Štítek „Ho(ro)ry“

…pro některé lidi je totiž schopnost vylézt na Lysou jednou ročně skutečný výkon. A představa, že po Lysé následuje Travný, je z říše fantasmagorie. Co teprve naše tréninková trasa, tedy představa Lysá, Travný, další skupinka „bezvýznamných“ vrcholků a zase Lysá!?


Dovolená s Imperátorem

Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho února, co jsem začal dělat ty hrozivé věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek (Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním „objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět), prostě učiněný idol všech surikat. A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně „poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/im­perátorky. (S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě jednou manželka před hotovou věc.

Naprázdno jsem polkl a došlo mi, že je zle…

Intermezzo: Postřelen čarodějnicí II

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.

Ultra Harpagon aneb Svou diskvalifikaci nedám zadarmo

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil…

Horské zívání

Někdy si člověk něco toužebně přeje léta letoucí a nic, jindy se zmíní jen tak na půl huby a do večera je vymalováno. No jo, karma je holt mrška nevděčná, nevyzpytatelná, neuchopitelná… Povedlo se! Sebevrah už není sebevrahem a dokonce ani mrtvolou. Jak je to možné? Je tomu pár dnů, co se vrátil z Polska, kam si jel dle svých slov pro „statuetku pravego ranmagendončika“. Kupodivu to zvládl. Pro zajímavost v těchto časech, jak sám uvádí:

  Nálož Sebevrahův čas
Ultra 42 km, 140 překážek 10:03:52
Rekrut 6 km, 30 překážek 1:49:59
Classic 12 km, 50 překážek 2:42:59

Obdivuhodné!

Co však Sebevrah trestuhodně nezvládl, jsou chvíle poté. Ano, sice celému Runmageddonu zasadil několik přesně mířených pravých háků, nicméně v konečném důsledku dostal po čuni sám, kde klíčový „agresor kolaborant“ nebyl nikdo menší než jeho vlastní tělo. Asi to byla hrozná nakládačka, jelikož Sebevrah z minuty na minutu otočil své světonázory o 180 stupňů. Nejenom, že začal na potkání všem vysvětlovat, že extrémní závodění notně omezí, ale ten pitomec začal i konat! Že zrušil svou účast na zápolení berzerků z lodí s dračími hlavami, to chápu. 42 kilometrů, 100 překážek a 7 hodin a 30 minut limit je jak z pera špatného marketéra, který neumí psát na klávesnici, protože před sedmičkou zapomněl napsat to první správné číslo, které je samozřejmě větší než jednička. (I korektor jeho textů zjevně stál za houby.) Mé hluboké křesťanské pochopení této změny nebralo konce – zdraví je přeci na prvním místě, že? Jenže hned po vikinzích mi Ten, jehož jméno nemá smysl zmiňovat, zrušil i…

Horská zívačka? Krutá realita!

I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?

Parťáka osiřelé parťačce jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba, štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start! Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem, kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje tu hru ještě někdo?)

Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé „almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“ mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí. Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.

„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle, kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí dodnes.“

Kecám!

Noci

„Ta trasa se ti bude fakt líbit, jsou na ní moc hezké výhledy,“ řekla mi smutně gladiátorská parťačka do telefonu hned poté, co se omluvila ze spoluúčasti z pracovních důvodů.
„Tak výhledy, říkáš? No… Víš… Když se tedy neúčastníš…“
„Aha! Zase půjdeš v noci?“ Začínám tím být „profláklý“.

Prolog

„Den se převaluje jak Leviathan.“

Rovina atmosférická

Světlo čelové svítilny olizuje úzkou stezku mířící kamsi do výšin, dech je stále slyšitelnější a pravidelná rytmika klapotu trekových holí plíživě snižuje své tempo. Siluety stromů a jejich malebně tísnivá stínohra se stávají působivým „bludištěm“, ve kterém je orientace dle turistických značek slepou uličkou. Přesným vodítkem směru se stává jen bílá tenká linka na jinak zcela temných hodinkách, v jejichž útrobách každým ukousnutým kilometrem zvolna slábne baterie… Jemné šumění nočního lesa je tu a tam proříznuto křikem vyplašeného ptactva nebo jiné havěti vyrušené ze svého obvyklého konání. Když se koruny nad hlavou rozestoupí, dosud jen tušené nebe se rozzáří nekonečnem hvězd – dívej se, Vesmíre, jsem za polovinou na třetím vrcholu tratě a stále to i přes uvadající energii nevzdávám!

Rovina fauny

Vyplašená koroptev, pobíhající drobotina v podání myší či rejsků, tu a tam větší pták – nic, před čím by se jeden nějak zvlášť na své cestě pozastavoval. Ani ty zmatené srny, projevující se šokujícím startem a zběsilým úprkem kamsi do tmy…

Muří noha ledové veverky aneb LH24 2019

„Víš, že existuje nový závod, kdy lidé chodí 24 hodin dokola na Lysou horu?“ Zeptal se mě jednou dávno kamarád, jenž ze mě právě dostal informaci o víkendové náplni, při které jsem urazil „neuvěřitelných“ 12 výletních kilometrů a vystoupal na královnu Moravskoslezských Beskyd, abych se z toho mohl po další týden zotavovat.
„Jakože cože?! Proč by to někdo dělal?“ Odvětil jsem mu s nepředstíraným údivem.
Třeba fakt jen proto, že můžou? Nebo v rámci tréninku? Ale to už jsme zpátky v současnosti.

(Na extrémní zimní lysohorský maraton jsem se přihlásil z druhého výše uvedeného důvodu na poslední chvíli. Mám totiž kolegyni, která má známosti na správných místech, a nebojím se ji použít.)

Když jsem v páteční večer před startem v ostravické Pile po vystání hodinové fronty přebíral startovní tašku s logem LH24, byl jsem tak trochu zádumčivý. Z vnitřního přemítání nad svou aktuální situací mě však dokonale probral doprovázející Imperátor, který patrně pod vlivem toho mumraje všude okolo začal mluvit o tom, jak bude se mnou na tento závod chodit, až vyroste. A že ho zítra určitě vyhraju. (Ehm!) Ze své autosedačky neřešil po zbývajících 38 kilometrů cesty domů nic jiného. Ano, přesně ten Imperátor, který mě ani ne týden zpátky při společném nákupu „horské výživy“ bavil hláškou „Táto, nechoď na ten závod, bojím se, že zakopneš. A umřeš!“.

Sobotní závodní ráno jsem v 7 hodin popadl připravenou obrovskou tašku náhradního oblečení a žrádla a tiše opustil byt. Těšil jsem se, ne že ne. Nicméně na druhou stranu jsem manželce se synem nepokrytě záviděl spánek spravedlivých, jelikož ten byl právě tím, který mě příštích minimálně 30 hodin nepotká. Nejsem totiž spravedlivý, jasné?

Ostravice, ubytování v hotelu Sepetná, do batůžku zapluly sáčky krmení s čísly 1 a 2, přesun na Pilu. Netrpělivý odpočet zbytkového času. Pak najednou bylo 10 hodin, z pódia u startovní brány zazněla znělka Pevnosti Boyard a bylo to. Dobrá tedy, jde se na věc. Hezky pomalu, nepřepálit začátek… Vstávej, houževnatý pitomče, začínají tě předbíhat nehybné předměty!

Jaký tedy byl můj prozatím nejtěžší závod, který jsem dosud absolvoval?

V jako Výbava

Vpadlo k nám způsobem ne nepodobným španělské inkvizici. To protivné posunování hodinkami o jednu otočku dopředu – letní čas, jenž je předzvěstí nezlomně nastupujícího parného období. Proč?! Vždyť jsem se ještě dosyta nenabažil osobních Nocí – toho bloumání po horách, kdy je parťákem jen třeskutý mráz a remcající „zoufalec“, jehož se mi na dnešek náhodou podařilo přemluvit marketingem na téma „Neboj, dnes to bude fakt krátké.“. S nastupujícím jarním/letním obdobím začalo zase to ohavné teplo, své už říkají osobní pylové alergické reakce. Co hůře… Ze stezek mizí krásná měkká sněhová peřina a zase vykukují ty protivné, vachrlaté kameny – kolena po čase taktního mlčení začínají klít v celém spektru vulgarit. A že jich za ta léta, co šmatlám ty své kilometrické prasečiny, znají! Navíc člověk s sebou musí tahat litry tekutin. Přitom v zimě na 30 kilometrů pohodlně stačila sedmičková termoska s čajem. Kdeže ty sněhy jsou. No jo, fakt z nastávající zelené turistické sezóny nejsem rád.

Dobrá, dobrá, tak trochu kecám! Člověk však nesmí podcenit přípravu, přičemž to nejdůležitější je co? Přece výměna polic ve skříni. Zimní krámy do krabic nahoru a letní místo nich dolů.

Když jsem po nějaké době třídění a přehazování všech těch plíživě množených funkčních termo- a podobných kravin, nesmeků, návleků… nahlas uvažoval nad tím, zda bych si na tuto práci neměl vzít vidle, přepadla mě myšlenka, jestli toho nemám tak trochu moc. Není tomu přece tak dávno, co v mém šatníku a botníku nic podobného nebylo. Mno… Naštěstí ono ale vždy záleží na tom, s čím se porovnává.

Bylo nebylo…

Mám kamaráda. Sklerotického kamaráda. Sklerotického proto, že i přesto, že mi pokaždé na konci společné túry nadává, že už se mnou nikdy nepůjde, protože jsem totální magor a to on nemá zapotřebí, stejně na to do 14 dnů zapomíná a dříve či později se mnou vyráží zase. To je jeho pozitivum. Decentní negativum je vskutku svérázný přístup takřka ke všemu. Dejme tomu, že je kamarád tak trochu „turista Pankáč“. Co tím myslím? Když jsme jednou v zimě vyráželi „na tréninkovou Lysou a kousek dále“, vznikla společná fotka. Já mám na sobě různé „izolační hadry“, že bych přežil i prodloužený víkend poblíž břehů Arktidy, nesmeky, hole… Pankáč vypadá, jako by šel do práce nebo jen tak do hospody. Holt se s ničím nestresuje, ale zároveň mu jakákoliv intenzivní aktivita není cizí. Že přeháním? Možná, nicméně zážitková sbírka níže má přeci jen blíž k realitě než k nadsázce.

Bolavý „krěten“ a to další „ovdoví“

Expozice

„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni, nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!

Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední občerstvovací stanici před 30. kilometrem.

Dobré to bylo, stal jsem se klukem s časem z plakátu.

Kolize

Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc. Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.

Hlava, …, ramena, kolena, palce aneb Beskydská sedmička 2019 a její protivníci

Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady. V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu B7. Jiné důvody pro to ani nemohou být… Kecám!

Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným. Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin »zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“

Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně. V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně. Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení, bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl vždycky labužník a sebevrah, takže jsem neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.

V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů, manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do písmene.

Beskydský ocas v Jeseníkách aneb Horská výzva Jeseníky 2020 LONG

Letošní plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např. barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a „Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní) turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ – doma zásadně nepřekážím.

Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…

Tisícovky / #ttisícovky aneb 38 beskydských vrcholů

Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník, kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si řešil jinak. Tu a tam s Nepříliš schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.

Když pak mé dění přineslo „muří nohu ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24, v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po vášnivé páteční noci s Andersenem potřebovala vyspat.

Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky, v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale. Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“ v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.

„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“

Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát. Vlastně furt.

Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala hrst odznáčků s vrcholy Beskydské sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky se mohla zrodit.

Y2KM (Jateční bilancování VIII)

„Cože? Mocli?“ Nu dobrá, jak myslíš, proklel jsem v duchu váhu, na kterou jsem se zcela omylem a jistě jen náhodou cestou z koupelny postavil. Prvotní šok naštěstí brzy vystřídalo vnitřní smíření. Uvědomil jsem si totiž, že je to při mé spotřebě vína a všelijakého večerního „zobu“ v posledních měsících docela dobré číslo. A stále nejsem na hodnotě jako na začátku cesty zdravého životního stylu, byť se nenápadně i nebezpečně blížím. Nemohu se však ubránit důvodnému podezření, že kdybych za uplynulý rok neměl v nohách přes 2000 km dálkových a 70 km výškových, vypadal bych… No minimálně bych pozvolna začínal mít vlastní gravitaci a menší předměty by mě nesměle obletovaly. Prvním dvěma bych martsky familiérně říkal Phobík a Dejmík. Jsem přece z Marsu, tedy Marťan, tedy divný, ex-otický… Ale zpět.

To byl rok! Vezmu to hezky popořadě, vpravdě po střípcích abecedně…

A jako „Ach, mí ubozí blízcí“

Uploužit 2000 km, to chvilku trvá. Přesněji řečeno 19 dnů a nějaké drobné! Tolik čistého času jsem strávil na horách, na různých závodech nebo prostě jen obyčejným pobíháním po Ostravě na svých oblíbených večerních desítkách až dvanáctkách, přičemž o pivu nemůže být řeč…

Drobotina / #drobottina aneb Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 1. část

„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova „vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému – smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat, když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli, když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.

Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina, která přímo vychází z Tisícovek, jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.

O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?

Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak značky. Až sem jsou pravidla stejná.

Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd 800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa, pak šikovný nástroj overpass turbo nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to vlastně i rádi.

Muž, který se rozpadl aneb Beskydská sedmička 2022

Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid

To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou, že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž, který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému „rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou. Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito „bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci. (Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní „sociální já“…

„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup malomocných?

Drobotina / #drobottina aneb Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 2. část

Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na Mapách přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“, možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci „zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými 83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.

„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“

Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly další hry, a to navazující #ttisícovky a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky. Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!

Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n. m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá skupinka má „cosi“ společného…

Pravá česká rasputica aneb poctivých 102 km na Špacíru Leoše Janáčka

Ouvertura

„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“

S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.

Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale „otompotom“.)

Ze začátku pianissimo

Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…

Tisícovky / #ttisícovky a jejich „datadisk“ aneb 8 dalších beskydských „vrcholů“

Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši hru na lov beskydských tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky, v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již „beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“ a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz. Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď, když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“ oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti, nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…

Jaká jsou tentokrát pravidla?

Absolutně jedna ku jedné s původními. Cílem je opět…

Dalibor „tt“ Hellebrant

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi čtyřmi pěti šesti sedmi osmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Licence obsahu

Obsah těchto stránek je od 28. 12. 2023 k dispozici s licencí Creative Commons BY-NC-SA.

X Twitter @Kultturista

neděle, 3. březen 2024
Mám spoustu důvodů, proč chci být rozptýlen na jižním Smrku. A po včerejšku jich mám zase o trochu víc… 😏

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

neděle, 3. březen 2024
Důvod…

sobota, 2. březen 2024
Tak nesvatá je ta trojice –
terapeuté, co už jsou tiše,
když potřebuji je nejvíce,
když nyní duše často píše…
 
Písmeny a řádky tlumeny vlohy –
roztočen je teď můj vnitřní svět.
Že pořád do hor patří mé nohy?
Dobře. Zašel jsem jim to vyprávět.
 
— Třem a konci 🖤

sobota, 2. březen 2024
Tak už zase Mayhem na cestu dolů… 😏

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek