…pro některé lidi je totiž schopnost vylézt na Lysou jednou ročně
skutečný výkon. A představa, že po Lysé následuje Travný, je z říše
fantasmagorie. Co teprve naše tréninková trasa, tedy představa Lysá,
Travný, další skupinka „bezvýznamných“ vrcholků a zase Lysá!?
Únor, jaro, léto – doba dovolených, letí to jako splašené. Od toho
února, co jsem začal dělat ty hrozivé
věci s trenérem i bez něj, se mnohé změnilo. Jsem štíhlý jako proutek
(Velkostatkář mi říká „věšáku“), ve svém narcistním idealismu
silný jako prase divoké (Leoš mi však vyhrožuje cosi s podzimním
„objímáním“, nebo „objemem“ /???/ – zatím to nechci vědět),
prostě učiněný idol všech surikat.
A ne že ne – už mi chybí jen ten sporťák a je vymalováno. A že mám
tak vysoké cíle, poslední dobou trávím stále více času v práci (aby
toho „poršáka“ rodinný rozpočet moc nepocítil) a odtud to domů
protahuji přes Chrám, abych svou monumentální postavu ještě více
vyrýsoval. Není proto divu, že si manželka mou domácí absenci a tím svůj
nedostatek vypovídanosti vyřešila po svém – našla si podobně
„poznamenané“ kamarádky, které mají vlastní imperátory/imperátorky.
(S malým „i“, protože ten s velkým „I“ je jen jeden.) Pracovně
tomuto uskupení říkám „kočárkařský gang“ – ten když vyjede do
Komenského sadů… Ale co, nechť se ženské vyblbnou.
„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme
chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“
postavila mě jednou manželka před hotovou věc.
Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera
ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs.
Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je
jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím
na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi
však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná
lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem
k monitoru.
„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po
vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do
příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi
milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž
takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si
vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém,
nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem
se obul do fartleku
silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho
domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody
(116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává.
Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka
nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud
nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“
během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně
úspěšně živit.
Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných
A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet,
proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být
humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní
stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a
pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil
v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává
mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá
legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)
Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně
nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se
vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale
co když je váš vnitřní samec tura
domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával
na intenzitě svým běhům po
schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které
„šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní
tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a
v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co
s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl
i celých maratonů.
Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme
naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů.
Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory.
Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je
to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako
zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení
čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové
hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ –
Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra
#ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první
v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli
pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem
14:42 pěkně kecají.
Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním
opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů
i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak
matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub
rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale
s tím se nějak naučíme žít. Možná.
Jak druhý utra
#ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších
kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí
nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem
případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně
schválil…
Někdy si člověk něco toužebně přeje léta
letoucí a nic, jindy se zmíní jen tak na půl huby a do večera je
vymalováno. No jo, karma je holt mrška nevděčná, nevyzpytatelná,
neuchopitelná… Povedlo se! Sebevrah už není sebevrahem a dokonce ani
mrtvolou. Jak je to možné? Je tomu pár dnů, co se vrátil z Polska, kam si
jel dle svých slov pro „statuetku pravego ranmagendončika“. Kupodivu to
zvládl. Pro zajímavost v těchto časech, jak sám uvádí:
Nálož
Sebevrahův čas
Ultra
42 km, 140 překážek
10:03:52
Rekrut
6 km, 30 překážek
1:49:59
Classic
12 km, 50 překážek
2:42:59
Obdivuhodné!
Co však Sebevrah
trestuhodně nezvládl, jsou chvíle poté. Ano, sice celému Runmageddonu zasadil několik přesně
mířených pravých háků, nicméně v konečném důsledku dostal po čuni
sám, kde klíčový „agresor kolaborant“ nebyl nikdo menší než jeho
vlastní tělo. Asi to byla hrozná nakládačka, jelikož Sebevrah z minuty na
minutu otočil své světonázory o 180 stupňů. Nejenom, že začal na
potkání všem vysvětlovat, že extrémní závodění notně omezí, ale ten
pitomec začal i konat! Že zrušil svou účast na zápolení berzerků z lodí
s dračími hlavami, to chápu. 42 kilometrů, 100 překážek a 7 hodin a
30 minut limit je jak z pera špatného marketéra, který neumí psát na
klávesnici, protože před sedmičkou zapomněl napsat to první správné
číslo, které je samozřejmě větší než jednička. (I korektor jeho
textů zjevně stál za houby.) Mé hluboké křesťanské pochopení této
změny nebralo konce – zdraví je přeci na prvním místě, že? Jenže hned
po vikinzích mi Ten, jehož jméno nemá smysl zmiňovat, zrušil i…
I přesto, že se často a rád opakuji, ona mateční moudrost do mě ne a
ne vstoupit. Možná je to kvůli té mé zatracené palici plné fakt blbých
nápadů. Co tím myslím? Tak třeba z poslední doby to, že namísto abych
páteční noc hýřil v putykách jako ostatní „normální lidé“ mého
věku, jako všech pitomců futrál jsem si raději naplánoval noční přechod
Beskyd po mírně „vylepšené“ horsky zívající trati HALF. To se pak není čemu divit, že
se mi rozum velkým obloukem vyhýbá. Ale co, v blbosti sobě vlastní je mi
stejně tak nějak lépe… Nadšení z prodělané Horské výzvy mě stále nepustilo, proto
to tréninkové repete. A jistě nebylo poslední. Nicméně o něm se
nehodlám nějak zvlášť rozepisovat – to podstatné se stejně odehrálo
v oficiální den tohoto Beskydského závodu, který měl onen vskutku pitoreskní úvod. Pamatujeme?
Parťáka osiřelé parťačce
jsem nakonec sehnal, takže se nedalo svítit a pět minut před onou květnovou
půlnoci jsme coby dvě dvojice vyrazili. Nic podobného jsem dosud ještě
nezažil, takže se není čemu divit, že jsem se při startu potýkal s husí
kůží jako lentilky. Hecující moderátorka, pompézní pódiová hudba,
štěkot armády natěšených psů z kategorie dogtrekking, hromadný start!
Nabiti adrenalinem jsme byli zanedlouho pod Velkým Javorníkem,
kde už se v jeho serpentinách chumel účastníků změnil v elegantní
zástup svítících „lemmingů“ – učiněná radost pohledět. (Pamatuje
tu hru ještě někdo?)
Na vrcholu Javorníku se však „váhy“ pocitů srovnaly – zjistil
jsem, že jsem bez parťáka. Za mnou se trousili jen samí cizí lidé. Tma
jako v ranci, vyhlížel jsem marně, takže jsem se alespoň zádumčivě
kochal pohledem dolů na světélkující Frenštát pod Radhoštěm, sídlo mé
„almy mater“. Sám sameček se zadržovanými vzlyky. Než se však
kolemjdoucí stihli začít srocovat a dávat mi drobné na polívku, ztracená
ovečka naštěstí dorazila. (No nic, rozmýšlený epitaf jsem zatím uvnitř
hlavy kamsi odložil.) Z jeho výrazu šlo zřetelně číst, že o svěžích
výstupech dnes domů radostné ódy psát nebude. Odhodlanost ho však
neopustila, takže po krátkém občerstvení se dolů na druhou stranu kopce
rozeběhl jako postřelený srnec. Se svými „50 kilogramy i s postelí“
mu to po těch kamenech šlo tak, že by nejeden kamzík bledl závistí.
Možná jsem mezi svými poskoky sloního mláděte zahlédl, že se dokonce tu
a tam vznáší jako podzimní lístek ve větru. Dohnal a předehnal jsem ho
až v příštím stoupání. Naše nevyrovnaná dvojka tak našla způsob, jak
se v efektivním tempu vypořádat s dnešním závodem.
„A tak, milé děti, tito dva závodníci šťastně dorazili do cíle,
kde po obdržení medaile hodovali a hodovali. Jestli neumřeli, žijí
dodnes.“
„Ta trasa se ti bude fakt líbit, jsou na ní moc hezké výhledy,“
řekla mi smutně gladiátorská
parťačka do telefonu hned poté, co se omluvila ze spoluúčasti
z pracovních důvodů.
„Tak výhledy, říkáš? No… Víš… Když se tedy
neúčastníš…“
„Aha! Zase půjdeš v noci?“ Začínám tím být „profláklý“.
Prolog
„Den se převaluje jak Leviathan.“
Rovina atmosférická
Světlo čelové svítilny olizuje úzkou stezku mířící kamsi do výšin,
dech je stále slyšitelnější a pravidelná rytmika klapotu trekových holí
plíživě snižuje své tempo. Siluety stromů a jejich malebně tísnivá
stínohra se stávají působivým „bludištěm“, ve kterém je orientace
dle turistických značek slepou uličkou. Přesným vodítkem směru se stává
jen bílá tenká linka na jinak zcela temných hodinkách, v jejichž
útrobách každým ukousnutým kilometrem zvolna slábne baterie… Jemné
šumění nočního lesa je tu a tam proříznuto křikem vyplašeného ptactva
nebo jiné havěti vyrušené ze svého obvyklého konání. Když se koruny nad
hlavou rozestoupí, dosud jen tušené nebe se rozzáří nekonečnem
hvězd – dívej se, Vesmíre, jsem za polovinou na třetím vrcholu tratě a
stále to i přes uvadající energii nevzdávám!
Rovina fauny
Vyplašená koroptev, pobíhající drobotina v podání myší či rejsků,
tu a tam větší pták – nic, před čím by se jeden nějak zvlášť na
své cestě pozastavoval. Ani ty zmatené srny, projevující se šokujícím
startem a zběsilým úprkem kamsi do tmy…
„Víš, že existuje nový závod, kdy lidé chodí 24 hodin dokola na
Lysou horu?“ Zeptal se mě jednou dávno kamarád, jenž ze mě právě dostal
informaci o víkendové náplni, při které jsem urazil
„neuvěřitelných“ 12 výletních kilometrů a vystoupal na královnu
Moravskoslezských Beskyd, abych se z toho mohl po další týden
zotavovat.
„Jakože cože?! Proč by to někdo dělal?“ Odvětil jsem mu
s nepředstíraným údivem.
Třeba fakt jen proto, že můžou? Nebo v rámci tréninku? Ale to už jsme
zpátky v současnosti.
(Na extrémní zimní lysohorský maraton jsem se přihlásil z druhého
výše uvedeného důvodu na poslední chvíli. Mám totiž kolegyni, která má
známosti na správných místech, a nebojím se ji použít.)
Když jsem v páteční večer před startem v ostravické Pile po vystání hodinové fronty
přebíral startovní tašku s logem LH24, byl jsem tak trochu zádumčivý.
Z vnitřního přemítání nad svou aktuální situací mě však dokonale
probral doprovázející Imperátor, který
patrně pod vlivem toho mumraje všude okolo začal mluvit o tom, jak bude se
mnou na tento závod chodit, až vyroste. A že ho zítra určitě vyhraju.
(Ehm!) Ze své autosedačky neřešil po zbývajících 38 kilometrů cesty
domů nic jiného. Ano, přesně ten Imperátor, který mě ani ne týden
zpátky při společném nákupu „horské výživy“ bavil hláškou
„Táto, nechoď na ten závod, bojím se, že zakopneš. A umřeš!“.
Sobotní závodní ráno jsem v 7 hodin popadl připravenou obrovskou
tašku náhradního oblečení a žrádla a tiše opustil byt. Těšil jsem se,
ne že ne. Nicméně na druhou stranu jsem manželce se synem nepokrytě
záviděl spánek spravedlivých, jelikož ten byl právě tím, který mě
příštích minimálně 30 hodin nepotká. Nejsem totiž
spravedlivý, jasné?
Ostravice, ubytování v hotelu Sepetná, do batůžku zapluly sáčky
krmení s čísly 1 a 2, přesun na Pilu. Netrpělivý odpočet zbytkového
času. Pak najednou bylo 10 hodin, z pódia u startovní brány zazněla
znělka Pevnosti
Boyard a bylo to. Dobrá tedy, jde se na věc. Hezky pomalu, nepřepálit
začátek… Vstávej, houževnatý pitomče, začínají tě předbíhat
nehybné předměty!
Jaký tedy byl můj prozatím nejtěžší závod, který jsem dosud
absolvoval?
Vpadlo k nám způsobem ne nepodobným španělské inkvizici. To protivné
posunování hodinkami o jednu otočku dopředu – letní čas, jenž je
předzvěstí nezlomně nastupujícího parného období. Proč?! Vždyť jsem
se ještě dosyta nenabažil osobních
Nocí – toho bloumání po horách, kdy je parťákem jen třeskutý
mráz a remcající „zoufalec“, jehož se mi na dnešek náhodou podařilo
přemluvit marketingem na téma „Neboj, dnes to bude fakt krátké.“.
S nastupujícím jarním/letním obdobím začalo zase to ohavné teplo, své
už říkají osobní pylové alergické reakce. Co hůře… Ze stezek mizí
krásná měkká sněhová peřina a zase vykukují ty protivné, vachrlaté
kameny – kolena po čase taktního mlčení začínají klít v celém
spektru vulgarit. A že jich za ta léta, co šmatlám ty své kilometrické
prasečiny, znají! Navíc člověk s sebou musí tahat litry tekutin.
Přitom v zimě na 30 kilometrů pohodlně stačila sedmičková termoska
s čajem. Kdeže ty sněhy jsou. No jo, fakt z nastávající zelené
turistické sezóny nejsem rád.
Dobrá, dobrá, tak trochu kecám! Člověk však nesmí podcenit přípravu,
přičemž to nejdůležitější je co? Přece výměna polic ve skříni.
Zimní krámy do krabic nahoru a letní místo nich dolů.
Když jsem po nějaké době třídění a přehazování všech těch
plíživě množených funkčních termo- a podobných kravin, nesmeků,
návleků… nahlas uvažoval nad tím, zda bych si na tuto práci neměl vzít
vidle, přepadla mě myšlenka, jestli toho nemám tak trochu moc. Není tomu
přece tak dávno, co v mém šatníku a botníku nic podobného nebylo. Mno… Naštěstí
ono ale vždy záleží na tom, s čím se porovnává.
Bylo nebylo…
Mám kamaráda. Sklerotického kamaráda. Sklerotického proto, že
i přesto, že mi pokaždé na konci společné túry nadává, že už se mnou
nikdy nepůjde, protože jsem totální magor a to on nemá zapotřebí, stejně
na to do 14 dnů zapomíná a dříve či později se mnou vyráží zase. To
je jeho pozitivum. Decentní negativum je vskutku svérázný přístup takřka
ke všemu. Dejme tomu, že je kamarád tak trochu „turista Pankáč“. Co
tím myslím? Když jsme jednou v zimě vyráželi „na tréninkovou Lysou a
kousek dále“, vznikla společná fotka. Já mám na sobě různé
„izolační hadry“, že bych přežil i prodloužený víkend poblíž
břehů Arktidy, nesmeky, hole… Pankáč vypadá, jako by šel do práce nebo
jen tak do hospody. Holt se s ničím nestresuje, ale zároveň mu jakákoliv
intenzivní aktivita není cizí. Že přeháním? Možná, nicméně
zážitková sbírka níže má přeci jen blíž k realitě než
k nadsázce.
„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni,
nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti
stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu
započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a
odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň
předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového
závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé
hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!
Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když
s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední
občerstvovací stanici před 30. kilometrem.
Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc.
Obzvláště, když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve
vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět
se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli
duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští
měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.
Člověk stárne a s přihlédnutím k odumírajícím mozkovým buňkám
se tedy není čemu divit, když ho stále častěji přepadají blbé nápady.
V odborných kruzích tomu někdy říkají přicházející „krysa
střevního věku“. Nebo tak nějak. Prostě období, kdy si až dosud
relativně „normální“ chlapi kupují červená rychlá auta, koketují
s adrenalinovými sporty, tu a tam mění životní partnerky (když auta
nezabírají) nebo prostě začínají běhat maratony. No a ti
nejšílenější se odhodlaně stavějí na start horských ultra trailů typu
B7. Jiné důvody pro to ani
nemohou být… Kecám!
Vyměnil jsem letos OCR za šmatlání po
kopečcích a v „požírání kilometrů“ jsem se stal doslova nenasytným.
Beskydská sedma se proto pro mě přirozeně stala metou, s níž jsem se
rozhodl poprat jako houževnatý vořech někde u popelnic. A nedat jí to
samozřejmě zadarmo, kdyby se bránila až moc. Když jsem měsíc před
startem bilancoval svou přípravu, bylo to takto:
„Takové večerní ponoření do statistik své letošní »přípravy«… To
máme na jedné misce váhy 855 km dálkových, 30 km výškových, 186 hodin
»zápřahu«. Na druhé misce se drze šklebí B7 za 32 dnů.“
Bude to stačit? Muselo. Parťák byl na tom s přípravou podobně.
V rámci životní změny bydliště, práce a s novými rodičovskými
povinnostmi na hrbu měl těch kilometrů dálkových jen asi o 800 méně.
Když mi týden před startem volal, že se do něj dalo navíc nachlazení,
bylo nad slunce jasné, že letošní akce bude navýsost vypečená. On byl
vždycky labužník a sebevrah, takže jsem
neměl obavy. V povinné výbavě byl totiž napsán i „pytel na odpadky“ a
mně se jeden epesní povedlo sehnat od nedaleké pohřební služby. Hezky
zatahovací – se zipem. Nic se tak nemohlo pokazit.
V ono závodní ráno jsem se probudil v náladě
jako hrom – vyspán dorůžova – dovolená, Imperátor u prarodičů,
manželka v práci, úplná vyrovnaná svoboda, klid, vnitřní smíření
s osudem. Oběd v nedaleké restauraci, pečlivé vyskládání výbavy do
běžeckého batohu, pilotáž vozu do Třince k akreditaci a další přesun
do Frenštátu. Hezky tu na mě počkej, autíčko, já se jen vláčkem
podívám zpátky do Třince a pak si pro tebe přijdu. Doslova a do
písmene.
Letošní
plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou
nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např.
barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé
přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil
masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik
trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a
„Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času
strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal
Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně
přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii
svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem
běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl
bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační
Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní)
turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku
i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské
tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské
prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou
kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ –
doma zásadně nepřekážím.
Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě
proto jsem se zapsal na Horskou výzvu…
Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou
rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy
z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele
hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník,
kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti
pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku
v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a
pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale
stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná
idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si
řešil jinak.
Tu a tam s Nepříliš
schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.
Když pak mé dění přineslo „muří nohu
ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24,
v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten
vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako
poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj
majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to
tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po
vášnivé páteční noci
s Andersenem potřebovala vyspat.
Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky,
v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu
asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť
k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když
jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna
přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí
takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul
na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale.
Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“
v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval
obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále
markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát.
Vlastně furt.
Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala
hrst odznáčků s vrcholy Beskydské
sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je
oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud
nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře
druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu
odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a
Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky
prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci
nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky
se mohla zrodit.
„Cože? Mocli?“ Nu dobrá, jak myslíš, proklel jsem v duchu váhu, na
kterou jsem se zcela omylem a jistě jen náhodou cestou z koupelny postavil.
Prvotní šok naštěstí brzy vystřídalo vnitřní smíření. Uvědomil jsem
si totiž, že je to při mé spotřebě vína a všelijakého večerního
„zobu“ v posledních měsících docela dobré číslo. A stále nejsem na
hodnotě jako na začátku
cestyzdravého životního stylu, byť se nenápadně
i nebezpečně blížím. Nemohu se však ubránit důvodnému podezření, že
kdybych za uplynulý rok neměl v nohách přes 2000 km dálkových a 70 km
výškových, vypadal bych… No minimálně bych pozvolna začínal mít
vlastní gravitaci a menší předměty by mě nesměle obletovaly. Prvním
dvěma bych martsky familiérně říkal Phobík a Dejmík. Jsem přece
z Marsu, tedy Marťan, tedy divný, ex-otický… Ale zpět.
To byl rok! Vezmu to hezky popořadě, vpravdě po střípcích
abecedně…
A jako
„Ach, mí ubozí blízcí“
Uploužit 2000 km, to chvilku trvá. Přesněji řečeno 19 dnů a nějaké
drobné! Tolik čistého času jsem strávil na horách, na různých závodech
nebo prostě jen obyčejným pobíháním po Ostravě na svých oblíbených
večerních desítkách až dvanáctkách, přičemž o pivu nemůže
být řeč…
„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od
Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova
„vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se
po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle
děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému –
smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu
s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let
a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový
ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat,
když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a
předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli,
když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až
k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za
pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém
úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy
zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na
streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.
Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně
teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina,
která přímo vychází z Tisícovek,
jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského
vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.
O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?
Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž
vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé
hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak
značky. Až sem jsou pravidla stejná.
Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd
800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze
nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa,
pak šikovný nástroj overpass turbo
nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké
lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad
klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od
zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude
vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to
vlastně i rádi.
Pleurez, pleurez, mes yeux, et fondez-vous en eau!
La moitié de ma vie a mis I'autre au tombeau.
Corneille, Cid
To byl rok! Vlastně on ještě je, takže znovu… To je rok! Rok
nečekaných zvratů a změn v plánech, období tisíců omezujících
bolístek a celkových nejen zdravotních komplikací, které byly příčinou,
že jsem se začal cítit jako onen legendární John A. B. C. Smith – Muž,
který se rozpadl. Edgar Poeů by se asi divil, že k celkovému
„rozkladu“ není potřeba banda zdivočelých indiánů, ale stačí jen
zástup měsíčně vytyčených kilometrů. Inu zkrátka – co jsem si
usmyslel a naplánoval, to letos většinou dopadlo jinak. Je proto až
s podivem, že jsem na start své čtvrté Beskydské sedmičky v pořadí
nastupoval „připraven“ s cca 1300 km dálkovými a 35 km výškovými
v nohách. Zní to možná přehnaně, pro někoho to může být „až
až“, ale v rámci plánů to bylo hluboce pod zamýšlenou přípravou.
Hlavně mám samozřejmě na mysli ty výškové kilometry – letos mě
Beskydy viděly o poznání méně, než já je minulý rok, což se mi ani
trochu nelíbí. Ale co už s tím. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně
když bolí. A letos to bude bolet festovně, na to mohu vzít jed! S těmito
„bouřkovými mraky“ v hlavě jsem přebíral startovné od svého loňského
parťáka a začal se vnitřně chystat na svou první sólo akci.
(Samozřejmě, že jsem se mohl na celý letošní 100kilometrový beskydský
spektákl vykašlat, ale nemám ve zvyku měnit svá rozhodnutí. Když to
navíc člověk pojme jako terapii…) Aspoň, že na startu bude gladiátorská
parťačka a její polovička. Třeba mi neutečou hned a budu se mít koho
držet a koho obtěžovat svými vkusnými řečmi, rozumovalo mé vnitřní
„sociální já“…
„Ahojky Barde, nevíš o někom, kdo by chtěl jít B7? Prodám. Nakonec
jsem skončila na kapačkách… :-( :-( :-(“ Pípla mi SMS 5 dní před
startem.
Rozumím. Já míním a rok 2022 mění. Vlastně mě to ani trochu
nepřekvapilo. Ani to, že za pár dní už prodávala lístek i druhá (nebo
drahá) polovička parťačky. Nemohu se ubránit důvodnému podezření, že
můj letošní „rozpad“ je putovní. Možná něco jako Stanley Cup
malomocných?
Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme
beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné
roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých
obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že
postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom
si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále
složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení
vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na
Mapách
přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám
své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl
korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“,
možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle
bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého
malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci
„zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a
slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu
zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými
83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné
vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak
trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní
přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž
byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se
za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí
nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně
vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.
„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“
Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé
domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly
další hry, a to navazující #ttisícovky
a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky.
Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso
v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!
Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n.
m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá
skupinka má „cosi“ společného…
„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce
spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu
Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se
musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý
osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl
proklínat.“
S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu
registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která
tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše
Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko
říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který
vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo
nevěděl dost.
Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že: „Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za
24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé
vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím
pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní
v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen
správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou
jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná
mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale
„otompotom“.)
Ze začátku pianissimo
Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý…
Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši
hru na lov beskydských
tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky,
v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již
„beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo
záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se
přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku
v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“
a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz.
Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta
navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu
najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že
CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní
beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď,
když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek
schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“
oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti,
nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…
Jaká jsou tentokrát pravidla?
Absolutně jedna ku jedné s původními.
Cílem je opět…
Něco málo přes tři roky, 37 túr a 86 vrcholů Moravskoslezských
Beskyd s výškou nad 800 m n. m., co nejsou „tisícovka“. Co nám to
dalo? Spoustu společných kilometrů a času ve vztahu otec a syn, který
občas nezasvěcenému kolemjdoucímu mohl připomínat vztah domptéra se svou
šelmou, které se zrovna nechce „zabrat“. A občas naopak ta malá
„potvora“ utekla kamsi kupředu, aby se svému pronásledovateli zákeřně
smála. Prostě spousta radosti i občasných kleteb, kdy se prostě cestou
něco pokazilo a člověk kupříkladu skončil po kotníky v bahně –
samozřejmě pro srandu těm menším… Ale hlavně? Hlavně to vše přineslo
obrovské poznání našich Beskyd, o které se rádi
dělíme…
Koukám na datum a sestavuji si v hlavě časovou osu. Proč zatraceně
posledních šest kousků trvalo přes rok? Je snad někdo, kdo krade listy
z kalendáře? Inu proto, že jsme prostě doplnili
#ttisícovky, začali Jeseníky a tam vzadu se nebezpečně řehní Malá
Fatra. Tak jednoduché to je. Nebudu se však dojímat a vrátím se
k aktuálnímu uzavření.
Jaká že byla ta poslední otázka a její „složité řešení“?
Kdyby mi někdo před rokemdvěmatřemičtyřmipětišestisedmiosmi devíti lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.
sobota, 23. březen
2024
Polomský hřbet je sázka na jistotu. Tichá samota putujících s výhledy na
oblíbené velikány. Naše tečka za hrou #drobottina
nemohla být lépe zvolena. 🖤 Vrchol Úplaz je tajemně skryt v NPR
Mionší, takže jen zamávat zpovzdálí a jako myšky se vytratit. Děkujeme!
#dětijsouradost
Tak už zase Smrk! (Tentokráte ze směru od Podolánek.) Ten se prostě
neochodí – ne nadarmo je na špici v mé oblíbenosti beskydských hor.
Mám tě rád, brachu, ale fakt musím dál… Zlosečina a 35. kilometr. #ttrénink
Hej hola, kamarádka zdravotně odpadla, nabízí tak svůj lístek
jednotlivce na #B7. Nehlaste se všichni, stačí, když všichni retvítnete a
najde se jeden. 😈🖤