Srpen 2016

Spartské z bláta do ještě většího bláta

středa, 10. srpen 2016, přečteno 4230×

Úvod – expozice

Od mé prvotní spartské iniciace uplynulo pěkných pár měsíců a byly to víceméně poklidné měsíce, beru-li v potaz své standardní měřítko. Přežil jsem medovou matraci, absolvoval jednu bezva dovolenou a ve volném čase plíživě zvyšoval svou osobní kondici. No ne že by šlo zrovna o horkou novinku do televizních novin, zase taková raketa to u mě není, ale uvědomuji si, že už zaběhnu nějaký ten kilometr bez toho, abych ze sebe každých pár stovek metrů vyplivl jeden plicní sklípek. Také se už oženu, aniž bych se přitom zmrzačil, s kusem železa, který je o poznání větší, než tomu bývalo. A proto jsem neměl z druhého kroku toho svého upoceného triptychu, který „slepičí prdelka“ Leoš samozřejmě vytroubil na svém fejs-bůčku celé planetě, velké obavy.

Když jsem se pak týden před závodem svíjel v křečích po nočním šavlovém tanci (naše rodina si Chačaturjana zjevně oblíbila) z „otráveného“ jídla z restaurace, došlo mi, že je to vlastně můj obvyklý scénář, a začal jsem se těšit, jaký asi „majstrštyk“ mě bude čekat týden před zeleným uzavřením trojice. Ale to předbíhám. Po svém nočním tyjátru s „keramickým přítelem“ jsem v práci totálně devastoval páteční morálku mužstva, jelikož jsem podstatnou část dopoledne trávil na gaučíku, který mám v kanceláři, a domů odešel před polednem. Bez oběda. Jako bonus jsem i za tak krátkou a velice produktivní pracovní dobu stihl děsit kolegyně, které přede mnou štítivě uskakovaly do zdí, když na svou lítostivou zvědavost dostaly odpověď, co mi je – byla vidět jejich hluboká důvěra v to, že to fakt mám z jídla a nejedná se o salmonelu nebo alespoň mor. Když tak přemýšlím, proč jsem do té práce vůbec šel? Kvůli krásným očím Velkostatkářovým určitě ne, ale musel jsem předat úkoly, mám totiž v sobě ještě nějakou tu špetku té… no… jak se tomu jen nadává… „odpovídanosti“.

Velkolepé víkendové plány tímto vzaly za své, pár lidí už má určitě mou vúdú panenku, ale co už nadělám, nemusím se aspoň divit zcela nečekaným a nelogickým bolestem. V neděli v podvečer jsem se cítil jakž takž fit a měl tedy pět dnů na to, abych se ujistil, že to s mou „vrcholovou formou“ až tak moc nezamávalo. Asi ne, uznal jsem nakonec – kde fakta ukazují něco jiného, je třeba sobě samému nakecat opak a vše je tak v pořádku.

Zápletka – kolize

Když jsem v ono sobotní ráno v pět nasedal k Leošovi do auta, cítil jsem velké déjà vu. (Znělo to tak.) Cesta do slovenské Valčianske Doliny proběhla bez jakýchkoliv zádrhelů, takže jsme dokonce měli čas na prima snídani v restauraci, která patřila do základny lyžařského střediska, kde se celý modrý extrémní spektákl konal. Převlečení, obhlédnutí terénu. Mno, ty kopce nevypadají zvlášť mile, ale bylo chmurné počasí jako na podzim, a to mám rád, takže spokojenost. Koneckonců jsem byl vybaven – na zádech „ketlbel“, jak Leoš říkal mému camelbagu (a jak se z něj nakonec i on sám rád napájel), v něm isotonický nápoj a nějaké ty energetické tyčinky pro chvilky slabosti, dvě rezervní baterky do GoPro kamery. Může mě něco zastavit, abych si to pořádně neužil? (Může, ale prr.) A tak jsme vyběhli. Halasný ostravský pokřik „ak*rva“ nesměl chybět.

Vyvrcholení – krize

Nebudu rozebírat závod překážku po překážce, koneckonců jsou to tytéž, co u pražského červeného kolegy, i když lehce „vyladěné“ – kód memory testu měl o tři písmenka navíc – „TNHJFW6G“ už asi z hlavy nevyženu, závaží na Herkulově kladce bylo těžší, pytel s pískem jakbysmet, …), plus pár nových navíc. Odstoupím a zkusím na závod pohlédnout z většího nadhledu. Suma sumárum? Bylo to skvělé… a v mých aktuálních mantinelech zatraceně těžké! Bodejť by ne, když se tvůrci tratě zjevně nemohli rozhodnout, zda se máme kochat pohledem na Fatru z údolí, nebo hrdě shlížet na okolí z některého z vrcholků. A tak nás pro jistotu hnali nahoru a dolů. Několikrát! A do toho všeho bahno. Tuny bahna, nepřítel číslo jedna! Takový noční liják horám svědčí, ale nám, „závodníkům“? Ono knoflíkové „kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil“ jsem pro odlehčení situace pronesl už někdy půl hodiny po startu. A nebo ne, „chodil bysem tam“, ale vzal bych si s sebou horolezecké mačky a na některá místa snad i lyže. I když jako „karvingy“ se tu a tam chovaly i mé terénní boty, o nichž jsem si v tréninku na domovských haldách myslel, že „drží“ jako přibité. Tak ne.

Taky jsem si ze závodu odnesl jedno ponaučení. Nevěř Slovence, když ti tvrdí, že toto je „naozaj posledné stúpanie“. Tu „tetu dobrovolnici“ proklínali o pár stovek metrů dále určitě všichni, když jsme nafasovali „vrece“ s pískem a po vzoru lemmings (nebo mravenečků, chcete-li) jsme s ním šli někam dolů, do všech psích… jen proto, abychom jej vynesli nazpět. Moc hezká sviňárna, líbila se mi! Když mi o cca hodinu později tvrdil další dobrovolník, že už zbývá „len zbehnúť posledný kopec“, poslal jsem ho rovnou ke všem čertům, že něco podobného už jsem dnes slyšel.
„Ale já naozaj neklamem,“ bránil se.
„To by mohl říct každý. A pokud fakt náhodou nekecáte, jste pouze a jen výjimka potvrzující pravidlo,“ mile jsem se s ním rozloučil a po posledních 30 angličanech (zase to lano) jsem skutečně proběhl cílem.

Rozuzlení – peripetie

Takže si to statisticky shrneme. Něco málo přes 17 kilometrů (uváděných 13+ také mohlo být 73,439, takže fajn), převýšení snad o fous nad 1100 metrů – prima! Ale taky 180 angličanů – oštěp, kupodivu balancování na šikmé kladině, standardně kůly, pád z bradel půl metru před koncem – ten mě obzvláště naštval, „opičí bar“ s kruhy, či jak to nazvat, a již zmíněné lano. Prima podruhé! A za tím vším pět a tři čtvrtiny šesté hodiny na trati. To už tak prima není a domů o tom psát nadšené traktáty nebudu. Takové to: „Ale byly i horší časy, víš, prababi?“ Znamenám si: vzít si příště s sebou více než celkem tři baterie do GoPro kamery. Nebo přesuny osobní hmoty urychlit. No, raději vsadím na ty baterie. Perlička pro zajímavost: má průměrná tepovka byla 159, přičemž maximum 227. V lepším případě se mi zbláznily Polary, v horším snad ani nechci vědět, co jsem v tu chvíli dělal. Možná tupě slintající civěl na světlo v tunelu, z něhož se vyklubala rozjetá lokomotiva reality, že jsem teprve někde za polovinou tratě? Nepamatuji si to.

Závěr – katarze

Když jsme tak při zpáteční cestě v autě byli „vepři“ nad tím dnešním časovým výkonem, musím chtě nechtě uznat, že můj vnitřní kastrovaný samec tura domácího se stále ještě nerozběhl nakloněnou rovinou tak, jak bych si představoval. Zatím je pořád jen tažný a urputně vytrvalý – nesedne si, byť sotva leze. Ale já ho jednou pořádně cválat do kopců naučím! Pro tuto chvíli na to mám měsíc a týden. A i kdyby to nevyšlo, rok 2016 pro něj není konečná na jatkách. Nevzdám to, což říkám při plném vědomí a osobním pokřiveném svědomí, protože jsem tento sobotní slovenský extrémní tyjátr „vyměnil“ za ostravský festival kovového muzicírování, kam jsem už nějaký ten ročník pravidelně a rád docházel. S čímž byl konec. Štvala mě ta kolize termínů, ne že ne, ale získat „modrou ludru“ byl taky pořádný odvaz a nemalý rachot!