Listopad 2015

Kruh se uzavřel + statistický bonus k tomu

Poslední dobou mám pocit, že mi někdo žere stránky v kalendáři, jinak si nedokážu vysvětlit ten úkaz, že „téměř každé ráno“ potkávám při své cestě na WC jiný měsíc v té kýčovité hrůze ukazující svátky, kterou mi minulý rok věnovala kolegyně s úšklebkem a slovy „ten se ti bude líbit“. Darovanému koni i z řiti voní, tak co už s tím, ale zpět k tématu. Už je tu nějaký ten týden listopad a na mě padá drtivé uvědomění, že je tomu právě rok, co jsem si začal pohrávat s tou strašlivou myšlenkou oslovit Leoše a svěřit se do jeho péče, ze které se prostě nemohlo vyklubat nic jiného než stockholmský syndrom, jenž jsem si už jednou připustil. (Abych se nemusel donekonečna hádat se svým vnitřním hnidopichem – vím, že svůj upocený deníček jsem zveřejnil posledního února 2014. Ale psát jsem začal právě v listopadu.)

Že už jsem hubený, to víme, že jsem opět v pasti, to tušíme. Takže na plnou hubu – už zase trénuji s Leošem a děláme teď něco, čemu on říká „objem“, a já „neskutečné přežírání se prokládané ryzím sadismem“. Ale vše hezky popořadě.

Jednou mi od Leoše přišel e-mail s nějakými pracovními drobnostmi (stále se mu starám o fejs-bůček) a mezi nimi byla nenápadně vklíněna tato věta:
„Během příštího týdne bychom se mohli potkat a naplánovat další společnou cestu.“
Za tím vším byla trocha dvojteček se závorkami a pár nepodstatných narážek na nějaké „hubeňoury“. Vzhledem k tomu, že Leoše už nějaký ten pátek znám a vím, že osobní jednání s ním je jako o té pověře s kobrou a schopností zhypnotizovat králíka (u Leoše se o pověru nejedná), začal jsem nejprve vyjednávat korespondenčně. A vůbec to nesouvisí s tím, že jsem byl v tu chvíli na smrt nemocný a necítil se na to, abych s rýmičkou vylezl z domu – natož abych šel do Chrámu. Proto jsem ve vší slušnosti odpověděl:
„Co po mně zase chceš?“
(Bylo tam více vět, ale celek se dá takto shrnout.)

Leoš reagoval:
„Co s tebou hodlám udělat? No nic jiného, než ti naplánovat větší objem jídelníčku, trochu nějaké té chemie a naordinovat ti 4 silové tréninky týdně. “

Můj svět se zatočil, úplně jsem se zasnil, jak se z mého těla, které některým Velkostatkářům připomíná závodního pstruha, stává za pár týdnů něco jako Sylvester Stallone, všem padá brada, reflektory, šoubyznys, bohatství a sláva – a tak všelijak dokola… I napsal jsem v odpověď: „Tak jo!“

No dobrá, tak jednoduché to se mnou Leoš neměl, sešli jsme se a já mu vysvětlil, zda čirou náhodou nevykonal velkou potřebu v kině, protože představa, že chodím 4× týdně do Chrámu je reálná asi jako, že on sám tam 4× týdně chodit nebude. Manželka by mi pak beztak začala (od)vykat a Imperátor? Ten by se určitě brzy začal ptát, proč chodí na návštěvu každý víkend ten cizí pán, protože v průběhu týdne bych odcházel před jeho probuzením a vracíval se v době, kdy on už spí jako pařez. Takže tudy opravdu ne. Ale že jsem kluk mazaná, rovnou jsem Leošovi představil svůj alternativní plán, kdy se on nažere a můj čas zůstane celý. Skoro. Koupím si TRX špagáty, tyto si pověsím dvakrát týdně v Impově pokojíčku na háky u stropu namísto dětské houpačky a budu šaškovat po večerech tam. Trošku jsme si ujasnili, do jaké míry je to použitelné řešení, co očekávám, vysvětlili si pojem „chemie“ (že se zde nejedná o předmět v rámci povinné školní docházky, to už jsem tak nějak tušil) a celková spolupráce začala nabírat reálnějších obrysů.

A pak mi přišel e-mail s jídelníčkem a rozpisem „suplementů“. Na první pohled se mi zdálo, že to Leoš popletl a poslal mi omylem stravu pro mě a tři náhodně vybrané kolegy, ale prý tomu tak není. Manželka si regulérně začala myslet, že jsem už úplně zblbnul, když jsem jí to ukázal, a nastínila v záchvatu maximální podpory něco ve smyslu, že tohohle se ona účastnit nebude. Takže jsem začal škemrat, spílat, dožadovat se vysvětlení na dvou frontách. Na manželku zabraly „oči umírajícího štěňátka“, i když má pořád okolo všeho řečí jako holič o sobotě, u Leoše zabralo kompromisní „tak já to tedy zkusím“.

Začal jsem jíst dle plánu. No, jíst, začal jsem žrát jako malý tank a celkově vzato proklínat každou chvíli, kdy se přiblíží ona hodina, kterou mi jedna z kolegyň v práci nezapomene připomenout instantní zprávou typu „Svačiná!“. A tak se tam vzájemně dobíráme. Tím by polovina plánu byla splněna. Polovinu druhé poloviny (ty domácí věci) jsem glosoval takto:
„Chvíle, kdy se Impův pokoj mění v koncertní halu Grave Digger, protože bez hudební opory to nejde, a TRX fitko zároveň… A do toho manželka věší prádlo. Jedním slovem? Absurdní!“
K tomu po hodině smrad jako v konírně, ale to se poddá. Možná.

A nad tím vším se vznášela hrůza blížící se první skutečné hodiny s Leošem, protože tohle, tohle bylo zatím jen nanečisto.

První hodina

„Ahoj pané, jak se máš?“ Vše podtržené americkým úsměvem.
Doteď to šlo, než jsi přišel, pomyslel jsem si, ale odpověděl jsem: „Mám se báječně!“
(Mě neošálíš, směješ se, ale já moc dobře vím, jaký ve skutečnosti jsi, Leoši!)
„Tak jdeme na to?“ Opět ten úsměv.
„Mám snad na výběr?“

Pak jsem nejspíše omdlel, protože si z první hodiny pamatuji jen to, že jsem v ruce držel kettlebell – takový kus železa s uchem, kterému se nepovedlo být konvičkou, proto je aspoň těžký jako prase – a máchal jím do rytmu štěkaných povelů. Mé tělo pršelo a celkově vzato jsem se stal skutečným podzimem. Utahaným, chmurným a ve své podstatě příjemně nepříjemným.

Pak všechno zbělalo a do mého zorného pole mi nevplul koroner, jehož jsem si tak nějak podvědomě přál, ale zahlédl jsem TRX špagáty a kdosi z dálky řekl: „A teď mi ukaž, jak doma cvičíš.“

Když jsem tedy předvedl tu sestavu neohrabaných prostných, kterou doma po večerech dráždím manželku a rozchechtávám Imperátora, opět odkudsi z dálky zaznělo:
„Dobrá, to by šlo, ale trochu to vylepšíme.“
„Tohle pokrč, tamto lehce protáhni, ono si chyť takto – lépe…“
Výsledek? Všechny cviky se staly ve své podstatě protivné a bolí už od samotného začátku, ne po třetím kole.
„Pánbů ti to oplatí na dětech, Leoši, ještě jednou mockrát děkuji.“
S těmito slovy jsme se rozloučili a já se odplazil domů. Předpokládal jsem, že to „objímání se“ bude takto nějak vypadat, ale člověk selektivní pamětí vytěsnil to zlé, s čím kdysi začínal.

Když mi druhý den, Leoš napsal provokativní e-mail:
„Tak co, pane, došlo ti, že na tom nejsi zdaleka tak dobře, jak sis myslel? Během svých tréninků jsi neopustil svou komfortní zónu! To ti teď končí, Kultturisto!!!“

Nešlo, než zareagovat:
„Ahoj, ne, mně jen došlo, že jsi sadistické zvíře s empatií a taktem vyšetřovatele StB!“

(To, že mě to ve své podstatě baví a mé utrpení je občas jen naoko, aby měl kluk ušatá radost a já tak trochu otupil jeho „sadismus“, protože to jistě ocení Leošovi další klienti, to si nechám zamčené za taktním pousmáním se. My, filantropové, totiž nebažíme po uznání.)

Lidé se ve své podstatě nemění

Mám pocit, že tento názor budu muset trochu přehodnotit. Ještě před rokem bych se nenasoukal do něčeho tak „teplého“, jako je kompresní triko – a teď? Teď mi to připadne naprosto normální. Stejně jako Chrám činek a tyčinek.

„Jsem to ještě pořád já?“

(Velkostatkář jednou hořce zalitoval, že si nenahrával mé připomínkování jeho fitness cesty, protože teď by mi to prý vracel.)

„Ne, jsem to stále já a můj pohled na vše okolo (z)dravého životního stylu se nemění!“

A abych tuto svou vnitřní jistotu podložil pádným důkazem o její neotřesitelnosti, prosím proto pěkně, pokud by se náhodou nějakým nedopatřením stalo, že bych se příští rok touto dobou v písmenkách vyznával z toho, že se s Leošem připravuji jako soutěžící na Arnold Classic Tour, vysmějte se mi tak, že se už snad ani více vysmát nelze. Pak se mi možná rozsvítí.

A ten statistický bonus?

Takže to máme:

  • 1 rok upocených písmenek,
  • 1 přiostřená sázka (2. ještě uzrává),
  • 10 měsíců neohrabaných „prostných“ za 70 návštěv Chrámu činek a tyčinek,
  • 21 kilogramů zmizelých,
  • 27 článků napsaných – 22 031 slov a 132 715 znaků,
  • 1 Leoš, 1 Svéráz, 1 Velkostatkář,
  • 0,5 roku působnosti na Twitteru a 175 „úštěbků“,
  • 1 postřelení čarodějnicí.
     
  • A za tím vším 0 rozhodnutí s tím vším přestat!

Tečka.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

úterý, 22. květen 2018
Cesta do pekel bývá drážděna dobrými úmysly. #přívoslí

pondělí, 21. květen 2018
Mám dojem, že 3denní dovolená je v pracovních e-mailech drtivější než 14denní. Chybí tu totiž faktor „vyhnití“ úkolu. #pracovnítvít

neděle, 20. květen 2018
Píšu v autobuse článek. Můj dojem, že díky automatickým opravám v Pages a tankodromu D1 bude sepsáno zcela jiné „stavení“, roste. #informačnítweet

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist