Štítek „Spartan Race“

Ak*urva! Vyběhli jsme. Smířil jsem se se skutečností, že každý spartský závod začíná výběhem do krpálu jako prase. Škoda jen, že si na to nezvyklo mé srdce, které zarputile nabírá na obrátkách až někde po druhém kilometru trati. Takže jsem funěl, proklínal všechno svaté i nesvaté…


Sparťané u Chlumce? Část první

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám…

Sparťané u Chlumce? Část druhá

Cestou zpět

„Devadesát, mé maximum je devadesát!“

Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze o angličácích dalek pravdy.

Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně navlhlým pětikilem.

Ale vezměme to od začátku.

Sparťané u Chlumce? Na videu!

Cože? To už je tak dlouho, co jsem v Praze absolvoval Spartan Race s kamerou na čele? Někdo by měl toho zloděje stránek v kalendáři konečně chytit a náležitě potrestat, ale to je jiný příběh. Probrečel jsem spoustu nocí do polštáře, jelikož se mi Steven Spielberg na zaslaný materiál neozval, takže teď skrytě doufám, že jen neměl čas a jeho příští film náhodou nebude o sprostém běžci na extrémním překážkovém závodu. Že by to byla náhodička, co? Ale nemalujme rohaté…

Mám to sestříhané i bez něj! (To tak někdy narazíte na zajímavé jednorázové příležitosti…) Takže? Takže pojďme na to.

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera: „tt“ / střih: David Stejskal / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Spartské z bláta do ještě většího bláta

Úvod – expozice

Od mé prvotní spartské iniciace uplynulo pěkných pár měsíců a byly to víceméně poklidné měsíce, beru-li v potaz své standardní měřítko. Přežil jsem medovou matraci, absolvoval jednu bezva dovolenou a ve volném čase plíživě zvyšoval svou osobní kondici. No ne že by šlo zrovna o horkou novinku do televizních novin, zase taková raketa to u mě není, ale uvědomuji si, že už zaběhnu nějaký ten kilometr bez toho, abych ze sebe každých pár stovek metrů vyplivl jeden plicní sklípek. Také se už oženu, aniž bych se přitom zmrzačil, s kusem železa, který je o poznání větší, než tomu bývalo. A proto jsem neměl z druhého kroku toho svého upoceného triptychu, který „slepičí prdelka“ Leoš samozřejmě vytroubil na svém fejs-bůčku celé planetě, velké obavy.

Když jsem se pak týden před závodem svíjel v křečích po nočním šavlovém tanci (naše rodina si Chačaturjana zjevně oblíbila) z „otráveného“ jídla z restaurace, došlo mi, že je to vlastně můj obvyklý scénář, a začal jsem se těšit, jaký asi „majstrštyk“ mě bude čekat týden před zeleným uzavřením trojice. Ale to předbíhám. Po svém nočním tyjátru s „keramickým přítelem“ jsem v práci totálně devastoval páteční morálku mužstva, jelikož jsem podstatnou část dopoledne trávil na gaučíku, který mám v kanceláři, a domů odešel před polednem. Bez oběda. Jako bonus jsem i za tak krátkou a velice produktivní pracovní dobu stihl děsit kolegyně, které přede mnou štítivě uskakovaly do zdí, když na svou lítostivou zvědavost dostaly odpověď, co mi je – byla vidět jejich hluboká důvěra v to, že to fakt mám z jídla a nejedná se o salmonelu nebo alespoň mor. Když tak přemýšlím, proč jsem do té práce vůbec šel? Kvůli krásným očím Velkostatkářovým určitě ne, ale musel jsem předat úkoly, mám totiž v sobě ještě nějakou tu špetku té… no… jak se tomu jen nadává… „odpovídanosti“.

Velkolepé víkendové plány tímto vzaly za své, pár lidí už má určitě mou vúdú panenku, ale co už nadělám, nemusím se aspoň divit zcela nečekaným a nelogickým bolestem. V neděli v podvečer jsem se cítil jakž takž fit a měl tedy pět dnů na to, abych se ujistil, že to s mou „vrcholovou formou“ až tak moc nezamávalo. Asi ne, uznal jsem nakonec – kde fakta ukazují něco jiného, je třeba sobě samému nakecat opak a vše je tak v pořádku.

Bestie: Frontová linie bahnem

Předmluva

Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce znelíbilo a…

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě před hotovou věc.

Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na čtvrtý křížek. To už tu bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí, s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích. Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na hřbetě – Velký Rozsutec a tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až někdy jindy. Možná.

Hlavní dějství (sumář)

Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem nebyl otráven jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké brány – nebo tak něco.

„Mám s sebou kněze a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval Padre (ve všedním životě evangelický pastor, pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina, Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do nepochybně prima závodu.

Bestie na videu: Frontová linie bahnem

Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby – i když to jsem o kultturistice říkal také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to jsem na tom závodě byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více „motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem trochu odbočil.

Minule zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy – „apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání intuitivnější – OpenShot je dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.

Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob „fosilovy“ životní formy.

Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY, Creative Commons BY-NC-SA

Spartské video o velkém blátě

(No, o velkém blátě… To tu ještě nebyla Bestie.)

Do třetice všeho zlého. Můj vztah ke střihu videa se příliš nezměnil – on mě má rád, já ho ne – takže je to vlastně v pohodě a v tomto zcela vyváženém vztahu si obstojně vystačíme. Navíc mi to už nevzalo třicet hodin života, ale jen deset. Že jsem však za všech okolností realista, tuším, že to bude mít asi něco společného s tím třikrát menším rozsahem záznamu než u Bestie. Ty baterky, vzpomínáme?

Je to takový modrý vykřičník za mým loňským trojjedině iniciačním příběhem. Vlastně i otvírák. Otvírák nezhojených ran, který má za hřbetem stádo temných připomínek té hrůzy hrůz A jelikož se jako každý správný zločinec rád drze vracívám na místa činu, snad letos Valčianska Dolina důstojně přikryje mé ostatky. To ten povolávací rozkaz k sebevražedné misi. Modří vědí.

Je to zvláštní způsob upoceného humoru. Je to mé poslední spartské video.
Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Čtvero ročních období aneb Spartan Race Super Kouty 2017

Dohnat a předehnat… jsem Bycha chtěl. Ale je to potvora houževnatá, jen co je pravda.

Předehra

Na spartský víkend v Koutech jsem se těšil opravdu velice velmi – mělo to být takové jarní symbolické zahájení sezóny mých letošních extrémních spektáklů. Opakuji, že to zahájení mělo být jarní, neboť tohle zdánlivě neškodné období příjemných teplot, kdy to všechno pučí, bzučí a celkově se mile probouzí, mělo tento rok docela svéráznou podobu. Nicméně v mé upocené cestě je vlastně všechno tak trochu svérázné, takže mě to už ani nezaskočilo. Kdybych měl v lahvi od okurek rosničku se žebříkem, sledoval bych ji. Ale že ji nemám, sledoval jsem aspoň meteoradar a webkameru z Koutů, z čehož jsem vydedukoval, že má teoretická zelená žabka by v této chvíli byla nepochybně modrá a ležela na dně sklenice. Na boku. Jen jí očka zatlačit. Ve světle nasávaných informací jsem proto na rostoucí hromadu věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou, přiložil dva kilogramy mrkve – pro přátele sněhuláky – a začínalo mi být vše jasné. Nechtěl jsem letos absolvovat zimní Spartan Race, a proto mě teď čekají dva. Na konci dubna. To samozřejmě dává logiku a já nechápu, jak jsem jen mohl předpokládat něco jiného?

Sice jsem se zařekl, že už nikdy žádný závod točit nebudu, nicméně kostky byly vrženy tak zajímavě, že jsem tu kameru prostě přibalil. Kde jinde získat pro budoucí generace prima záznam potupného úmrtí pod lavinou, že?

Den odjezdu

„Husté sněžení komplikuje dopravu“ a „Díky silnému dešti stoupají hladiny řek v Jeseníkách“ nebo nějak podobně zněly titulky článků, které jsem si ráno přečetl na síti sítí. Přibalil jsem si proto šnorchl, pro jistotu i sněžnice a začal uvažovat i o možnosti zápůjčky kulovnice na toulavé lední medvědy – jeden nikdy neví. Ve chvíli, kdy jsem na připravenou hromadu věcí začal skládat v podstatě celou svou zimní běžeckou výbavu bez ohledu na to, jak moc nové to oblečení je, manželka utrousila ultimátní poznámku: „Kdyby ses náhodou nevrátil, snad mi pošlou aspoň ty hadry, abych je prodala.“ Vše v mém dění tak bylo v naprostém pořádku a já mohl s klidným srdcem nastoupit do auta mého letošního parťáka, který mě mezitím přijel vyzvednout (měl ještě zimní pneumatiky), a vyrazili jsme do podhůří Jeseníků.

Dohnal vs. Nechytil aneb Spartan Race Sprint Kouty 2017

Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva strojvůdce Nechytila. O hodinu později vyjíždí stejným směrem parní lokomotiva strojvůdce Dohnala. Oba stroje čeká 8kilometrová dráha nemravně nakloněnou rovinou.
Za jak dlouho bude potupen mašinfýra Nechytil, když jeho stroj oproti Dohnalovému má v průměru poloviční výkon? Vezměme však v úvahu Dohnalův hendikep, kterým je polovina lahve hruškovice, která způsobila, že pod kotel přikládá s o 2/8 pomalejší kadencí než obvykle?
Jaká je pravděpodobnost, že Nechytil dosáhne cíle, aniž by byl zastižen Dohnalem?

Nezbláznil jsem se. Aspoň si to myslím. Ani jsem si nezačal přivydělávat jako autor podivných matematických úloh pro žáky osmiletých gymnázií, prostě to tak vyplynulo ze situace. Že mě čekal druhý, byť snazší extrémní spektákl hned další den po prvním, to již víme. Co však ještě nevíme, je, že se vlivem informačního šumu při registracích stalo to, že jsem startoval o hodinu dříve než můj parťák. Případně on startoval s hodinovým zpožděním, je to o úhlu pohledu. Co tedy s tím? Co by, přece přetavit v něco „užitečného“. Z uplynulého dne jsem si odnesl jednu skutečnost – nikdy nevěř člověku, který aktivně cvičí crossfit, když říká, že je v mizerné kondici. Možná je, nicméně i tak tě jakoby mimochodem překousne vejpůl. Snad raději nebudu přemýšlet, jak by vypadala skutečnost, kdyby v kondici byl. (Jak asi, žral by jiné lidi.) O kom že to mluvím? No samozřejmě o mém spartském parťákovi, který je v praktickém porovnání se mnou něco jako když si monster truck potyká s trabantem – výsledkem je kupa trsátek. Ale zpět. Hodinový startovní náskok? Já se mu pokusím utéci a on mě dohnat. Dojednáno! V sázce nebylo nic menšího než osobní čest.

Ultra Harpagon aneb Svou diskvalifikaci nedám zadarmo

Jsou to smutné řádky, velice velmi smutné řádky, pár potištěných A-čtyřek gramáže 80 vlhne dopadajícími slzami. Cože to čtu za pamflet, proti němuž se i ta nejzatěžkanější nihilististická díla zdají být humoristickým časopisem? Co by… Jedny propozice závodu. Na titulní stránce je napsáno „Spartan ULTRA BEAST Valčianska Dolina, Slovensko“ a pak taky „15. júl 2017“. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v Československu a podstatnou část mládí v něm vyrůstal, nenechává mě ono slůvko „júl“ chladným a je mi jasné, že zde končí veškerá legrace. (A začíná nefalšovaná prdel!)

Ultra Beast, jediný spartský závod s časovými limity, které rozhodně nejsou velkorysé. To vše korunuje 42+ kilometrů a 60+ překážek. Dá se vůbec na takovou „kládu“ připravit? Asi dá, jinak by to nedělali. Ale co když je váš vnitřní samec tura domácího jiného názoru? Volky nevolky jsem poslední měsíce přidával na intenzitě svým běhům po schodech a rozšiřoval domácí neumětelské prostné, které „šolichám“ doma před setměním, o další repetice – můj vlastní tematický večerníček o klikování, angličákování, prkně a v neposlední řadě o nadávkách. Bylo také načase začít uvažovat, co s těmi kopci a s tou vzdáleností? Tedy mimo rámec tréninkových půl i celých maratonů.

Mám spartského parťáka a nebojím se ho použít! Takže jsme naplánovali takovou kratší túru Beskydami – slabých 40 kilometrů. Prostě malý kochací výlet vhodný pro rodiny s dětmi a hlavně seniory. Jen ta předváděcí akce s hrnci chybí. Ale zpět. Jak jsem věděl, že je to vhodné právě pro „dávno narozené“? Jak asi, prostě jsem se jako zhuntovaný důchodce, i přes veškerou samoléčbu, týden po 2. postřelení čarodějnicí prostě cítil. Možná v tom jistou roli sehrály trekové hole, s nimiž jsem si odbyl svou první premiéru. Úplný „NJW“ – Nordic (Johnnie) Walker. Oné „procházce“ jsem začal přezdívat ultra #ttrénink a dál bych se jí už nevěnoval, protože ta první v konečném důsledku nebyla „ta důležitá“ a navíc jsme ji zvládli pod 9 hodin. Mapy.cz se svým časem 14:42 pěkně kecají.

Přelstít Valču jedním ultra #ttréninkem by bylo asi jako o tom naivním opilci s tím rohlíkem, proto jsme si naplánovali za pár týdnů reparát. Poučeni z minulých zdarů i nezdarů jsme tentokráte zvolili stejný start i cíl a ušetřili tak matičku přírodu, jelikož jsme mohli použít jen jedno auto. Klub rozežraných „petrolheadů“ nás teď asi vyloučí ze svých řad, ale s tím se nějak naučíme žít. Možná.

Jak druhý utra #ttrénink shrnout jedním slovem, publikovatelným i ve slušnějších kruzích? No, ono to bylo tak… Vždy se najde aktivní blbec, který vymyslí nějakou zhovadilost a ostatní jen nevěřícně zírají… V našem případě se našli blbci dva. Jeden to vymyslel a druhý to nadšeně schválil…

Druhé kukaččino video: NUTREND team na Spartan Race Litovel 2017

Nemohu se ubránit dojmu, že následnými řádky zkazím spoustu radosti, ale co už s tím… Kazím ji dobře, kazím ji rád. Tuze rád. Všem těm zlým jazykům, které nemohou vystát můj fenomenální úspěch, nadčasovou naléhavost tématu, bezbřehou dokonalost sdělení… a tak podobně. Skutečně jsem se na to vše nevybodl a stejně tak si v poníženém zoufalství nehrabu ostrými předměty v žilách, protože jsem prostě „neobstál“ v zápasu s časovým limitem Ultra Bestie (o ní někdy později). Prostě je léto! Období, kdy nás veřejnoprávní televize krmí těmi největšími retro bizarnostmi, proti kterým je Ein Kessel Buntes nejzatěžkanějším vrcholem filosofických myšlenek s vrcholným uměleckým sdělením. Okurková sezóna jak víno, možná přijde i kouzelník? Nevysílá se prý ani Ulice! Strašlivý fakt, uvědomuji si jej. (Já to fakt nesleduji, pohoršeně mi to jednou tuhle na návštěvě sdělovala pratchyně – zanícená fanynka. Přísahám, že je to tak. … To jsem si zase zavařil. Napsaný text nelze smazat.)

Tak jsem se vykecal. (Asi náznak psavcově-abstinenčních příznaků, hned zítra si uvařím alespoň písmenkovou polévku.) Co to tu máme tentokrát? Co by, další závodní video, které jsem netočil sám, takže by se při určitém úhlu pozorování dalo dohadovat, že jsem se vzdal slibné sportovní kariéry a začal se přiživovat coby střihač? Houby! I s octem. Oboje mi jde stejně blbě, nevydělal bych si ani na slanou vodu.

Je to „jen“ Leoš, který též nedokončil Ultra Bestii, takže se prostě a jednoduše rozhodl spravit si chuť a „rozbít“ Litovel! Takové ty chvíle v životě každého muže, kdy si jedni kupují červená auta, začínají hrát squash, barvit šediny… A ti druzí prostě a jen běží s jazykem na vestě s větrem o závod, aby se při nejbližší příležitosti vyváleli v bahně…

Povedlo se mu to. A ne, že ne!

Je to rychlé, osvěžující, energie z toho doslova tryská na všechny strany (nejen energie). Co to je?

Kamera: Michal Kulštejn / střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY

Sběratel angličáků aneb Spartan Race Beast Liberec 2017

Za okny začíná poletovat žluté listí a první přízemní mrazíky dávají o sobě vědět méně vzrostlým jedincům – jednomu už ani nepřijde, že ještě nedávno bylo v plném proudu léto. A jaké to bylo, panečku, léto! Sladká doba průběžných dovolených, chytání lelků, tlučení špačků a dalších ornitologických kratochvílí. Není se tedy divit, že jeden prostě ztratí obezřetnost, nechá svého vnitřního vola usnout a naopak probudí osobního lempla… Prostě jsem musel mít dříve či později „po ptákách“! (O svém svérázném způsobu „přípravy“ na Bestii po nezdaru té s přílepkem Ultra-, ke které se ještě ohlédnu, jsem se už koneckonců zmiňoval.)

Úvodní odsazení příběhu

Týden před zeleným závodem začalo být obstojně sychravo, teploty atakovaly desítku (slovy bulvárních meteorologů), monotónní bubnování deště na parapet se stalo standardní kulisou k usínání a souvisejícímu přemítání myšlenek na obligátní téma, které se asi nikdy neochodí – „Že já vůl…“. Když k tomu všemu přihodím fakt, že jsem začal na mapě „studovat“, jaká nás čeká strašlivá štreka, bylo navýsost jasné, že liberecké zápolení bude velice velmi povedená akce. V pátek ráno jsem do tašky naházel podobnou výbavu jako do Koutů, shrábl z police pozůstalé tyčinky a energetické gely z minulých misí, namazal si dva rohlíky s máslem a šunkou (ano, i má stravovací „příprava“ se nesla v duchu té fyzické) a vyrazil do Českého Těšína, abych v dohodnutou hodinu po poledni nabral parťáka.

V sedm jsme byli v Liberci jako na koni. Odpočatí, svěží a celkově prima naladěni pátečním provozem, který byl skutečným labužnickým zážitkem. Tedy v případě, že jste předsedou spolku masochistů. (Tím já samozřejmě jsem. Parťák je výkonný místopředseda.) Když následně před hotelem zjistíte, že ty na zítřek připravené pytle jsou „nějak těžší“ než obvykle, sjezdovka strmější, v televizi na cimře lze naladit pouze a jen Troškův Kameňák, pod oknem se promenádují hurikáni, nad vámi svítí Ještěd, mimochodem už zase prší, není se čemu divit, že chcete usnout tak, že se už neprobudíte.

Jenže my se probudili. Co bychom to byli za představenstvo zmiňovaného spolku masochistů, kdyby ne? Zprvu se to sice zdálo jako dost blbý nápad, ale po snídani se to nelepšilo a po přesunu na místo startu už vůbec ne. Naštěstí jsme ve startovním koridoru potkali skvadru z SRTG Strupčice, pod jejichž hlavičkou jsme startovali, takže to začalo být jedno. Dýmovnice, „Ak*rva!“, boj o zelenou třetinku medaile mohl začít. Můj osobní závodní cynik, komunikující s kýmkoliv a kdykoliv, se konečně nastartoval, takže jsem si to mohl začít pekelně užívat. Proto to taky dělám, víme?

„Já tě vezmu, jo?“ ozval se za mnou v lese hlas jakési nedočkavé (rychlejší) běžkyně.
„Na záda? To budeš moc hodná, jsem už docela unavený,“ začal jsem aktivně řešit zcela zjevnou nabídku k pomoci, zatímco mě její autorka pouze sprostě předběhla.
„Hele, vlez mi…“ dodala v odpověď.
„Na záda? No vždyť jo, o čem si myslíš, že tady celou tu dobu hovořím? Kam běžíš?! Vrať se!“ Škoda, neměla pochopení, musel jsem dále po svých.

Střípky hlavního dějství

Byli na nás hodní, vodou a bahnem nás protáhli hezky na začátku – líbilo se mi to. Když pak přišla povinnost přeplavat rybník (dvakrát), přičemž teplotu vody můj niterní termostat rámcově odhadl na 11 stupňů, začalo se mi to líbit ještě více. Poté, co jsem při druhém nacvičování plavecké metody „čuba“ míjel plyšového medvěda a udiveně zjistil, že to není jen nějaké zpestření trati, ale žije to, mluví anglicky a absolvuje závod v tomto kostýmu s námi, líbilo se mi to úplně nejvíce. To jsem nevěděl, že brzy nastane to, co mně udělalo tento závod závodem s velkým „Z“. Sběratelství!

Intermezzo: Unylé vyznání tetřevovo (ohlédnutí za Ultra Bestií)

Nikdy nezapomenu na to první setkání. Byla krásná, až se mi tajil dech. Doslova by se dalo říct, že jsem na malou chvíli opět pocítil mladické vzplanutí – tedy to, co vaše hlava umí, když je tělu sladkých -náct, abyste s narůstajícím věkem o tuto schopnost postupně potupně přišli. Takové to, když k Ní přistoupíme s těmi svými rozněžnělými „brýlemi“, přiblble se usmíváte, švitoříte zmatená sladká slůvka – prostě tokáte jako tetřev na koksu… A Ona vám v oplátku s pobaveným úsměvem rozbije hubu takovým způsobem, že by o něm mohli ve zprávách komerčních TV mluvit minimálně měsíc v kuse jako o „nepředstavitelně šokující události“.

Kdože je to ta „Ona“? Přece místo, kde kopce mají další kopce a ty další kopce mají ještě další kopce. A ty další kopce dalších kopců tahají z klobouku volně navazující vrcholky s takovou lehkostí, že Pokustón může po zbytek chvil světa jen tiše vzlykat v koutě.

první setkání s malofatranskou Valčou sice nebylo ničím, o čem byste domů psali nadšené ódy, ale to druhé to naštěstí vůbec nevylepšilo. Pamatuji si jen, že to zatraceně bolelo poté, co jsem při sestupu, kterým jsem začal počítat podruhé do nekonečna, špatně došlápl, noha se pootočila v kolenním kloubu a dosud poklidnou roklinou zaznělo jedno z mnoha jadrných ostravských citoslovcí. Špalír za mnou se musel na chvíli zastavit (omlouvám se, chlapi). Další milou vzpomínkou na ten strašlivý krpál, do něhož jsem se sunul za pomocí dvou klacků, jsou volné chvilky oscilace mezi kletbami a mdlobami, kdy jsem hrál s jedním účastníkem hru na téma „kdo tam bude dřív“. Vždy mě předběhl, aby si za nějakou tu stovku metrů uříceně sedl, zatímco můj vnitřní severský lenochod se okolo tiše sunul dál. Plichta! Nahoře jsme byli stejně rychle – snad jen podotknu, že já nevypadal, jako by mě v létě vylovili z rybníka s bruslemi na nohou, takže jsem si připsal plusový bod za efekt a slavil malé Pyrrhovo vítězství. A zase dolů! Stavitelé valčianské ultra tratě to vzali hezky zostra.

Nepříliš schopný sebevrah

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

Čtyřtaktní video aneb Spartan Race Super Kouty (nejen) 2017

A je to, mám sestříháno! Co na tom, že mi to trvalo více než rok. Jakže byl ten vtip?
„Když muž řekne, že něco udělá, tak to taky udělá. A není potřeba mu to každých 12 měsíců připomínat.“

Dlužno přiznat, že za to tak trochu může ta „dobrá rada“ kolegova, kdy určitě stačí natáčet namísto v 50 snímcích za sekundu ve 25 snímcích. Ušetří se kapacita a i ta baterie prý déle vydrží. To, že následně díky stabilizaci obrazu dynamický pohyb vypadá jako pohled přes chvějící se aspikový dort, to prý nevěděl. Ale nakonec jsem se i s tím nějak vypořádal – vejce natvrdo a okurku jsem do sestřihu nakonec přidávat nemusel.

Tak takové byly loňské Spartské Kouty, to malebné čtvero ročních období! Moc rád na ně vzpomínám!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY-NC-SA

Jaké byly letošní Kouty?

Dle diskuzí na (a)sociálních sítích prý skvělé, nejeden z účastníků si tam sáhl na dno. I když…

Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pátek, 14. prosinec 2018
Vánoce jsou tady! „Full Throttle“ remastered na GOG do zítřka zdarma! Zase mi bude chvíli -náct. gog.com/game/fu­ll_throttle…

středa, 12. prosinec 2018
Liška, zajíc, bažant, ježek… Už jsem při svých městských výbězích potkal všemožnou „lesní havěť“. Dnes to byly dvě urostlé srny kousek nad centrem města mezi domy. Zbývá už jen kanec, jezevec a ten vsetínský medvěd a bude to komplet.

středa, 12. prosinec 2018
Moderní e-marketing mě začíná děsit. Člověk se dva dny vykašle na večerní výběhy, přičemž doma vypije na co přijde, a už mu začnou chodit spamy na téma „léčby závislosti na alkoholu“. Slibuji, že už dnes vyběhnu! Fakt. (Beztak doma už není co vypít.)

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist