Červen 2017

Medově matracové panoptikum aneb MAD RACE 2017

středa, 7. červen 2017, přečteno 4573×

Připadám si jako licoměrník nebo minimálně jako nepříliš povedená reinkarnace barona Prášila. Já fakt cvičím! A to dokonce tak, že mé výlety mimo komfortní zónu jsou v podstatě na pořadu každého dne. Ale vždy před nějakým závodem se něco tak vyvrbí – slušně řečeno. (Bylo by to dokonale promyšlené, dělal-li bych to schválně, že?) Ten dosud neznámý cynický bastard s mou vúdú panenkou se musí docela dobře bavit! I když… Chápu ho. Dělal bych nepochybně totéž, kdybych nějakou tu figurku vytipovaných jedinců měl.

Co to bylo tentokráte?

Druhé postřelení čarodějnicí! To už přeci víme. Co však ještě nevíme, je, že mělo dvě dějství. Od onoho ukázkového ploténkového „šlehu“ zbývaly do medové matrace dva týdny, abych se té parodie na hexenšus zbavil, takže jsem se pilně činil. Mám slušnou databázi uvolňovacích cviků od širokého spektra přispěvatelů – mým neurologem a rehabilitační sestrou počínaje, Leošem konče. Nebude proto překvapením, že jsem byl z toho za týden venku. Téměř. Takže? Takže nic nebránilo k uskutečnění dlouhodobě plánovaného „extrémního“ ultra tréninku v podobě 9hodinové potulky Beskydami o délce čtyř desítek kilometrů a převýšení hravě přeskakující čtvrtinu Everestu.

Nebudu to nastavovat jako pohankovou kaši, se zády jsem se mohl další týden činit znovu. Ale co, když člověk ráno vstává a nic ho nebolí, je? Mrtvý! Co taky jiného.

Na start MAD RACE 2017 jsem se dostavil přepásán bederním stahovacím pásem, se šklebem a mírným otazníkem v obličeji, jelikož jsem urputně dumal nad tím, kde asi tak v polovině závodu seženu invalidní vozík a ochotné, silné a tupé hovado, které mě na něm dotlačí do cíle. Nikdo z mých týmových hráčů totiž nepřipadal v úvahu, sešlo se to letos tak, že po mém boku stála tato individua:

• Jedno se toho dne o půlnoci vrátilo ze 14denní dovolené, kde beztak nedělalo nic jiného, než že spáslo, na co přišlo, a notně se prolévalo alkoholem – škrtat poblíž jeho dechu sirkami by bylo vrcholem nerozumu.
• Druhé individuum pateticky zdůrazňovalo, že to dnes musí být piánko, jelikož jej zítra čeká Barbarian race v Polsku. Kdo má pod čepicí, ví, že „Pšonci“ se s extrémními spektákly fakt nemažou a obvyklý „úhyn“ účastníků bývá ne nepodstatné číslo.
• Pro třetí individuum jsem zřejmě vzorem, dost možná nosí mou podobiznu v medailonku na krku, jelikož kdo taky jiný by do posledních dnů okázale zpochybňoval svou účast na startu, jelikož jej „prý střelilo v zádech“. (Takže jsme byli státní kriplové dva. S trafikou samozřejmě v nedohlednu.)
• Poslední, páté individuum se zdálo celkem zachovalé a celkově vzato nezapadalo do konceptu týmu, který jsem pracovně začal přezdívat „Panopttikum“, proto jej lze bez výčitek svědomí považovat za výjimku potvrzující vskutku „All Stars“ pravidlo a dále s ním již nepočítat.

Najednou bylo 9.45 a můj letošní mejdan na Vaňkáči mohl začít…

Měl jsem z MAD RACE strach. Velký strach. Strach z toho, že bude trať natolik podobná loňskému ročníku, že mě prostě nebude bavit. S tímto dojmem jsem vystartoval, abych jej brzy vyměnil za pocit na téma „Že já vůl…“, protože záda mi začala nadávat hned po pár krocích. Do kopce to nešlo hrnout nějak zvlášť rychle a směrem dolů do „pustit“ samospádem už vůbec ne. Nicméně… „Dokud se hýbu, hýbu se!“ Umístit Vaňkův kopec hned po startu 2× za sebou bylo podlé, cynické a zlé, moc se mi to líbilo. Po plazení, kde mi nikdo, na rozdíl od loňska, nezakázal válení sudů, mě dole čekalo spolu s většinou týmu prvních 30 angličanů díky nezvládnutému ručkování. Jak je to možné? To „moře po kolena“, víme? Před závodem, po registraci, jsem si totiž tuto překážku cvičně hravě přeručkoval a zaškatulkoval pod vnitřní spis „T“ jako triviální. No a s tímto poznatkem jsem se do ní naostro nahrnul i se vším bordelem z tratě na rukou, takže uklouznutí bylo nevyhnutelné. Znamenám si dodatek svého motta: někdy „být mistr světa“ není zcela vhodné. Ale co, život přece není peříčko.

Pak závod víceméně kopíroval loňské šlépěje a vše šlo jako po másle. Přehoupnout se po provaze přes malou roklinku přece není nic těžkého, že? Samozřejmě, že není, pokud tedy zrovna nemáte 190 centimetrů (takže se logicky provazu chytnete co nejvýše) a 98 kilo (takže se provaz slušně napruží a hraje si na gumu z praku). Zbytek dokoná uzel na jeho konci. Člověk se pustí a… cink! Jeden z prstů na mé pravé ruce moc děkuje. Stejně tak děkuje i má paměť, protože jsem z ní během několika vteřin vylovil opravdu všechny možné i nemožné, často používané i dávno zapomenuté vulgarismy.

Pozoroval jsem, jak se stává neohebným, otéká, červená a následně fialoví, celkově vzato se z něj po zbylé dvě třetiny závodu, kde byly potřeba ruce (takže skoro furt), stala má osobní malá překážka. Úplně vidím tu reklamu – kam se hrabou všechny ty „emulgely“:
„Máte potíže se zády? Zlomte si nebo aspoň pořádně narazte prst na ruce, bolest zad rychle ustoupí!“
(Myslím, že bych se ve světle nových poznatků mohl stát léčitelem, jako svůj pracovní nástroj volím kladivo.)

Konec fňukání, další popis matrace by byl na soví téma v Aténách, takže to protentokrát vezmu zeširoka,

Trojka se opravdu povedla!

Stačilo?

Ne? Tak dobře.

Názor, že už fakt nechci závody natáčet, mě stále drží, takže je naprosto zcela logické, že jsem od střihačského kolegy z práce, který bude podepsán pod oficiálním videem, nafasoval kamery rovnou dvě. I jeho slova „Bez pořádných akčních záběrů se nevracej!“ byla notně povzbudivá. Tak jsme týmově blbli! Vbíhali do bažin, kterých bylo letos o poznání více, skákali po lanových překážkách jako opičáci a celkově dělali věci, o kterých slušní lidé nesní ani v těch nejdivočejších snech. Když jsme po cca třech hodinách probíhali cílem, bylo nad slunce jasné, tento závod roste do krásy!

Objektivní plusy oproti loňsku? Lepší dobrovolníci a těžší trať! Jen tak dále, vytrvat. (Jednou se MAD RACE na obálku věstníku „spolku přátel masochistických salónů a výprasků jezdeckým bičíkem“ dostane, zatím je to jen na dvojstranu uprostřed.) Velké plus byla překážka s pneumatikou. Jelikož byla asi třikrát větší než loni (jak pneumatika, tak i trasa koulení), tak jsem si toto „barumské zápolení“ opravdu užil, protože důkladně prověřila osobní fyzickou přípravu. Loni nenáviděná, letos milovaná překážka – statisticky vzato zcela v pořádku. Příště prosím pěkně ještě přitvrdit.

Neobjektivní minus? Počasí! Možná jsem divný, ale opravdu by pořadatele ubylo, kdyby aspoň jeden ročník z nebe padaly trakaře nebo aspoň provazy vody? To by byla, panečku, atmosféra, vyzkoušeno za vás! Nu dobrá, ať nežeru, okolo startu/cíle, pódia a stánků by to slunce mohlo být. Jak to udělají, to je mi jedno, prostě to chci a tečka!

…

Když jsem ten večer usínal, cítil jsem se i přes veškeré bolístky velice spokojeně. Dlužno přiznat, že v tom hrála roli i představa, jak budu všem v práci ukazovat své závodní zranění.

Ten naražený prst byl totiž prostředníček.