Štítek „Vnitřní vůl“

…musím chtě nechtě uznat, že můj vnitřní kastrovaný samec tura domácího se stále ještě nerozběhl nakloněnou rovinou tak, jak bych si představoval. Zatím je pořád jen tažný a urputně vytrvalý – nesedne si, byť sotva leze. Ale já ho jednou pořádně cválat do kopců naučím!


S větrem o závod

„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem víceméně opustil objemovou fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec, tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“ kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z »Emeryki«, změříme, co to udělalo.“

Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel hrát si zase na pásovce, odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit – probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku, jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento životní postoj na pár vteřin zkusil.

Intermezzo: The Loneliness of the Long Distance Runner

„Run, on and on,
Run, on and on…“

Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na svědomí mé poslední spartské cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek. Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času, jelikož zelené uzavření extrémní trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami „domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou, a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené. Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční hrdina?

Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý… A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to klesá.)

Bestie: Frontová linie bahnem

Předmluva

Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce znelíbilo a…

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě před hotovou věc.

Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na čtvrtý křížek. To už tu bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí, s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích. Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na hřbetě – Velký Rozsutec a tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až někdy jindy. Možná.

Hlavní dějství (sumář)

Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem nebyl otráven jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké brány – nebo tak něco.

„Mám s sebou kněze a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval Padre (ve všedním životě evangelický pastor, pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina, Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do nepochybně prima závodu.

Vepřová bez zelí nebo s ním

„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání kostí, říjen 2015)

Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.

Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.

Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů…

K popukání mechanika prokletí

„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou té jeho, kterou kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.

Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají, ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.

Jedno však Velkostatkáři neupřu, má s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla, ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše Ultra Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace, musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy až na vrcholky hald prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ – nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry, přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě „zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?

Intermezzo: Ostuda jak cyp v Bělském lese

Byla to vlastně úplná náhoda. To si tak fotr jednu únorovou neděli vyrazí vyvenčit Imperátora na standardní osmikilometrovou procházku, při které ho minimálně devět dvanáctin poponáší na hřbetě, a na Hradní lávce zmerčí plakátek zvoucí na jakýsi „Randál“… Hezky za tepla jsem to druhý den napráskal kolegovi, jenž se již vepsal do análů mého upoceného blogísku o koninách bez koní coby „Oběť inženýrská“, a na celou věc zapomněl. Samozřejmě jsem mu napráskal existenci tohoto závodu, jelikož on tyto věci „žere“, vskutku guerillová „propagace“ tohoto prvního ročníku mně byla šum a fuk.

„Už jsem zaregistrovaný, kdyby ses chtěl náhodou přidat,“ oživil mi jednou kolega zapomenutou věc.
Když jsem ten den večer, opilý svou bájnou výjimečností a relativně novou super schopností zaběhnout na páse pět kilometrů pod 25 minut, přesvědčil sebe sama, že to mám u nosu a dvě stovky za registraci může být dobrá investice do osobních humorných historek, registraci jsem provedl taktéž.

„Různé krátkodobé nemoci a indispozice, vy chvilky »silové smrti«, jste pád do mokrého jílovitého hrobu! Vyhrabat se z vás je obdobně těžké.“ (Twitter, 31. 7. 2016)

Začínám si zvykat, že pravidelně týden až dva před „závody“ mě něco skolí. Tentokráte to byla manželka a její hnisavá angína, kterou „nakoupil“ i Imperátor, takže jsem týden doma předstíral vzorného otce, který z práce chodí rovnou domů, stará se a necourá do večerních hodin po hospodách/fitness centrech (nehodící nechť je škrtnuto). No a další týden jsem přecházel nějakého nosohltanového křížence moru a španělské chřipky sám.

Když jsem pět dnů před „Randálem“ na páse v Chrámu testoval a vyhodnocoval své šance proti kolegovi, který se prsil, že to už cvičně zaběhl pod 24.00, nepřipadala mi myšlenka, že mu prošlápnu na startu koleno, zcela mimo mísu. Nejsem však až tak agresivní, někdy, tak jsem ho aspoň v pátek při odchodu z práce zkusil slušně požádat, aby se týž večer aspoň přežral a následně ožral jako prase. Že je to však kluk slušná, neudělal to. Vlastně ne, nekolegiální svině to je!

Pozdní Bychova sháňka

Začal jsem chodit do zóny… Brr!

Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme? Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen „návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“), které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.

Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše ostatní má čas.

Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!

„Ak*urva!“ (Přitom o startu ještě nelze mluvit.)

Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst, kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty, musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk objevuji další archetypy.)

Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…

Nemá!

Hozená rukavice města – Urban Challenge Ostrava 2017

Jde to se mnou z kopce! Poslední měsíce se v Chrámu nevyskytuji ani z poloviny tolikrát, kolikrát bych chtěl, a o mé silově/běžecké výkonnosti si aktuálně nemyslím nic moc hezkého. Slibuji, že se polepším. Možná. To ty dovolené – člověk vyskočí z rozjetého vlaku a ty „návraty“ zpátky… Dejme tomu, že to je můj vlastní svérázný způsob, jak se vhodně připravit na Libereckou bestii, která už klepe na dveře? Tak trochu sebevražedně svérázný způsob. Ale co, vždycky jsem byl „ten divný“.

Navíc mě poslední dobou začaly bolet i v klidovém režimu věci, které se povětšinou ozývaly při zápřahu až na dvacátém kilometru a tak všelijak podobně. Kupříkladu můj „nevrgrýn“ pravé koleno:
„Hm, už 14 dní mě to bolí v podstatě neměnně, co kdybych s tím pro jistotu zašel za nějakým bílým pláštěm?“
„A co jako čekáš? Třicet let ses válel za počítačem a teď se hýbeš…“
Manželka v tom má jasno. Chápu. Prostě to teď budu šetřit a pak se uvidí.

A proto jsem si hned následující den vyšlápl Praděd i s Imperátorem na hřbetě.
A proto jsem další dny dovolené naběhal/nachodil pěkné štreky v rámci různých výletů do okolí.
A proto jsem přijal ostravskou „Výzvu města“.

Jo, už to bolí výrazně méně.

Dobré to bylo! Takové příjemné zpestření sobotního dopoledne – rychlé a osvěžující. Žádné složité silové překážky, žádné angličáky ani „rundky karne“, prostě 5kilometrový běžecký závod prima městskými „kulisami“. Jeden zde tak může hopkat po popelnicích bez obav, že dostane přes hubu od rozzuřeného popeláře. Kde jinde taky lze skákat po autech, bušit do nich kladivem a neskončit minimálně u „podání vysvětlení“? Přece na Urban Challenge.

A proto jsem si to natočil a i přes veškerou všeobecně známou nechuť sestříhal… (Vlastní limity je třeba překonávat, víme?)

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Flo(ris) (Soundcloud.com), Creative Commons BY-NC-SA

Sběratel angličáků aneb Spartan Race Beast Liberec 2017

Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo, panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků, tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem se už koneckonců zmiňoval.)

Úvodní odsazení příběhu

Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí – „Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů, shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí, namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací „příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.

V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější, v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se promenádují hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.

Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad, ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne. Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice, „Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky dělám, víme?

„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé (rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem dále po svých.

Střípky hlavního dějství

Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku – líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát), přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na 11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to, mluví anglicky a absolvuje závod v tomto kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“. Sběratelství!

Intermezzo: Unylé vyznání tetřevovo (ohlédnutí za Ultra Bestií)

Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech. Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct, abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli. Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými „brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.

Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.

první setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů psali nadšené ódy, ale to druhé to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí. Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů! Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.

Vale Chrámu činek a tyčinek

„Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako tažné zvíře s vynikající pamětí…“
Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím o běhání

Ha, vnitřní vůl! Vždy jsem tak nějak tušil, že není jen mým výmyslem choré hlavy. Jednou toto bájné zvíře prozkoumám do hloubky a v publikaci vpravdě pavědecké předhodím širému čtenářského okolí. V regálech knihkupectví bude má kniha hned vedle té Škorpilovy (A vnitřní volové vytěsní jednorožce a jednou pro vždy ovládnou plakáty růžových dívčích pokojíčků.) Ale to jsem se zasnil.

Nebo taky brzy přestanu psát, což je o dost pravděpodobnější…

Chrám činek a tyčinek – zdá se, že se kruh uzavřel? Můj příběh v něm začal a cítím, že spěje ke svému nezdárnému konci. To máte takto. Přijdete, pozdravíte se na recepci, kde už mimochodem zase nemají křídu na mé případné obkreslení – asi mi po těch letech věří, vyjdete do patra, převlečete se, tu a tam si zahrajete nějakou bezva hru, abyste konečně nastoupili na plochu. Tam něco děláte, nebo děláte, že děláte hodinu, hodinu a půl až dvě… Pak zase zpátky do patra, sprcha a cesta domů. Odpoledne i mnohdy kus večera je v háji. Není se tedy čemu divit, že se doma nesetkáte s velkým pochopením poté, co zkusmo nadhodíte myšlenku, že se takto v období „příprav“ hodláte zjevovat z „práce“ v intervalech, kdy je prostě zahálení více než dva dny po sobě nepřípustné. (To to tažné zvíře a Murakami, víme? Já jsem v tom fakt nevinně.)

Srovnejme…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

sobota, 11. srpen 2018
Celodenní chystání na dovolenou v Polsku finišuje. Teď manželka začala usilovně hledat česko-anglický slovník. No, omlouvá ji snad jen, že pochází z jižní Moravy.
Cholerne, to będzie wakacje! #manželskéetudy

pátek, 10. srpen 2018
Počítačový zdroj umírá dvěma způsoby. Buď hezky potichu ve spánku, nebo jako sebevražedný atentátník. Jako ten má cíl vzít toho co nejvíce „s sebou“. #informačnítvít #pracovnítvít

čtvrtek, 9. srpen 2018
Nejproduktivněj­ší/nejvýkonněj­ší období v práci? Poslední dva dny před dovolenou.
Nejméně výkonné období? Týden po dovolené. #jentak #pracovnítvít

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist