…musím chtě nechtě uznat, že můj vnitřní kastrovaný samec tura
domácího se stále ještě nerozběhl nakloněnou rovinou tak, jak bych si
představoval. Zatím je pořád jen tažný a urputně vytrvalý – nesedne
si, byť sotva leze. Ale já ho jednou pořádně cválat do kopců
naučím!
„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem
víceméně opustil objemovou
fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu
narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se
ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který
asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec,
tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky
a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak
těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva
pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“
kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z
»Emeryki«, změříme, co to udělalo.“
Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel
hrát si zase na pásovce,
odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem
aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to
samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit –
probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí
nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku,
jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento
životní postoj na pár vteřin zkusil.
Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na
svědomí mé poslední spartské
cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek.
Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času,
jelikož zelené uzavření extrémní
trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní
až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou
drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou
než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami
„domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou,
a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl
mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené.
Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční
hrdina?
Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se
mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na
poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí
vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie
apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté
nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý…
A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je
bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé
spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže
s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto
označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to
klesá.)
Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se
Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal
až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše
zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se
proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce
znelíbilo a…
„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme
chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“
postavila mě před hotovou věc.
Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na
čtvrtý křížek. To už tu
bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží
socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň
trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí,
s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni
mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta
byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že
ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto
budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako
v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub
zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích.
Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na
hřbetě – Velký Rozsutec a
tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až
někdy jindy. Možná.
Hlavní dějství (sumář)
Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale
tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní
tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem
nebyl otráven
jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu
do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová
sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké
brány – nebo tak něco.
„Mám s sebou kněze
a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal
jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval
Padre (ve všedním životě evangelický pastor,
pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina,
Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak
trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí
rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí
vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do
nepochybně prima závodu.
„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání
kostí, říjen 2015)
Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela
panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice
jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních
úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola.
Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že
skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono.
Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo
neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu
pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele
z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince
vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a
rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.
Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně,
navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich
pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky,
tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala
z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže
se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou
kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.)
Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.
Luxuji,
tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo
rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon
dosahoval vskutku nemravných rozměrů…
„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se
Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj
osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou
reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat
delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský
luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou
té jeho, kterou
kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se
opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.
Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe
na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou
možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají,
ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu
specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.
Jedno však Velkostatkáři neupřu, má
s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla,
ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše
Ultra
Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace,
musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy
až na vrcholky hald
prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ –
nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry,
přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale
letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem
však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě
„zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně
mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?
Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli
vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při
které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce
zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den
napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů
mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť
inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal
existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku
guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.
„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi
jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně
novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod
25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za
registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek,
registraci jsem provedl taktéž.
„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«,
jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně
těžké.“ (Twitter,
31. 7. 2016)
Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě
něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou
„nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného
otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních
hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící nechť je škrtnuto). No a
další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a
španělské chřipky sám.
Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a
vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně
zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu
koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho
aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž
večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk
slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!
Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme?
Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým
pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak
může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen
„návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet
uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak
na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako
vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“),
které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se
španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně
určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní
kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.
Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše
ostatní má čas.
Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj
stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do
diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!
Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst,
kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam
totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže
není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není
čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty
zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty,
musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také
se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk
objevuji další
archetypy.)
Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…
Jde to se mnou z kopce! Poslední měsíce se v Chrámu nevyskytuji ani z poloviny
tolikrát, kolikrát bych chtěl, a o mé silově/běžecké výkonnosti si
aktuálně nemyslím nic moc hezkého. Slibuji, že se polepším. Možná. To
ty dovolené – člověk vyskočí z rozjetého vlaku a ty „návraty“
zpátky… Dejme tomu, že to je můj vlastní svérázný způsob, jak se
vhodně připravit na Libereckou
bestii, která už klepe na dveře? Tak trochu sebevražedně svérázný
způsob. Ale co, vždycky jsem byl „ten divný“.
Navíc mě poslední dobou začaly bolet i v klidovém režimu věci,
které se povětšinou ozývaly při zápřahu až na dvacátém kilometru a tak
všelijak podobně. Kupříkladu můj „nevrgrýn“ pravé koleno:
„Hm, už 14 dní mě to bolí v podstatě neměnně, co kdybych s tím pro
jistotu zašel za nějakým bílým pláštěm?“
„A co jako čekáš? Třicet let ses válel za počítačem a teď se
hýbeš…“
Manželka v tom má jasno. Chápu. Prostě to teď budu šetřit a pak
se uvidí.
A proto jsem si hned následující den vyšlápl Praděd i s Imperátorem
na hřbetě.
A proto jsem další dny dovolené
naběhal/nachodil pěkné štreky v rámci různých výletů do okolí.
A proto jsem přijal ostravskou „Výzvu města“.
Jo, už to bolí výrazně méně.
Dobré to bylo! Takové příjemné zpestření sobotního dopoledne –
rychlé a osvěžující. Žádné složité silové překážky, žádné
angličáky ani „rundky karne“, prostě 5kilometrový běžecký závod
prima městskými „kulisami“. Jeden zde tak může hopkat po popelnicích
bez obav, že dostane přes hubu od rozzuřeného popeláře. Kde jinde taky lze
skákat po autech, bušit do nich kladivem a neskončit minimálně u
„podání vysvětlení“? Přece na Urban
Challenge.
A proto jsem si to natočil a i přes veškerou všeobecně známou nechuť
sestříhal… (Vlastní limity je třeba překonávat, víme?)
Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky
dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani
nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo,
panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků,
tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy
divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola
usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či
později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na
Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem
se už koneckonců zmiňoval.)
Úvodní odsazení příběhu
Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty
atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování
deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu
přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí –
„Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na
mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost
jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek
ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů,
shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí,
namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací
„příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého
Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.
V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově
prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým
zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím
já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně
před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené
pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější,
v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se
promenádují
hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se
čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.
Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného
spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad,
ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne.
Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž
hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice,
„Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní
závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně
nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky
dělám, víme?
„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé
(rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem
aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka
pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu
hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem
dále po svých.
Střípky hlavního dějství
Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku –
líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát),
přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na
11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém
nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a
udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to,
mluví anglicky a absolvuje závod v tomto
kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že
brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“.
Sběratelství!
Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech.
Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické
vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct,
abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli.
Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými
„brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká
slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku
s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým
způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně
měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.
Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty
další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců
tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že
Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.
Mé první
setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů
psali nadšené ódy, ale to druhé
to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo
poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do
nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud
poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí.
Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další
milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí
dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem
hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě
předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj
vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme
byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě
v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal
plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů!
Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.
„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém
celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako
tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání
Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak
tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře
prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému
čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té
Škorpilovy
(A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou
plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.
Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…
Chrám činek a tyčinek –
zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke
svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci,
kde už mimochodem zase
nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech
věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně
nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu,
hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů.
Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se
doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku,
že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“
v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě
nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt
nevinně.)
Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid
To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok
nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících
bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou,
že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž,
který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému
„rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen
zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si
usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až
s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí
nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými
v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až
až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou.
Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě
Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani
trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně
když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito
„bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského
parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci.
(Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský
spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to
navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská
parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho
držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní
„sociální já“…
„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec
jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před
startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu
nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo
drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že
můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup
malomocných?
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
Když třetí den dovolené řešíte tak trochu na pas blind, je dost
možné, že skončíte na dně. 😢 Na dně Macochy. 🤗 Neuvěřitelné se
stalo skutečností, v Punkevní jeskyni bylo volno i bez rezervace. Navíc ve
13hlavé skupině. To máme rádi. 😈 #cestty