Březen 2016

S větrem o závod

„Co bys řekl na to, že bych zvolnil s tím žrádlem, když už jsem víceméně opustil objemovou fázi?“ vybalil jsem jednou na Leoše, když jsme na sebe v Chrámu narazili.
„Haha, to je klient, on prosí, aby mohl méně jíst!“ pobaveně se ušklíbl Velkostatkář, který tuto mou otázku slyšel.
Když tak nad tím přemýšlím, je to asi vážně neobvyklý dotaz, který asi často osobní trenér neslyší. Ale já přeci nejsem obvyklý jedinec, tak je to koneckonců normální a nic zvláštního se neděje.
„Jak to myslíš, zvolnil?“ s otazníkem v očích opáčil Leoš.
„No ty svačinky a celkově ten rozsah. Už to fakt nemám kam dávat.“ Cožpak je to tak těžké pochopit, že do starého trabantu nelze lít standardní objem paliva pro zaoceánský parník?
„Budeš chřadnout, strádat,“ zkoušel mě vystrašit Leoš.
„To už strádám teď, mám chmury, když se blíží čas jídla…“ kontroval jsem.
„Tak jo, zkus teď jet podle sebe,“ rezignoval Leoš, „až se vrátím z »Emeryki«, změříme, co to udělalo.“

Hurá! S pocitem svobodného jedince jsem se otočil na patě a odkráčel hrát si zase na pásovce, odkud jsem si původně odskočil na jídelní slovíčko. Na odchodnou jsem aspoň zamumlal něco jako „díky“. Však co, pokud budu strádat, bude to samozřejmě pouze a jen tvá vina, Leoši, neměl jsi mi to dovolit – probudil se ve mně typický klient. Přeci neponesu za své rozhodnutí nějakou odpovědnost, že? A ještě tě u toho pomluvím na fejc-bůčku, jaképak štráchy s tím. No dobrá, tak ne. Ale aspoň jsem si tento životní postoj na pár vteřin zkusil.

Vzhledem k tomu, že medová matrace se stala Mekkou mé aktuální fitness cesty (ještě sice musím absolvovat minimálně jeden extrémní závod, ale ten mě natolik děsí, že o tom budu taktně mlčet), výměna objemové fáze za vytrvalostní byla velice rychlá. Tréninky A a B se staly mou týdenní chrámovou rutinou a spolu s domácí „angličtinou“ na téma „burpee“ notně dávají mému chabému tělíčku zatopit. Ale už se mi jednou povedlo udělat jich poctivých 30 za sebou na jeden zátah, nicméně vzhledem k tomu, že pokus nebyl úspěšně opakován, beru to zatím jako chybu měření.

Ve Chrámu mi to jde stále jako hladovému trus. Někdy lépe, jindy hůře. V těch horších případech často psíma očima prosím okolo cvičící, aby mě ubili tupým předmětem a ukončili tak mé zbytečné trápení. Říct si o to nahlas neumím, jelikož se zalykám. Jenže oni, ti sebestřední ignoranti, na to kašlou. Zahleděni do sebe a svých „dietních postav“, nemají v sobě ani špetku pravé křesťanské lásky, aby bližnímu podali kus železa do lebky. Takže mi nezbývá než se trápit dále. Ale já to nevzdám. Pro své slabé chvilky si vyrobím cedulku na kusu dřeva, na které bude napsáno „ZABIJTE MĚ PROSÍM“ a tou se budu okázale ohánět na všechny strany. A pokud ani to nezabere, zkusím šustit v ruce pětikilem. To by v tom byl čert, aby mi to jednou nevyšlo.

I když, jak tak znám Murphyho zákony, dříve se mi povede své tělo zocelit natolik, že pomoc už nebudu potřebovat. A pak si někdo vzpomene a odhodlá se! Ale to bude jiný příběh.

„Ty, Leoši, jak efektivně začít snižovat horní hranici tepové frekvence a celkově té mé plašící pumpě vysvětlit, že se nic neděje?“ zašel jsem si zase jednou pro radu.
„Číslovka 177 je sice krásná, ale časem omrzí.“
„Zkus pás. Vyběhni si s tepem na 170, tam ho zvládni udržet 2 minuty a pak 5 minut chladni, zvolni. A to celé 5× zopakuj,“ dal mi tip Leoš.
Hm, tak něco takového jsem fakt nečekal. To nemohl Leoš přijít s něčím jako „Dej si čokoládu, řekni do zrcadla abra-had-abra a chyť se před cvičením za obě uši a těch se drž po dobu dvou minut. Toto zvláštní pravidlo stačí dodržovat každou sudou sobotu a tvůj tep už nikdy nepřeskočí 120.“? Ne, on mě prostě musí za všech okolností mučit. No dobrá, přiznávám, že toto pravidlo má jiné místo. Ve vybraných ženských časopisech.

A tak jsem začal běhat.

Víte, že je to návykové? Řekl bych, že jako něco mezi nikotinem a kokainem, ale nemám to prakticky jak podložit. Sice u toho zatím dosti nadávám – tak v kadenci deset pracovnic veřejného domu za minutu, ale přiznám se, že se už tam kdesi vzadu v palici za rozumným myšlením nemohu dočkat, až se trošku oteplí, kraj zazelená a já si zaběhnu pokořit některou z ostravských hald. Ano, vím, že venku se dá běhat celoročně, ale „ting tar tid“. (To není kletba, ale jedno moudro, které jsem si před několika lety přivezl z Norska, víme?)

Je to rozumné?

Jak se to vezme. Nějak se to vezme! Co na tom, že tímto postupem trošku devastuji vše, co jsem v objemové fázi stihl nabrat. Stejně „bodybíldrem“ nebudu, to mě totiž fakt za srdce nechytilo. Stanu se chvilkovým Forestem! (Ne, má myšlenka se inteligenčního kvo-kvo-cientu netýká ani náhodou.)

Hned příští týden si zajdu koupit ty běžecké legíny.

 


Pošlete svůj názor autorovi




Kdyby mi někdo před rokem dvěma třemi lety řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál.

Číst od první kapitoly …

Twitter @KultTurista

pondělí, 21. květen 2018
Mám dojem, že 3denní dovolená je v pracovních e-mailech drtivější než 14denní. Chybí tu totiž faktor „vyhnití“ úkolu. #pracovnítvít

neděle, 20. květen 2018
Píšu v autobuse článek. Můj dojem, že díky automatickým opravám v Pages a tankodromu D1 bude sepsáno zcela jiné „stavení“, roste. #informačnítweet

sobota, 19. květen 2018
V těle nula, v gripu procento. Co to znamená? Co asi…
 
Abfahrt! #cestty

Sledovat @KultTurista

Reklamní chlívek

TOPlist