Květen 2018

Horské zívání

pondělí, 28. květen 2018, přečteno 3659×

Někdy si člověk něco toužebně přeje léta letoucí a nic, jindy se zmíní jen tak na půl huby a do večera je vymalováno. No jo, karma je holt mrška nevděčná, nevyzpytatelná, neuchopitelná… Povedlo se! Sebevrah už není sebevrahem a dokonce ani mrtvolou. Jak je to možné? Je tomu pár dnů, co se vrátil z Polska, kam si jel dle svých slov pro „statuetku pravego ranmagendončika“. Kupodivu to zvládl. Pro zajímavost v těchto časech, jak sám uvádí:

Obdivuhodné!

Co však Sebevrah trestuhodně nezvládl, jsou chvíle poté. Ano, sice celému Runmageddonu zasadil několik přesně mířených pravých háků, nicméně v konečném důsledku dostal po čuni sám, kde klíčový „agresor kolaborant“ nebyl nikdo menší než jeho vlastní tělo. Asi to byla hrozná nakládačka, jelikož Sebevrah z minuty na minutu otočil své světonázory o 180 stupňů. Nejenom, že začal na potkání všem vysvětlovat, že extrémní závodění notně omezí, ale ten pitomec začal i konat! Že zrušil svou účast na zápolení berzerků z lodí s dračími hlavami, to chápu. 42 kilometrů, 100 překážek a 7 hodin a 30 minut limit je jak z pera špatného marketéra, který neumí psát na klávesnici, protože před sedmičkou zapomněl napsat to první správné číslo, které je samozřejmě větší než jednička. (I korektor jeho textů zjevně stál za houby.) Mé hluboké křesťanské pochopení této změny nebralo konce – zdraví je přeci na prvním místě, že? Jenže hned po vikinzích mi Ten, jehož jméno nemá smysl zmiňovat, zrušil i Horskou výzvu. A to mě tedy vážně nasral, tudíž mé pochopení mělo vpravdě jepičí život. K tomu všemu jsem začínal regulérně uvažovat, že když se na závodech nezabil sám, zlikviduji ho prostě já. Skutečnost, ze se již vydal tou správnou životní cestou, mě v danou chvíli nezajímala, už to totiž bylo osobní. Že jsem prchlivý? Kdeže! Ono takové osiření dva týdny před závodem, ve kterém je podmínkou jít ve dvojicích, není rozhodně to, co chce každý zažít. Sehnat v tak krátkém čase podobně naladěného člověka, který bude ochoten jít/běžet 62 kilometrů Beskydami… Reálnější scénář je už úspěšný rozprodej 10 kil kokainu a pytle marihuany na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových.

Takže jsem začal psát i volat na všechny možné i nemožné strany. Podařilo se mi mluvit i s lidmi, které jsem neslyšel roky a jen si namísto jejich tváří matně vybavoval skutečnost, že se kdysi alespoň trošičku „hýbali“. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Navíc tuším, že mi v brzké době začnou chodit předvolání k podání vysvětlení. Takovou pozvánku na výše specifikovanou Horskou výzvu lze totiž vyložit všelijak a mám dojem, že drtivá většina mnou oslovených si ji vyložila jako bezprecedentní donebevolající výhrůžku úkladnou vraždou a ten malý zbytek jako výborný vtip.

A pak mě to napadlo. Má gladiátorská parťáčka! Že by tajné eso v rukávu? Na posledním ultra tréninku se mi mezi řečí na cca 40. kilometru zmínila, ze její vlastní aktuálně platný „horskovýzevní“ parťák na posledním tréninku začal „kolabovat“ už na Travném, tedy v podstatě na začátku cvičné trasy. Pro některé lidi je totiž schopnost vylézt na Lysou jednou ročně skutečný výkon. A představa, že po Lysé následuje Travný, je z říše fantasmagorie. Co teprve naše tréninková trasa, tedy představa Lysá, Travný, další skupinka „bezvýznamných“ vrcholků a zase Lysá!? Ale zpět k naději. Eso z rukávu na hrací plochu nevypadlo. Její „kolabující“ platný parťák svou účast na Horské výzvě ani po praktické zkušenosti nechtěl vzdát. Odhodlanec.

Propadal jsem zoufalství…

Co teď? Musím trochu odbočit. Mám „osobního“ pojišťováka. Takového jednoho pantátu, s nímž si jednou za rok až dva zavolám, aby zkusil přepočítat pojistku auta, domácnosti, života, přičemž následně náš kontakt zase usíná. Prostě „pán na telefonu“, kterém ob rok nadávám, jestli si ze mě náhodou nedělá s tou nabídkou přepočtu srandu. Normální obchodní vztah, ne? Na naší poslední schůzce spojené s podpisem nového povinného ručení jsem si nemohl nepovšimnout, že „statný“ padesátiletý pantáta od posledně nějak sešel. Snad se o něj nezačala pokoušet nějaká hrozivá nemoc? Houby! (Dozvěděl jsem se to později oklikou.) Začal běhat! I když… Běh… Není to náhodou ta nejhorší nemoc ze všech? Významné přemýšlivé ticho. Je! Na to fakt není potřeba nápověda publika. Omlouvám se, paní Carcinomová, ale tak to prostě je.

Zpět z vysvětlující odbočky. Když jsem pak zahlédl jméno svého pojišťováka na startovní listině letošní LH 24, bylo rozhodnuto. Nastal čas mu zase zavolat a trochu posunout nás obchodní vztah. „Ty vole“ se přeci jen říká lépe než „vy vole“.

Tak jsem získal nového horského (nadšeného) zívače.

Dva dny na to se mi ozvala gladiátorská parťačka s informaci, že jako eso, co z rukávu nechtělo vypadnout, v něm mezitím shořelo. „Odhodlanec“ se prý zranil v práci a nebude schopen nastoupit.

Život je opravdu velký srandista, mám jeho cynický smysl pro humor(d) moc rád!

A tak jsem začal hledat parťáka osiřelé parťačce.

Kdybych už tehdy věděl, jak to nakonec vše dopadne…

Bude to mít pokračování! (Ale až později, teď je totiž období medové matrace.)