Nechytil – nerozbitný spartský kůň, jeho kamarádka – cyklistice se obstojně dostala na kobylku. A já. Skoro kůň. Nebo raději… Dejme tomu, že jsem dnes za osla. Však ten má taky kopyta, ne? A z dálky za soumraku vypadá plus mínus podobně. Můj nezvratný osud tak mohl zvrátit jen dobrý skutek, který jsem den předem udělal. Poslal jsem parťákovi, pilotu našeho vozidla, odkaz na gladiátorskou diskuzi, kde zel „inzerát“, jenž poptával místo v autě z Ostravy. Inzerent je prý „malá a skladná“. Tak jela s námi.

(Dobrý skutek? Slibuji, že už jej nikdy nebudu opakovat.)

Takové to, když si do auta v rámci sluníčkové vůle nasadíte „monstrum“, které když se dle svých slov „omylem ocitlo“ na letošním Spartan Race v Litovli, skončilo ve skupině elitních žen druhé. Chápu – člověk si tak „vyjde s košem“ a najednou stojí na bedně a cpou mu jakési ceny a medaile. To jednomu dokáže pokazit den. Když se později ze zadních sedadel našeho přibližovadla začala ozývat slova jako ovál, triatlon a další zlo-věci, začal jsem se opravdu bát. Nelze se tak divit mému návrhu vysadit ono „monstrum“ 50 kilometrů před Pardubicemi. V rámci tréninku, jasné? No a taky proto, aby nás na trati nedohnala, protože startovala jen hodinu po nás!

Ale zpět na pravou míru, byla docela fajn, nicméně jakmile je někdo organizován v SSK Vítkovice… Ty zpropadené zkratky, ty jednoho poznamenají. O tom přeci jen už něco vím.

Hlavní dějství

Jedno „kulometné“ video za tisíc slov, může být? Koneckonců lid si to vyžádal a já jsem tak v tom zcela nevinně.

Postřelen čarodějnicí III aneb Winter Gladiator Race 2018

Měl bych začít makat, a to pořádně. Makat na stroji času, abych se co možná nejdříve mohl vrátit o cca 2 měsíce nazpět a tomu svému koňsky nadšenému já, které provedlo tu registraci, pořádně nafackovat. To zase bylo!

Slušní lidé si v sobotu rádi pospí, aby měli dost energie na pořádné zevlování po zbytek dne, to je přece jasná věc. Co dělají magoři jako já a mně rovní, kteří jsme se hledali, až se našli? Co by, vstávají po čtvrté a míří přes půl republiky do Josefova, kde se zcela rozbijí, a v tomto stavu se vrací zpátky domů. To vše chabě obhajují vznešenými vzdělávacími úmysly – mnohé to například vyburcuje k tomu, že si pár týdnů poté denně dobrovolně opakují zeměpis. Konkrétně třeba já často myslel na Kladruby. Ani vlastně nevím proč. Vlastně vím, zatraceně dobře to vím.

Dejme tomu, že to bylo třeba nějak takto…

„Co to zase dělá? Kde to jsme?“ začalo mezi sebou šveholit bederní svalstvo poté, co ho jeho „chovatel“ po čtyřech hodinách v autě opět začal nutit k pohybu.
„Třeba jenom jel někam na výlet? Možná nás vezme do cukrárny…“
„Ten určitě!“
„Nežvaňte a sledujte dění, proč se začíná u auta svlékat?“
„No to snad nemyslí vážně! Ten starý vůl se souká do toho svého závodního prezervativu! Vždyť je zima jako v zadku ledního medvěda…“ zděšení mezi diskutéry nabíralo na obrátkách.

No ano, můj první vskutku zimní závod. Ty dva loňské spartské nepočítám, protože „papírově“ zimními prostě nebyly a ta sněhová pokrývka byla jen politováníhodné nedopatření pořadatelovo. Tak mě napadá, že se za něj ještě neomluvili a ani odškodné nenabídli. Lumpové. To sem ale teď nepatří.

Pepa bude lehčí než Taxis, myslel jsem si. Nic nemohlo být dále od pravdy, věděl jsem. (Bohužel ale až o fous později, co jsem odstartoval.)

„On vážně něco běží! Hej, netlačte se…“ mezi diskutující zádovou muskulaturu se začala vkrádat nefalšovaná panika zapřičiněná nutností rychlých pohybů.
„Teď poskakuje jako klokan. Co on je to za člověka?!“
„Bacha, ta vyhřezlá placka, co mezi nás už pár let načumuje… Probrala se!“
„Už toho mám dost. Mužstvo, obranná pozice za čas té minus dvě vteřiny!“

A bylo to. Má neoblíbeně oblíbená čarodějnice si řekla, že triptych je vlastně fajn věc a uskutečnila v mém pohybovém dění tolik očekávanou třetí část „nevrgrýnu“ na téma „…projel mnou blesk“. Takže jsem si rozjetý gladiátorský spektákl začal opravdu užívat. Volně přeloženo: odpálit se na prvním hendikepu sto metrů po startu, to se může stát jenom mně. Má osobní závodní příběhová linka se začala hezky košatit – první dva kilometry to byla velká „přetlačovaná“. Vnitřní přetlačovaná s bedry plus vnější samozřejmě s překážkami. Poté, co se ta má hřbetní cháska nechala násilně zahřát, aspoň na chvíli zmírnila virvál a začala mě omezovat „jen mírně“. Takže jsem předstíral o fous lépe, že své dnešní parťačce stačím. (Poznámka/úkol: Musím zjistit, z čeho ta ženská čerpá energii, a toto sepsat pozdějším generacím. Za tu nobelovku v oboru fyziky s přesahem do biochemie by to určitě stálo.)

Sečteno, podtrženo, sestříháno…

Video medového panoptika a „ukradený“ tým

Až já jednou dostanu do rukou toho blbce, co říkal, že vzít na Medovou matraci dvě kamery je super bezva nápad, rozbiju mu ciferník tak, že ty své modré intelektuálské brejličky bude nosit do skonání světa nakřivo. Má však štěstí, protože nevím, kdo to byl.

No prosím, sestříháno jest! A dokonce o měsíc rychleji než posledně i přes tu strašlivou skutečnost, že jsem zpracovával tuplované suroviny. To ta praxe, víme? Lahváče otevřít a jdeme na to…

Kamera: #ttým / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Přiznám se, že se na letošní medovou matraci začínám opravdu těšit. A bodejť by ne, když v ní mám i pár „svých“ želízek v ohni…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 21. květen 2018
Mám dojem, že 3denní dovolená je v pracovních e-mailech drtivější než 14denní. Chybí tu totiž faktor „vyhnití“ úkolu. #pracovnítvít

neděle, 20. květen 2018
Píšu v autobuse článek. Můj dojem, že díky automatickým opravám v Pages a tankodromu D1 bude sepsáno zcela jiné „stavení“, roste. #informačnítweet

sobota, 19. květen 2018
V těle nula, v gripu procento. Co to znamená? Co asi…
 
Abfahrt! #cestty

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist